Chci být lepší! Pomůžeš mi? S prostou touhou chodí za Vítem Schlesingerem vrcholoví sportovci. Audienci u zlínského experta na stravu a motivaci žádají totální špičky v oboru, tenista Tomáš Berdych například, i poloprofesionálové. Třeba florbaloví reprezentanti, těm závodní hraní nevydělá ani na nájem. „Peníze neřeším. Klíčový je pro mě osobní příběh daného sportovce a můj přínos pro něj, otevřená mysl a chuť na sobě pracovat,“ žádá Schlesinger, který zájemce o svůj servis musí často odmítat. SportHacking, jak svůj přístup nazval, je v kurzu!
Čím to? Na sportovní výkon nahlíží 33letý Schlesinger komplexně. Propojil regeneraci, stravu a mentální přípravu. Navrch přidal nakažlivý úsměv a osobní prožitky, s vlastním tělem sám ve velkém experimentuje. V obsáhlém rozhovoru pro Superlife promluvil o svých hvězdných klientech, nutnosti cítit se šťastný, i skeptickém českém trenérském prostředí.
Na konci října jste se vrátil z Kanady. Čerpal jste inspiraci pro nové „hacky“?
„Byl jsem na konferenci věnující se navýšení a optimalizaci sportovního výkonu a mentálních funkcí. Nebyli tam vrcholoví sportovci, sdílel jsem informace třeba s člověkem, který dvacet let dělal důstojníka v námořnictvu americké armády. Tam odtud totiž spousta know-how vzniká, až později je přebírá sportovní svět. Říkal mi, jaké jsou světové trendy v oboru, kam tečou miliardy dolarů. Navázal jsem také spolupráci s lidmi z Cambridge University, bavili jsme se o genetických a epigenetických testech, účincích biofotomodulace. Bylo to velmi zajímavé.“
Kanada je pro vás osudová země. Právě zde jste při studiích před jedenácti lety nastartoval svou dráhu sporthackera.
„Je to pravda. Začínal jsem v Česku jako fitness instruktor, později jsem pracoval u kanadské reprezentace biatlonistů, pak jsem dělal fitness instruktora v Kanadě i Americe. Následovalo studium výživy a mentálního koučinku a posledních pět let se věnuji celostnímu přístupu. Bylo skvělé se tam vrátit a bavit se s kapacitami a kolegy, na které v českém prostředí nenarazíte. Češi jsou v mnoha věcech špička, ale těch dvacet let izolace je prostě znát. Pro mě je potřeba udržovat si nadhled, proto rád vycestovávám, udržuji kontakt s nejlepšími lidmi v oboru. Strávil jsem i několik dní v New Yorku, kde jsem měl také pracovní schůzky.“
Utvrdila vás cesta v tom, že váš komplexní přístup ke sportovci je správný?
„Přesně tak, nebojím se říct, že je dokonce nadčasový. Komplexnost, o které se mluví, a já k ní došel svou praxí, je opravdu současný světový trend. Ukázal jsem jim, jak pracuji, a oni mi potvrdili, že přemýšlí vlastně stejně, jen to nemají přesně pojmenované. Já tomu dal nějaké mantinely. V některých věcech je, troufnu si říci, dokonce předcházím.“
Zkuste být konkrétní.
„Strašně málo se pracuje s regenerací, třeba taková meditace a dechová cvičení. Člověk během pár chvil dokáže propojit mozek s nervosvalovým systémem a napojit se tak na své podvědomí a intuici a tím se třeba uvolnit a zvýšit svůj výkon. Na to jsou studia i z Harvardu, zkuste si tzv. “power position”, stačí, když aspoň dvě minuty postojíte vzpřímeně a sebevědomě, a vyplavíte o 25 procent více testosteronu a o 30 procent méně stresového hormonu kortisolu, což naprosto okamžitě mění vaše vnímání a sebedůvěru. Sportovci mají také například nedostatek hořčíku, bez něj spadají do větších melancholií a depresí, nemají potřebný elán. Důležitá je také práce s chladem a tepelnými stimuly. Když se s vším pracuje komplexně a umíte tyto oblasti propojit, výsledky jsou hned viditelnější.“
Z vašich tří pilířů je některý, který je pro české sportovce největší Achillovou patou?
