Na kraji září si dala kajakářská světová špička dostaveníčka ve slovinském Tacenu a španělském Seu d'Urgell. Vavřinec Hradilek, pohodář, který stříbrem na OH v Londýně 2012 odšpuntoval v České republice zájem o mužský vodní slalom, na závodech Světového poháru chyběl. Tou dobou seděl na parkovišti a na přenosném vařiči kuchtil s dvěma kamarády těstoviny. Cíl jeho cesty – Island.
31letý Hradilek druhým rokem po sobě neprošel reprezentačním cutem. Hned čtyři vodní slalomáři byli v národní kvalifikaci rychlejší než on. Volnějšího režimu využívá mistr světa z Prahy 2013 k tréninku, při myšlence na Tokio 2020 mu jiskří oči. Také pečuje o svůj bar a jezdí na kole. Ve velkém, cyklistice v posledních letech propadl.
Jedete na Island zapomenout na kvalifikační neúspěch, vyčistit si hlavu?
„Není to vyloženě způsob nebo záměr, jak si to nepřipomínat. Ale samozřejmě mi to pomůže, nebo i pomáhá. Nesedím doma, nemusím přemýšlet nad tím, proč to zase nevyšlo. Primární důvod to ale určitě není, jedu na dovolenou, nemám žádný program, žádné závody před sebou. Takže si jedu užívat, chtěl jsem co nejdřív odjet někam pryč, abych si odpočinul a mohl začít s přípravou na novou sezonu co nejdříve. Chci se do toho pustit hned po návratu.“
Nominace do čtyřčlenné české reprezentace neklapla podruhé v řadě, už jste si zanalyzoval, proč to nevyšlo?
„Nějak detailně jsem se v tom nepitval, je to sport. Nemyslím si, že bych se připravil nedostatečně nebo něco podcenil. V prvním nominačním závodě jsem mohl na určitou situaci, branku, reagovat jinak, s mými zkušenostmi jsem ji měl zvládnout lépe. Ale takové je nastavení v našem sportu, o celé sezoně rozhodne jedna takováto chyba. Prostě smůla, ale i na příští sezonu se budu připravovat stejně, nebudu kvůli nominačnímu neúspěchu nic výrazně měnit. V českém týmu je prostě strašně silná parta, tak to je, do reprezentace se nominují tři nejlepší, čtvrtý může jezdit alespoň vybrané závody Světového poháru. Mně to nevyšlo a vytáhnul jsem si černého Petra dvakrát za sebou. V příští sezoně to tak už ale doufám nebude.“
Zdraví neviníte? Trpíte na astma i alergie.
„Ne, na to se nechci vymlouvat. Nachlazení, které jsem měl na jaře, mi určitě moc nepomohlo, bylo to nepříjemné. Ale roli žádnou to myslím nesehrálo, prostě čtyři kluci byli rychlejší.“
Sponzoři se s pokáráním neozvali?
„Ne, stojí za mnou, nic mi nevytýkali. Smlouvy mám nastavené dlouhodobě.“
Prskavec, Tunka, Přindiš, mladý Luboš Hilgert, to je opravdu unikátní konkurence, viďte. Pořád platí, že mezi vodáky panuje přátelská atmosféra, jak se často zmiňuje?
„Stoprocentně, žádná nevraživost mezi námi není. Samozřejmě mezi startem a cílem je v tom každý sám za sebe, ale po konci závodu se spolu normálně bavíme, rozebíráme jednotlivé jízdy. Na závodech, kde nejde o tolik, je atmosféra pak ještě lepší, než třeba na nominačních závodech, kde každý ví, o co jde. Lehká nervozita je přítomná a není to tak kamarádské. Každopádně ta parta u vody je výjimečná, určitě lepší, než tomu je v jiných sportech.“
Váš sport se také vyvíjí, už to není okrajová záležitost pár nadšenců.
„Vodní slalom roste, já to cítím na sobě, v mančaftu jsem byl už za éry Štěpánky Hilgertové, slavných deblířů Volfa se Štěpánkem. Tehdy kajakáři byli velký outsideři, neměli žádné medaile. Až později se to začalo otáčet, atmosféra tam byla ještě lepší, než je tomu teď. Ale to je logický vývoj, jezdíme na výsledky, je o nás větší mediální zájem.“
Máte u vody mezi ostatními českými závodníky nejlepšího přítele, nebo všechny chováte ve stejné přízni?
„Je to dost rovnoměrné, vlastně už poslední roky mám své nejbližší spíš v mezinárodních vodách. Hodně se kamarádím třeba s Mikem Dawsonem z Nového Zélandu. Mým tréninkovým parťákem je Vítek Přindiš, takže s tím trávíme společně docela dost času.“
Chybí mi možnost porovnat se s nejlepšími
A co rozhodčí, nechal jste se slyšet, že jeden z Českých Budějovic je na vás vysazený. V klíčovém kvalifikačním závodě vám dal 50 sekundovou penalizaci.
