Před lety byl blízko slavné NFL, nyní hraje nejlepší český hráč amerického fotbalu v prestižním rakouském týmu SWARCO Raiders. Mimo to v poslední době Josef Fuksa natočil i televizní reklamu a vyzkoušel si i roli cosplayera očekávané hry na PlayStation 4 God of War 2, která má vyjít 13. března. Ve druhém díle rozhovoru pro iSport.cz se rozhovořil zejména o své přípravě a i tom, jak může být fotbal tvrdý.
Nastupujete na ofenzivní lajně, kde celkem snadno můžete přijít k nějakému zranění. Jak jste na tom se zraněními? Už jste měl nějaké závažné?
„Vybral jsem si kontaktní sport, ke kterému zranění prostě patří. To není jen specifikum offensive line. Pár jsem jich už samozřejmě prodělal, ale je otázkou, zda-li za to může tvrdost fotbalu jako takového, nebo prostě deset let profesionálního sportu. Mám za sebou plastiky vazu v obou kolenou, vykloubené rameno, potrhané vazy na kotnících, natržené svaly…“
Existuje nějaký speciální trénink, který těm nejčastějším zraněním dokáže předcházet? Ať už třeba nácvikem různých situací, nebo posílením určitých svalů?
„Ano, dá. Například v současné době až příliš častý úraz ruptury ACL (přední křížový vaz), kterému se dá do jisté míry předejít tréninkem hlubokého dřepu s velkou činkou. Pak například posilování ramenního pletence, středu těla a samozřejmě nezanedbáváním strečinku. To všechno vede k vyšší životnosti hráče.“
Kolik hodin týdně strávíte v posilovně a na co se tam zaměřujete především?
„Do posilovny chodím čtyřikrát týdně na dvě až dvě a půl hodiny a k tomu mám dvakrát týdně atletickou přípravu, do které patří například odhozy závaží, sprinty, schody a tak dál. V posilovně se zaměřuji především na maximální sílu, tedy dřepy, tahy a tlaky a na výbušnost, kde používám zejména vzpírání a kettlebely.“
Mezi vzpěrači se hodně soutěží o to, kdo toho zvedne více. Takže se nabízí jasná otázka. Kolik zvednete na benchi?
„Můj osobní rekord na benchi je 212 kg. V současné době to je stále něco kolem dvou metráků.“
Věnujete se i nějakým jiným sportům?
„V americkém fotbale máme, na rozdíl od kopané, pouze jednokolovou sezonu, to znamená od jara do konce léta. Zbývající období podzim-zima slouží k přípravě na nadcházející sezonu. Jednotlivé fáze se proto dají nacyklovat. Poměr posilovna/atletika/fotbalové tréninky se liší v návaznosti na zmíněná období. Například v současné době finišuje offseason. V březnu se už oblékáme do výstroje. Doplňkovým sportům se věnuju, vybírám si je podle specifik, která můžu využít na hřišti. Takže hlavně těžkou atletiku a vzpírání.“
Všimla jsem si, že jste se věnoval i bojovým sportům…
„Ano, pro bojové sporty mám slabost. Vím, že je v současné době velice populární plazení se po sobě v kleci, ale mně se líbí strategie, ladnost a do určité míry i čestnost klasického boxu. Na fotbalové hřiště si z boxerských tréninků odnáším zrychlenou práci nohou a reakce rukou.“
Vy sám jste pořádný kus chlapa. Měříte 207 centimetrů a vážíte kolem 140 kilogramů. Vás asi nebude lehké nasytit, že?
„Ano, živit mě opravdu jednoduché není. Naštěstí mám ale manželku, která se o mě stará vzorně a vyvařuje mi. Jím totiž hodně a rád.“
Vzhledem k vaší tělesné konstituci toho během zápasu asi moc nenaběháte, nebo se mýlím?
„No dovolte? (směje se) Samozřejmě, že nejsem zrovna přespolní běžec, ale kondička k tomuto sportu patří. Byť většinu akcí běhám jen na krátkou vzdálenost, tak s sebou musím odtlačit 130 kg těžkou skříň v podobě protihráče. A ta skříň se opravdu nechce nechat odstrčit. A když každou rozehrávku musíte tuhle bránící se almaru odtlačit, byť jen o tři metry, jste na konci dne místo hláholení s fanoušky a spoluhráči rád, že si sednete a natáhnete nohy.“
Fanoušci se neustále přou o to, co je tvrdším sportem. Americký fotbal, nebo ragby? Jak se na to díváte vy?
„Myslím si, že není nutné řešit, který sport je tvrdší. Každý má něco. Osobně sleduji ragby rád a k hráčům mám velký respekt. Největší rozdíl je asi v tom, že my jsme hezčí, protože máme při kontaktu obličej i uši chráněné přilbou (usmívá se).“
Sezona vám začíná až v březnu. Jak se mimo sezonu udržujete ve formě? Máte od týmu klasické tréninky, nebo musíte jet jen sám?
„Připravuji se sám. Jednou za měsíc dva dojíždím do Rakouska na společný trénink, ale jelikož je o mně známo, že jsem starý poctivec, trenéři nijak nevyžadují testování mé formy mimo sezonu. Celou zimní přípravu konzultuji s trenérkou Petrou a dalšími specialisty.“
Máte za sebou poměrně úspěšnou kariéru. Není těžké najít motivaci?
„Není. Fotbal mě stále baví a kvůli těm pár minutám na hřišti dřu celou zimu jako mezek hrozně rád. Před každým zápasem mám rituál. Když se schyluje k nástupu, ohňostroj, řvoucí diváci, kouř, roztleskávačky, tak se ukryji stranou, zavřu oči a zkusím se uklidnit. Když cítím mírnou nervozitu a stejné šimrání v podbřišku jako v začátcích vím, že to stále stojí za to. Fotbal je totiž sort, který bez určité dávky vášně hrát nelze. Buď ho milujete, nebo to nehrajte.“
Máte teď nějaký cíl, kterého byste chtěl ještě v americkém fotbale dosáhnout?
„Letos si po sedmi letech zahraji v rodné Praze proti domácím PBP, na což se těším. Zároveň to bude můj první zápas, kde mi bude fandit 1,5roční syn, tak bych nerad udělal ostudu. Do budoucna bych rád pomohl vychovat svého nástupce, ať už se můžu stáhnout do ústraní jako pravý jedi (směje se).“
První díl rozhovoru s Josefem Fuksou si můžete přečíst zde>>>