„Z mého pohledu všechno. Začíná to už hlavou a mentální přípravou, nejsem psycholog, ten pracuje většinou s problémem. Já dělám s potenciálem klienta. Většina sportovců nemá žádné psychické problémy, jen se sebou neumí efektivně pracovat a sami si hážou klacky pod nohy na základě chybných vzorců. Já je učím, jak být šťastní a sebevědomí, aby u nich došlo k sebeuvědomění. Výkon je také důležitý, ale především své klienty učím, aby byli sami sebou.”
Rád také upravujete jídelníčky. Jaký je největší mýtus, který v Česku ohledně stravování panuje?
„Největší problém je v nekvalitě, sportovci jedí hodně nekvalitních sacharidů. Chybí minerály a stopové prvky, obecně mají také všichni hrozně málo zdravých tuků. Ty jsou obsažené v olivovém oleji, chia semínkách, másle nebo rybách, a jsou ve stravě nesmírně důležité. A klíčový je také timeing, dávají si špatné věci, ve špatné kombinaci a ve špatný čas.“
Kdy naposledy jste měl obyčejný bílý rohlík?
„Třeba včera jsem měl pizzu. Ale to je právě to, co své klienty učím, že stačí, když perfektních bude 80 procent stravy, zbývajících 20 můžou hřešit. Já si dal pizzu a k tomu jsem měl velký salát s avokádem. Mám škálu 1 až 10, většina sportovců se dle mých zkušeností pohybuje někde mezi trojkou a pětkou. To je nic moc! Sportovec má velký výdej, fyzický i psychický, a potřebuje dobře regenerovat. A právě strava je o regeneraci. Po tréninku jsou pevně dané časy, kdy svému tělu musíte vrátit, o co přišlo, a to často i pomocí suplementů. Pokud se tak neděje, jste podráždění, slabí a náchylní na zranění. Jídelníček se samozřejmě liší podle toho, zda má sportovec před vrcholnou akcí, mistrovstvím světa, to se snažíme na té škále být na 9 nebo 10. Když akce skončí, může častěji hřešit, ale stále se držet na 7 z 10. Jde o dlouhodobou změnu životního stylu, jsme přece lidi.”
Trenéři v Česku mě tolik nezajímají
Často experimentujete i se svým tělem. Jste díky osobnímu prožitku pro sportovce více uvěřitelný?
"Nevím, jestli více uvěřitelný, ale pro mě to je základ a podle mě důvod, proč mám s klienty výsledky, i proto musím některé klienty odmítat. Oni vidí, že tomu rozumím a všechno, co jim říkám, zkouším sám na sobě. Mohu jim pak své poznatky předávat s mnohem větší energií, protože tomu sám stoprocentně věřím, nevyčetl jsem to jen někde z knížek. Pracuju hlavně s inspirací, chci, aby každý člověk na světě byl šťastný a cítil se dobře. Sport je pouze nástroj, ve kterém se realizují, časem třeba zjistí, že svůj potenciál mají větší a mohou být úspěšní v něčem úplně jiném. Takže se je snažím svým vlastním životem inspirovat tak, aby na sobě dál pracovali.“
Jaký experiment se v praxi v poslední době ukázal jako slepá ulička?
