Hymna mě dojala skoro k slzám. S Lindou nejsme rivalky, líčila po vítězném návratu Muchová
PŘÍMO ZE ŠEN-ČENU | Po čtyřech letech se v českých barvách představila v zápase v BJK Cupu. A Karolína Muchová (30) v nejlepší sezoně kariéry přidala v daleké Číně i reprezentační úspěch – postup do finále tenisového mistrovství světa. V semifinále se Španělkami k němu otevřela cestu úvodním bodem s Jessicou Bouzasovou, kterou zdolala 7:5, 6:4.
Jaký byl první zápas v BJK Cupu po takové době? Tíha reprezentace je přece jen něco jiného než běžný turnaj.
„Největší nervy cítím asi vždycky při hymně, když tam stojíme a držíme se kolem ramen. Nebo ani ne tak nervy – spíš mě to pokaždé tak moc vezme, až mám skoro slzy v očích. V samotném zápase jsem ale už nějakou extra nervozitu neměla. Zápas jsem nehrála od US Open, takže jediné náročnější bylo, že jsem se na začátku trochu hledala. Zdejší kurt je dost specifický, ale myslím, že v důležitých momentech jsem to nakonec zvládla dobře.“
Asi byste preferovala rychlejší povrch, že?
„Je pomalejší a taky se na něm míček docela zasekává. Míč k vám sám nepřiletí, takže člověk musí neustále chodit dopředu. Jsme tu sice už týden, ale na centrkurtu jsme zase tolik tréninkových slotů neměly. Je potřeba si na to prostě zvyknout.“
Věděla jsem, že to budu muset vybojovat
Bouzasová, až 93. tenistka žebříčku, navíc zápas rozehrála výborně. Říkala jste si v duchu: Sakra, ta mě trochu zaskočila?
„Nikdy jsem s ní netrénovala ani nehrála, takže jsem koukala na nějaká videa a věděla jsem, že hraje rychle a má solidní bekhend. Musím říct, že začala opravdu zostra a hrála velmi, velmi solidně. I když jsem dala dobrý servis, vracela mi to všechno hluboko pod nohy. Jsem vážně ráda, že jsem to zvládla ve dvou setech, protože hrála skvěle.“
Zmiňovala jste nedostatek herní praxe, byl to pro vás teprve čtvrtý zápas od Wimbledonu. Naskakují vám herní automatismy kvůli tomu pomaleji?
„Určitě. Je to přesně o té vyhranosti a nějakém pocitu... Já sama tomu říkám, že jsem jakoby o sekundu napřed. Že už předem vím, kam hraju nebo kam běžím, tak nějak si po kurtu pluju a vidím věci dopředu. Ale přesně to vám dají až odehrané zápasy, které mi teď chybí. Věděla jsem proto, že to budu muset vybojovat. Počítala jsem i s tím, že udělám nějaké chyby, ale chtěla jsem zůstat pozitivní a ubojovat to za každou cenu.“
Velká změna pro vás byla kapitánka Barbora Strýcová na lavičce. Ona je živel, vy klidnější. Domlouvaly jste se předem na způsobu komunikace?
„Domluvily jsme se a bylo to skvělé. Komunikace s Bárou na lavičce za mě fungovala fakt super. Běžně nejsem zvyklá tam vůbec někoho mít, takže mám radši spíš ticho. Ale tady to bylo fakt přirozené. Vždycky jsme si ty dva gemy zhodnotily, Bára mi dala tip na věci, které viděla ze strany – což si člověk v tom tempu ne vždycky uvědomí.“
Mezi mnou a Lindou se nic nezměnilo
Zmiňovala jste, že vás skoro k slzám dojala hymna. Jak byste ale popsala celý týden společně s týmem?
„Je to super a je to obrovská změna. Celý rok hrajeme každá sama za sebe, každá má svůj tým a dělá si věci po svém. A tady máme najednou všechny stejný cíl, podporujeme se, hecujeme se a máme i fakt dobré tréninky. Jsme dobře naladěné, chodíme spolu na večeře... Je to zkrátka příjemná změna, kterou moc vítám.“
Nedávno jste proti sobě s Lindou Noskovou hrály finále Wimbledonu, nyní jste obě nastoupila na BJK Cupu jako spoluhráčky. Fanoušci doma to silně vnímají. Co vy?
„Myslím, že lidi to prožívají víc než my dvě. Samozřejmě jsme proti sobě v Londýně hrály, tam jsme byly soupeřky, ale mezi námi se nic nezměnilo. Žádná rivalita mezi námi není a fungujeme spolu úplně stejně jako vždycky.“
Přeci je hezké, že máte v sezoně možnost zahrát si v jednom týmu.
„Jo jasně, to je super! Ale i na běžných turnajích se navzájem podporujeme. Hrát proti sobě ve Wimbledonu bylo specifické a pro mě osobně trochu horší zkušenost, ale teď je skvělé, že jsme v jednom týmu a máme stejný cíl.“
