Je předposlední červnová neděle ráno, obyvatele polského městečka Karpacz budí charakteristické cvakání přehazovaček horských kol. Už od pátku plní město cyklisté, kteří se nemohou dočkat právě tohoto okamžiku. Nastává jediný den v roce, kdy je v rámci závodu Uphillrace Sniezka možné vyjet na kole na nejvyšší horu Česka.
Sněžka je z Karpacze dobře vidět. Stačí jen trochu zaklonit hlavu. Na čtyři stovky závodníků mají před sebou třináct kilometrů obtížného stoupání po rozbitých kamenných cestách. Převýšení je přes tisíc metrů.
Ti nejrychlejší profesionálové to zvládnou pod hodinu, ti nejpomalejší za dvě a půl. I já mám svůj cíl, vejít se do první poloviny startovního pole a času 1 hodina 30 minut.
Klidný start
V 9:30, půl hodiny před startem, se na hlavní ulici v Karpaczi rovná startovní pole. Vpředu profesionálové, pak nadšenci. „Nahoře na Sněžce je sedmnáct stupňů, vaje mírný vánek,“ informuje organizátor. A následují instrukce. Nejdůležitější z nich: po dokončení závodu nesmějí závodníci sjíždět zpět sami. Musejí počkat na řízený sjezd v jednu hodinu. Ale to je ještě daleko. Teď čeká všechny hodně dřiny a potu.
Start. Peloton se pomalu rozjíždí. Hned po startu začíná stoupání. Pohodové šestiprocentní po asfaltu. Závodníci se serpentýnami proplétají městem. Chodníky lemují jejich rodiny, přátelé i turisté a hlasitě je povzbuzují. Šetřím síly. Tady ještě o nic nejde.
Jde do tuhého
Na necelých čtyřech kilometrech to začíná. Trasa odbočuje do lesa. Asfalt mizí, nahrazují ho dlažební kostky. Cesta se zvedá, je tu první ostřejší stoupaní nad 13 %. Přede mnou křižuje cestu borec na ocelovém cyklokrosovém kole. Chybí mu lehké převody. V nejostřejším místě několik závodníků přímo přede mnou buď neudrží rovnováhu nebo nestačí s dechem a seskakuje z kol. Tak tak se jim vyhýbám. Jestli to takhle půjde dál, je hodina a půl, které jsem si plánoval na vrchol, nerealistická.
Příkré stoupání není naštěstí delší než kilometr. Pak se zmírní a trasa se vlní - chvíli strmější, chvíli snesitelnější. Nohy si mohou trochu odpočinout. Cesta se začíná zhoršovat, je dlážděná velkými kameny. Částečně rozbitá, kameny vyvalené, mezi nimi velké mezery. Ani když jsem se tu byl včera podívat pěšky, nebyla to příjemná procházka, teď to jedeme na kole.
May the Force be with you
Na sedmém kilometru začíná nejtěžší část. Tři kilometry stoupání většího než 12 % přes kameny. Mám radost, držím tempo, nohy zatím v pořádku. Daří se mi předjíždět řadu závodníků, kteří přepálili začátek. Nakonec se chytnu závodníka v modrém dresu s nápisem „May the Force be with you“ na zadní části cyklistických kalhot. Doufám v to a šlapu.
V polovině kopce je občerstvovačka, odmítám, pokud mi to stabilita a dech dovolí, piju průběžně. Startovní pole se roztáhlo na dlouhého hada a řadu drobných soubojů ve skupinkách. Předjíždím soka v modrém dresu a za každým horizontem a zatáčkou vyhlížím konec stoupání. Zdá se být nekonečné.
Ostřejší stoupání, zatáčka vlevo, je to tady. Cesta se zlepšuje. Sice stále kamenitá, ale nyní na chvíli vylitá betonem. Kousek rovinka, vyjíždím na horizont. Už je vidět Sněžka, krásný pohled, a přede mnou kilometr dlouhé klesání. Kameny jsou zpátky.
Finále 12 %
Na rozbitém terénu se bojím pustit kolo plnou rychlostí a držím se stranou. Borec v modrém dresu mne z kopce zase předjíždí. May the Force be with you, vidím mizet před sebou. Před námi je poslední stoupání. Necelé dva kilometry s průměrem přes 12 %, finální stovky metrů budou mít přes 15 %.
Zatím nejhorší cesta. Daleko před sebou vidím chlapíka v modrém dresu. Zkusím ho dojet. Pomalu se k němu probíjím přes umdlévající cyklisty a vděčně vzpomínám na propocené dresy na plicním cvičení v pražské Troji, kde jsem poslední měsíc po práci pravidelně trénoval na kopečku se 14 % stoupání. Nahoru a dolů a znovu dokola.
Cesta se zakusuje do boku hory, rozvalené kameny, každých třicet metrů kamenná koryta pro svod dešťové vody. Chlapík v modrém se mi přibližuje. Poslední zatáčka vpravo. 200 metrů do cíle. Zatáčka vlevo, tvrdý stoupák. Soukromý závod mezi námi dvěma. Už jsem za ním, kolo na kolo. Cíl. Tak nic škoda. Dojel přede mnou.
Koukám na hodinky, nevěřím svým očím – 1 hodina 24 minut. O šest minut lepší, než jsem doufal. Euforie, medaile, občerstvení, fotky, krásné výhledy na obří důl, další fotky. Cesta dolů, pocitově horší než cesta nahoru, sprcha, auto.
Večer doma u počítače. Na oficiálním webu závodu si projíždím výsledky a fotky, proklikávám si i chlapíka v modrém dresu, který dojel těsně přede mnou. Matěj H. 1:24:29, Dawid G. 1:24:28. Bardzo fajne zrobione, Dawid. Ale byl to zážitek, musím si to zopakovat. Wielkie dzięki Uphillrace.pl a Bikeadventure.pl!