„I experiment, který se ukázal jako slepá ulička, přece není jen zklamání, ale je to výsledek. To je problém současné doby, buď jsou věci dobré nebo špatné, úspěch nebo selhání. Ale tak to není. I tohle se snažím naučit své klienty. Aby rozuměli tomu, že chyba či neúspěch je součástí cesty. Sportovec by se měl totiž zprvu naučit chybovat a umět prohrávat. Díky tomu bychom neměli tolik skvělých duší, kteří si myslí, že neustále selhávají, i když jsou pro ostatní úspěšní, život je pak mnohem uvolněnější. Z konkrétních případů se mi v poslední době neosvědčilo vegetariánství, měsíc jsem byl plný energie a chemicky se mé tělo očistilo, pak jsem ale zjistil, že to maso a v něm schovaná agresivita je pro mě hodně potřebná. Proto to na klienty přímo neaplikuji, ale pokud to chtějí vyzkoušet, nebráním jim.“
| Experimenty Víta Schlesingera na vlastní „kůži“ |
|
2010 Ironman Austria |
Rád své klienty potápíte v rámci termogeneze do studené vody, zakazujete jim používání mobilu před spaním. Narazil jste na něco, s čím vás sportovci poslali do háje, nebo jsou vždy otevření novým věcem ze 100%?
„Svým klientům nezakazuji nic. Dám jim potřebné informace, co tím mohou získat či ztratit. Rozhodnutí je na nich. Nedoporučuji všechno, umím se na ně naladit. Díky tomu, že spolupracuji se špičkovou dánskou laboratoří, která dělá krevní i genetické testy, na které své klienty posílám, tak mám určitý background i v tomto směru. Vím, co je pro ně vhodné, čeho se vyvarovat. Tím se záběr výběru zúží u každého klienta tak o devadesát procent a zbytek je na nich. Z šedesáti věcí si zkusí dvacet a pak rozhodnou, s čím budou rezonovat. Je klíčové, aby ten výběr provedli sami. Ale určitě se stalo, že někdo něco udělal, začal se třeba otužovat, a pak zjistil, že to není pro něj. Vždy to ale mělo konkrétní důvod, dotyčný měl třeba problém s ledvinami a celkově byl tak vyčerpaný, že nějaký posun necítil. Nebyla prostě vhodná doba. Většinu zase termogeneze neuvěřitelně mentálně a fyzicky nakopla.“
Pracujete i s cíli? S jejich pomenšováním, aby každý hned nechtěl být mistr světa?
„Pracuju s vizí. Když někdo řekne, že chce vyhrát Stanley Cup, obvykle to není cíl dotyčného, ale jen přání jeho trenéra, nebo rodičů, které si osvojil. Že je to opravdu jeho největší touha a niterní přání poznám podle toho, že mu při schůzce září oči. To většina sportovců nedokáže rozlišit, že jejich sny nejsou jejich. Já je učím, aby si uvědomili sami sebe a uvedli se do tzv. nehodnotícího vnímání, což znamená, aby dokázali vnímat sami sebe bez emocí. Přiznat si, jak ty věci skutečně jsou. Až pak si můžou říct, co skutečně chtějí, a v čem se chtějí zlepšit. Kdybych to měl shrnout, tak sport je samozřejmě o cílech, ale nesmí vám je vytyčovat někdo jiný. Cíl nesmí být pragmatický, ale niterní touha!“
Váš přístup mi přijde hodně revoluční, narážíte na skepsi a nedůvěru? Nemyslím z řad klientů, ale třeba trenérů v týmových sportech.
„Nechci, aby to znělo povýšeně, ale abych byl upřímný, tak mě trenéři v Česku nezajímají, mám tady pár kontaktů a určitě tu jsou skvělí odborníci. Přeju si, aby SportHacking a moje práce byla TOP světové úrovně. Sport je především u nás o egu a především starší generace trenérů není otevřená novým věcem. Jsou hodně xenofobní a nejsou ochotni si přiznat, že něco dělají špatně a raději plivou po ostatních.“
Bojujete s tím nějak?
"Nebojuju. Skepsi se mi daří prolomit při osobních setkáních, na přednáškách si s trenéry popovídám a najednou zjistím, že je to zajímá, že jsou tomu otevření."
Být profesionálním sportovcem je jenom role!
Přejděme k vašim klientům. Kdo byl ze známých sportovců první?
