PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Ve třiceti letech si snad Barbora Strýcová konečně Roland Garros zamiluje. Jezdí po zadku, dře na krev a svou houževnatostí odpravila další soupeřkou – vytáhlou potetovanou Slovinku Polonu Hercogovou (6:4, 6:4). Premiérová účast v třetím pařížském kole jí je sladkou odměnou. A v něm čeká nasazená dvojka Agnieszka Radwaňská.
Znovu to byl triumf vůle a bojovnosti, že?
„Přesně tak. Zase to nebyl moc tenis na koukání. Ale takové zápasy se prostě počítají ještě víc. Výkon nebyl super, ale nějak jsem výhru vybojovala.“
Jen za hezký tenis se postupy nedávají. O tom se včera přesvědčil i
Radek Štěpánek
v duelu s
Murraym
.
„Tak to je vždycky. Je lepší vyhrát ošklivě než prohrát hezky. My sportovci radši vyhráváme ošklivě. Ale Radek předvedl něco neuvěřitelného. Koukala jsem se. Škoda, že to nezvládl dotáhnout do konce. Je to velká motivace, že i v takových letech se dá hrát takový tenis.“
Vy si troufáte hrát do sedmatřiceti?
„Takhle dlouho to asi nedám.“ (smích)
Pomohla vám při utkání s Hercogovou i úleva z prvního kola, v němž jste v Paříži zlomila dvanáctiletou sérii porážek?
„Malinko jo. Pomohlo mi to ze sebe dostat takový blok z těch 11 prohraných zápasů v řadě. Ale stejně to bylo dneska těžké, ještě s Polonou... Ona hraje těžký tenis, míče hrozně vysoko vyskakují. Jsem ráda, že jsem to zvládla. A ve dvou setech! I když se na ten tenis moc koukat nedalo.“
Četla jste vlastně slavnou tenisovou knihu od Brada Gilberta Winning Ugly, v níž právě popisuje, jak soupeře na kurtu umořit.
„Četla. Něco jsem z ní i pochytila, ale nevím, jestli ty věci moc aplikuju. Ale je to dobrá knížka. On taky nebyl žádný kliďas. Počítám s tím, že tady nebudu předvádět žádný krásný tenis. Třeba v Římě jsem hrála dobře a cítila jsem se tam i fajn. Tady mi to prostě nějak nejde. Když budu ale vyhrávat a bude to dřina, tak jedině dobře. Protože z těch zápasů se taky učím.“
Bojovat a jezdit po zadku můžete vždycky, k tomu nepotřebujete dobrý den, aby se dařilo. Není takový přístup, na který se předem připravíte, nakonec v určitém ohledu lepší, než se snažit hrát jak
Federer
?
„Možná jo. V podstatě na každý zápas, co jsem tu hrála, jsem šla s tím, že to bude dřina, bude to bolet. A jiná cesta není. Neumím hrát na ránu. Neumím soupeřku vystřílet. V životě jsem nikdy nikoho nevystřílela z gatí. Můj tenis je o tom být trpělivá a jezdit tam. Hlavu si nastavím tak, že tam budu jezdit do té doby, než mi to soupeřka zabije nebo zkazí. Je dobré si to uvědomit, protože pak nechci hrát nic navíc a nedělám zbytečné chyby. Když si to uvědomím v zápase, tak se pak dostanu do takové bubliny, každý míč si odpracuju. A pomáhá mi to.“
Související články