„Vnímal jsem to už odmalička, že na mě jako Pražáka nereagoval úplně dobře. Obecně v našem sportu platí, že když někam přijedete, tak si nějaké narážky na to, že jste z Prahy, vyslechnete. Je to docela směšné, protože víceméně každý, kdo chce jezdit na kajaku na nějaké úrovni, tak do Prahy musí. Vesnické kluby na nás nadávají a tento rozhodčí je přesně ten příklad, který si vůči nám i vůči mně osobně vypěstoval nějakou zášť. Nechci to ale řešit.“
Vedl jste s ním o tom nějaký dialog, zkusil mu domluvit?
„Několikrát jsem za ním byl, ale on mi do očí řekl, že kdykoliv bude mít příležitost, tak mi tu padesátku dá. Dokonce mi před jedním závodem povídal, ať se dobře koukám, kde sedí, abych věděl, odkud to přijde. Ale já to beru, nic s tím neudělám, byl jsem na závodech na Lipně, on tam byl taky. Snažil jsem se ho vůbec nevšímat. Takovéto vlivy člověk musí, pokud chce být profík, nevnímat a neřešit je. Nesmí se utápět v křivdě, pokud si to pustí do hlavy a bude na to pořád myslet, nijak mu to neprospěje. S ostatními rozhodčími mám přitom dobré vztahy.“
Kdy vás absence v národním týmu bolela nejvíce?
„Asi při červnovém mistrovství Evropy v Tróji. Podívat jsem se tam ale byl, komentoval jsem všechny závody v České televizi. Mrzelo to hodně, bolel mě každý svěťák, který jsem nemohl jet, potkat se tam se známými závodníky. V tom kolotoči mám velkou spoustu známých a dobrých kamarádů. Vnímám to ale i pozitivně, měsíc a půl jsem teď strávil v Praze a jen se na vodě vozil. Nemusel jsem na nic trénovat a jen si jízdy užíval. Neměl jsem žádné ambice a dostal jsem se do velké pohody. Navíc bylo hezky. Mančaft jezdil po závodech, byla spousta soustředění. Takže na jednu stranu jsem byl rád, že jsem mimo, ale na druhou mě to i mrzelo. Má to svá pro i proti, nechci se ale dostat do situace, kdy bych z toho začal stresovat.“
Jezdil jste i „béčkové“ závody mimo Světový pohár, jak to na nich vypadá?
„Je to o hodně menší. Jeden z nich byl ale i v Praze, byl zorganizovaný lépe než áčkový svěťák na Slovensku nebo v Polsku. Co jsem to tak letos sledoval, tak na finále na Slovensku nepřišel skoro nikdo, tribuny byly úplně prázdné. Kdežto na každý český pohár v Tróji přijde úplně plný barák a je to zážitek. Každopádně ale ty závody jsou menší, skrz nasazení závodníků a konkurenci je to někde jinde, to mi chybí, ta možnost porovnat se s těmi nejlepšími v oboru. Se špičkou jsem ale v kontaktu dál, skrz časy v tréninku a i proto, že český pohár jezdí další čeští kluci, kteří jsou nejlepší na světě.“
Jak vás poslouchám, tak chuť závodit vás neopustila. Šance představit se na vašich třetích olympijských hrách v Tokiu 2020 vás žene hodně?
„Jeto velká motivace a bylo by to krásné. Nechci se na to ale nějak zvlášť upínat. Vzhledem k tomu ale, jak mám nastavené smlouvy se sponzory a podporu obecně, tak tam budu svoje úsilí směřovat. Necítím se, že bych to chtěl vzdát. Možná i kvůli posledním dvěma rokům mě ježdění víc baví a myšlenky na Tokio v hlavě mám.“
Stále jezdíte na lodi s nápisem „Pravda a láska vždy zvítězí nad lží a nenávistí“?
„Už se mi lak trošku sloupal, takže ten nápis už není moc vidět. Ale samozřejmě ho brzy obnovím, je to pro mě důležité.“
Mimo kajak máte oceán dalších aktivit, dle posledních měsíců ale jedna převládá – jízda na kole. Co vás na cyklistice baví?
„Na kole jsem jezdil odmalička. S tátou jsme jezdili na výlety po Česku, byly i několikadenní s přespáním. Poslední dobou kolo beru hodně jako tréninkový doplněk, vzhledem k tomu, že mám k dispozici i docela dobrý kousek od Specialized, tak mě to moc baví. Nejezdit v Čechách na kole je hřích, máme tu nádherná místa, kam se dá zajet a udělat si výlet.“
Stal jste se i ambasadorem cyklistického projektu Lví stopa.