„První byli Petr Čajánek a Zdeněk Grygera. Oba byli ze Zlína, odkud také pocházím. Ale ten skutečně první byl Petr, pokud se tedy bavíme o TOP sportovcích. Měl hodně zkušeností ze zámoří, hrál v NHL a hodně mě naučil, určitě on inspiroval v něčem i mě!
S čím za vámi trojnásobný mistr světa šel?
„Chtěl být lepší! Chtěl se posunout a určité věci nastartovat, zrovna se vrátil z Ruska, kde prožil hodně náročný rok. Měli před play off, které nakonec se Zlínem vyhráli a získali titul. Petr byl kapitán týmu a v posledním pátém finále s Kometou vstřelil branku.“
Tak to jste prožil skvělý start do koučování špičkových sportovců. Jak se zrodila spolupráce s Tomášem Berdychem?
„Tomáš mě myslím nějakou dobu sledoval na sociálních sítích a mém webu. Asi jsem ho zaujal A napsal mi, chtěl, abychom se osobně sešli. Vznesl dotaz, zda bych byl schopný ho nějak posunout. Řekl jsem mu, v čem vidím jeho největší mezery. Týkalo se to mentální přípravy a naladění na zápas, a také chemie těla. Začali jsme spolu pracovat na dechových cvičeních i regeneraci a naše spolupráce trvá už dva roky.“
Takže jste měl prsty i Berdychově finálové účasti na Wimbledonu v roce 2017?
"To je těžké hodnotit. Vím jen, že například mé okolí i v médiích se mluvilo o tom, jak Tomáš dělá v nejdůležitějších zápasech určitá dechová cvičení o pauze mezi gamy, která jsme cvičili spolu. Psala o tom i zahraniční média. Já to nikomu nechtěl říkat, jen jsem měl radost, že mu to funguje.”
S Djokovičem, který Berdychovi semifinále skrečoval, jste hovořil? Je známý svým pozitivním přístupem k věcem, kterým se věnujete.
„Měl jsem možnost se na tůře s některými špičkovými tenisty poznat osobně a pozorovat je i v soukromí. A všichni mají obrovskou míru sebepoznání. Oni jsou si moc dobře vědomí toho, že tenis je jenom jejich role, ví, kým ve skutečnosti jsou a že kariéra nebude trvat věčně. O to se mohou na kurtu opřít, proto působí tak pokorně, přestože to jsou nejlepší tenisté planety.“
| Sportovci, se kterými Schlesinger spolupracoval/spolupracuje |
|
Tomáš Berdych (tenis) |
Viděl jsem vaše společné fotky s Berdychem z řady turnajů. Je pro vás možnost vidět sportovce na vlastní oči při práci důležitá?
„Určitě ano, ale není to jen o krizové situaci, která třeba při zápase nastane. Spíš jde o trénink a to, co dělá i mezi tréninky, jestli na sobě mentálně pracuje, jak a kdy regneruje, atd. Málokdo totiž při tréninku trénuje mentálně, spíše jde jen o fyzickou námahu. Tím se ale nemůže připravit na zápasové vytížení, které je po psychické stránce úplně jinde. Ti, co se dokážou při tréninku věnovat i mentální přípravě, jsou o parník jinde než ti ostatní.“
A asi je také fajn si jen normálně v klidu po zápase popovídat, že? Nemít jen domluvenou hodinu na schůzku, kdy na všední témata řeč nepřijde.
„S Tomášem jsem byl vloni po americkém turné a chodili jsme na kávy, na večeře. Probrali jsme život, obyčejné věci, což bylo super. Protože právě při takovýchto konverzacích se o klientech nejvíce dozvíte. Tenis u Tomáše je také jenom životní role, stejně jako u Djokoviče. Sice zabírá hodně prostoru, ale je jen dočasná. Jednou skončí, mimo tenis je Tomáš jako každý normální člověk a řeší obyčejné věci.“
Berdych stále trápí poraněná záda. Znáte ho velmi dobře, cítíte, že v něm stále hoří ten pomyslný oheň, že sní o návratu na kurty.
