Když byl ještě ve Spartě, dávali jsme mu přezdívku třeba Duracell. Jeho „supermanství“ už si všimla i náročná bundesliga. Německo mu říká Die Maschine. Netřeba překládat, jak fanoušci vnímají českého obránce Pavla Kadeřábka, který s Hoffenheimem udělal v minulé sezoně úžasné třetí místo. Život 26letého vytrvalce a siláka ale není zdaleka jen o fotbale. „Lehnout si po tréninku na gauč? To vůbec,“ říká.
Letěl pravou stranou, soupeři neměli nárok ho zastavit. Trošku si ukopl míč, i tak ho ale skluzem dojel a trefil ho tak šikovně, že si ho tehdejší stoper Dukly Lukáš Štetina srazil do vlastní brány. Jenže se u toho zranil, srazil se kolenem s kopačkou brankáře Filipa Rady.
Ale aby bylo jasno, i když měl křeč v obličeji, jak moc ho to bolelo, stejně se postavil na nohy a odpajdal slavit se spoluhráči. A ještě dalších asi deset minut vydržel na hřišti. Pak stál kvůli drobnému zranění čtyři zápasy.
V tom momentě, který se stal v březnu 2015, bylo řečeno asi vše. Pavel Kadeřábek, jezdec, zaťatý bojovník, a hráč, jenž se neválí, ani neskuhrá. Za čtyři měsíce ho za víc než osmdesát milionů vykoupil ze Sparty Hoffenheim, a i tady už má Kadeřábek podobnou pověst.
Dávali vám někdy spoluhráči nebo trenéři přezdívky kvůli vašim fyzickým dispozicím?
„Nevím, jestli něco padalo od trenérů, ale od spoluhráčů ještě v mládeži hodně. Skoro si ze mě až dělali legraci, hlavně Láďa Krejčí a Jirka Skalák, jak útočníkům neustále funím na záda, že jim nedám ani metr. Že se jim proti mě prostě hraje těžko.“
Už vám nějak říkají i Němci?
„Ano, Maschine.“
Jak výstižné...
„No jo, asi to vyplývá z mého stylu fotbalu. Všichni vidí, že nejsem Ronaldo nebo Messi, že nejsem technický typ, ale mám to založené na fyzičce. Dám do toho prostě všechno, a i když se snažím pracovat na technických chybách, což se dává těžko pryč, nahrazuju to tou bojovností. I takoví hráči jsou potřeba. Jsou ti, kteří rozhodují zápasy, dají dvacet gólů za sezonu, mají nadstandardní řešení, a pak ti, kteří to za ně odjezdí.“
Všimli si vašeho naturelu v Německu hned? Vzpomínám si na mojí první návštěvu u vás, tehdy jste měl za sebou své první dva bundesligové zápasy, v Leverkusenu a doma s Bayernem, a s prostředím jste se teprve seznamoval.
„Trvalou to nějakou chvíli, řekl bych tak půl roku až rok. Je to běžné, přijdete do nového prostředí, lidi se navzájem teprve poznávají, pak si ale začali všímat. Třeba když jsme měli v Hoffenheimu testy a já ze všech vydržel největší zátěž. Proto pak asi přišla i ta přezdívka Maschine.“