„To je nádherná záležitost, vymyslelo se, že se ke stému výročí založení Československa udělá nejdelší cyklostezka, která obtiskne do mapy Českého lva. Takže jsem objel na kole pár etap a bylo to hrozně hezké.“
Je vám bližší bike, nebo silnice?
„Určitě bike, já vlastně ani silničku nemám. Radši jsem v přírodě, člověk se nemusí soustředit na řidiče a provoz obecně a jen se kochá. Prostě to napálím do lesa, to mě baví.“
Chodíte na krev, nebo jezdíte jen na projížďky?
„Když nad tím přemýšlím, tak se mi nikdy nepodaří jet se jen tak projet. Nedá mi to, vždycky tam nechám docela hodně sil a je to fyzicky náročné. Zničím se rád, jak jsem řekl, mám to spojené i s tréninkem. Ještě jsem nespadl, na to jsem zase hodně opatrný, vím, že se na kole dá hodně rozsekat, takže se tomu snažím předejít. Jízda na kajaku mě živí, takže mám nějakou záklopku, vím, že na kole nesmím vyvádět. Raději při velkých sjezdech brzdím, než abych se pustil po hlavě dolů.“
Postavit si kajak a jet do Grónska
Drandíte hlavně po Čechách, nebo jste byl s kolem i někde za hranicemi?
„V zahraničí jsem byl, každý rok se na sezonu na kajaku připravuju na Novém Zélandu. Mám tam jeden oblíbený kopec, kde se jezdí hodně závodů, těží se na něm jenom dřevo, takže tam nic jiného není. Jsou to bikeový traily a na ten kopec jezdí speciální autobus, který vás na něj vyveze, a vy pak můžete svištět dolů. Tam jezdím hodně, kolo si vždycky beru sebou. A po Evropě jsem byl taky, ve Španělsku třeba. Teď na Island ho ale sebou bohužel nemám, jsme tak nabalený, že se do auta prostě nevešlo, když jedeme ve třech.“
Vnímáte trend, že Češi začali více sportovat? Na hobby úrovni více běhají, jezdí na kole.
„Určitě jsem to zaznamenal, je to dobře. Víc se běhá, lidé se mezi sebou hecují, možná je to hlavně díky sociálním sítím, kde je událostí na společnou sportovní aktivitu opravdu hodně. Lidi to vidí, je to dostupnější, lidé zjišťují, kam všude se dá dojet na kole, kdo ze známých už tam byl. Mám z toho dobrý pocit.“
Jak se vám daří v podnikání, váš bar na pražské Náplavce často praská ve švech. Přináší vám to je radost?
„Radost určitě ne. Tu to přinese jen, když za mnou přijde cizí člověk a řekne mi, že u mě v baru strávil krásný čas. To je potěšující, jinak je to hodně stresující, naštěstí mám parťáka, který má hlavní věci na starosti, je spolehlivý a můžu mu věřit. To je v dnešní době skoro zázrak. Jinak je to klasická práce s lidmi, je to dost těžký, hlídat je, aby něco dělali, nebo naopak něco nedělali. Oni se tváří celého podniku, je to občas hodně náročný. Ale nelituju toho, je to obrovská zkušenost, a když se tam povede uspořádat nějaký dobrý závod nebo zajímavá akce, tak se mi to vrací.“
Co je pro vás dobrá akce?
„Teď tam třeba bude mistrovství světa ve střižbě, na to se hodně těším, to bude vtipná akce. Tohle nás jednoduše baví, je tam prostor pro velkou kreativitu, ale že by to generovalo jenom potěšení, to se určitě říci nedá.“
Koncept pontonu ve stylu baru a kurtu na beachvolejbal je z vaší hlavy?
„Okoukal jsem to v Dánsku v Kodani, kde něco podobného měli. Už delší dobu předtím jsem chtěl dostat vodní slalom do centra města mezi lidi. V Tróji je to populární, ale areál je trošku zavřený. Tak jsme se pídili po nějakém prostoru na Náplavce a nakonec jsme ho dostali a pak se to začalo nabalovat. Nejdřív to byla jen půjčovna kajaků, pak půjčovna a bar, teď je tam navíc beachvolejbal. Na čtyřicetimetrový ponton je toho až dost. A další pobočka? To už nás samozřejmě také napadlo, ale více si zatím nechám pro sebe.“
Máte i další sen – jet do Grónska a jezdit tam na vlastnoručně postaveném kajaku.
„To je můj velký sen. A teď mu vlastně budu blíž, budu cestovat na Islandu, odkud už je to do Grónska jenom kousek. Kajak bychom už stavěli na místě, uvidíme, co se všechno stane.“