„Řeknu to takhle, představte si, že jste vrcholový manažer, který každý týden cestuje po světě. Každý měsíc tráví v jiné zemi, špatně regeneruje, má obrovské fyzické i psychické vypětí. Většina manažerů je tak po dvou třech letech na pokraji vyhoření, má svou práci ráda, ale je toho prostě na ně moc. A teď si představte, že jste v podobném koloběhu byli čtrnáct let v kuse jako Tomáš. Oheň v něm určitě je, ale aby ho mohl znovu zažehnout, tak potřebuje chvíli vydechnout.“
Opečováváte více než dvě desítky sportovců, pracujete i s národními týmy a velkými korporacemi mimo sport. Musíte hodně klientů odmítat?
„V poslední době bohužel ano. Potřebuju mít čas i sám na sebe, na své sebepoznání. Potřebuju si taky užívat života, být šťastný, kdybych kývnul všem, vydržel bych to tak dva až tři roky a pak bych se zbláznil. Nebavilo by mě to. Teď mám klienty po celém světě, chystám se v blízké době do Maranella, kde Ferrari bude zkoušet jednoho TOP českého motokárového jezde. Takže je to hodně náročné.”
Podle čeho jste si stávající klienty vybral? Máte široký záběr, přes reprezentanty v menších sportech, jako je florbal, jachting, skoky na lyžích, až po již zmíněného Berdycha.
„Důležitý je pro mě jejich životní příběh a motivace. Potřebuju z něj cítit, že chce vzít odpovědnost do vlastních rukou a má otevřené vědomí. Musí chtít a být odhodlaný. Třeba neví jak, ale musí mít chuť a drajv na sobě pracovat, a to právě skrz tu komplexnost v přístupu ke sportu. Tihle lidé si mě pak najdou a začne spolupráce. Klíčová je také zodpovědnost, já nejsem kouzelník, nemůžu nad nimi stát a hlídat je, aby domluvené věci dodržovali.“
Je těžší trénovat profíka, nebo amatéra?
„Neprofesionálního sportovce, tam vstupuje do hry i pracovní život. Třeba florbalista trénuje co do počtu tréninkových fází skoro jako profesionál, čtyřikrát až pětkrát týdně plus víkendový zápas a akce s reprezentací, ale ještě musí zvládat chodit do zaměstnání. Moc času na regeneraci už nemá, nemá k ní třeba ani podmínky. Proto tam musí být mnohem větší preciznost, než třeba u profesionálního fotbalisty, který vydělává obrovské peníze. Baví mě ale oboje, je to jen otázka přístupu.“
Byla nějaká spolupráce, která nedopadla podle představ a rychle skončila?
„To je mým cílem, abychom skončili co nejrychleji, aby byl sportovec schopný všechno praktikovat sám a byl soběstačný. (smích) Je to postupný vývoj, na začátku se vídáme třeba jednou za 14 dní, to trvá třeba dva až tři roky. Později už je to třeba jen jednou za čtvrt roku. A teď k vaší otázce. Stalo se mi dvakrát, že spolupráce skončila předčasně, dohodli jsme se na tom oboustranně. Šlo o tenistku, měla zájem o spolupráci, každé setkání jí totálně mentálně nabilo, ale sama pak nic nedělala. Chodila ke mně jen čerpat energii. Chvilku jsem vydržel, tvrdila mi, že jí to moc pomáhá, a já jsem to tak nechal chvilku plynout. Ale v momentě, kdy se do toho vložili její rodiče a trenér, kteří chtěli, abych jí do některých věcí trošku tlačil, manipuloval s ní, tak jsem to ukončil. Rozešli jsme se v dobrém.“
Budete rád, když vám váš přístup ke sportovcům někdo „hackne“, začne pracovat podobně?
„Budu hrozně rád, já jsem pro propojení všech odborníků a sdílení poznatků, ostatně to tak dělám sám. Ale důležité ja, ať každý věří ve svoji cestu a nekopíruje a je především sám sebou.”
