Šéfovat Rafovi bylo skvělé, můžeme se od něj učit, říká trenérka Plíškové | iSport.cz
Jan Jaroch
31. května 2019 • 11:30

Šéfovat Rafovi bylo skvělé, můžeme se od něj učit, říká trenérka Plíškové

Autor: Jan Jaroch
TOP VIDEA
Smutek i slzy... Kellnerová na Prague Playoffs závodit nebude. Představí se ale jako ambasadorka Smutek i slzy... Kellnerová na Prague Playoffs závodit nebude. Představí se ale jako ambasadorka
TOP momenty extraligy: Sparta už čtvrtá a rekordman Gulaš TOP momenty extraligy: Sparta už čtvrtá a rekordman Gulaš
VŠECHNA VIDEA ZDE

PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Proslula jako tenistka, která nepovolila Martině Navrátilové při jejím posledním Wimbledonu desátý titul. Dnes Conchita Martínezová pracuje ve prospěch českého tenisu. Španělským drilem se snaží posunout Karolínu Plíškovou k vysněné metě. V interview vzpomíná na zápasy s Janou Novotnou či Helenou Sukovou. A také na dobu, kdy byla šéfovou Rafaela Nadala.



Za kariéry bývala málomluvná, uzavřenější. Ač tím přišla o větší popularitu, ve své bublině jí bylo dobře. Dnes už se v ní neskrývá. Na konci tréninku si zahraje pár míčů s Michalem Hrdličkou a ochotně vyhoví žádosti o rozhovor. 

Vyprávíte Karolíně příběhy z vaší kariéry?
„Někdy ano, ale spíš, když se sama zeptá. Třeba v Římě chtěla vědět, co jsem tam tak zvláštního dělala, že jsem turnaj čtyřikrát vyhrála. Ale víte, nerada příliš mluvím o sobě. Jen když se k mé kariéře stočí konverzace, ráda dám nějakou historku k dobru.“

Jakou třeba?
„V Římě Karolína vyzvídala, koho jsem tenkrát porazila, jak to na turnaji vypadalo. Za mě to byl ještě menší turnaj, nejdřív jsme hrály my ženy a až další týden chlapi. Teď je to společná a mnohem větší akce, na které se hodně věcí změnilo k lepšímu.“

Udělala vám Plíšková velkou radost, že právě v Římě dokázala zvítězit?
„A jakou! Byl to skutečně výjimečný pocit, když to po mě dokázala i Karolína a já jí k tomu třeba trochu pomohla.“

Narodila jste se pod Pyrenejemi v městě Monzón. Co vás přivedlo k tenisu?
„Byla to tak trochu náhoda. Narodila jsem se v Monzónu, ale naše rodina se přestěhovala na čtyři roky do Madridu a vrátili jsme se zpět, když mi bylo osm. Bydleli jsme v bytě, pod kterým byly dva kurty. Dívala jsem se z okna na lidi, jak hrají. Pak jsem si šla pinkat o zeď a už mě tenhle sport pohltil. Byla to láska od první chvíle. Na zdi jsem vydržela hodiny a hodiny.“

A pak už to šlo samo?
„Ve dvanácti mi dala federace nabídku, abych odjela trénovat do Barcelony. To byl hodně těžký krok. Tak malá jsem opustila rodiče a odešla do velkého města. Od patnácti jsem strávila zase rok a půl ve Švýcarsku, to byla další lekce. Nemluvila jsem moc anglicky, určitě víte, že ve Švýcarsku jsou hodně striktní. Ale milovala jsem tenis, tvrdě jsem pracovala. A nakonec se to povedlo.“

Španělský tenisový dril je vyhlášený, i Karolína si pochvaluje, jak jí dáváte dlouhé hodiny zabrat na kurtu. Je to skutečně španělská specialita?
„Nevím, jak trénují ostatní. Ale pamatuju si, jak tvrdě jsem pracovala, abych byla co nejlepší hráčkou. Možná máme ve Španělsku trochu jiné drily, ale podle mě Karolíně prospěly. Zlepšila se ve věcech, které jsem si přála.“

Jak blízko je podle vás grandslamovému titulu?
„Takhle nelze uvažovat. Důležité je pracovat. Udělat všechno, aby byla tou nejlepší možnou hráčkou. Já v Káju věřím na sto procent. Vidím, že se pořád chce zlepšovat. A když to tak je, úspěchy se dostaví. Je světovou dvojkou, bojuje o tituly. Letos to jde velmi, velmi dobře. Je zbytečné se dostávat pod tlak tím, že musí vyhrát grandslam. Podívejte se na Halepovou, Wozniackou… Trvalo jim to dlouho, ale dočkaly se.“

Vy jste svůj grandslam vyhrála na první finálový pokus ve Wimbledonu, když vám bylo 22 let. Změnil tenhle úspěch hodně vaši kariéru?
„Snažila jsem se zůstat nohama na zemi. Věděla jsem, že jsem pořád hodně mladá a mám spoustu let kariéry ještě před sebou. Wimbledon byl pro mě velký impulz, a i když už jsem žádný grandslam nepřidala, špatné výsledky jsem neměla.“

Ve finále Wimbledonu jste toho slavného roku 1994 před očima princezny Diany zdolala Martinu Navrátilovou, nejlepší travařku všech dob. Jak se vše seběhlo?
„Celý turnaj jsem hrála dobře, rok předtím jsem v Londýně postoupila do semifinále. Tehdy jsem si uvědomila, že i na tomhle povrchu můžu něco dokázat. My Španělé samozřejmě trávu nemilujeme, ale já jsem dokázala přijmout, že ve Wimbledonu nemůžu hrát svůj tenis, ale musím ho trochu změnit. Ten rok jsem navíc Martinu porazila na antuce v Římě, věděla jsem, že i na ni mám.“

Sedmatřicetiletá Navrátilová tehdy usilovala o desátý titul z All England Clubu, ve Wimbledonu hrála singl naposledy a byla nostalgickou favoritkou všech fanoušků. Jak jste se prala s těmito okolnostmi?
„Byl to pro ni výjimečný okamžik, ale já ten titul chtěla taky. Diváci samozřejmě Martinu hodně hnali, ale na druhou stranu jsem neměla pocit, že by fandili proti mně. Chovali se ke mně s respektem.“

V kariéře jste se střetávala také s Helenou Sukovou či Janou Novotnou. Jak na tyhle zápasy s českými velikánkami vzpomínáte?
„Vy Češi jste měli spoustu skvělých hráček a já se s nimi utkávala ráda. Když zmiňujete Janu, je mi smutno, že už mezi námi není. Byla tak šikovná hráčka, uměla toho s raketou hodně. Helena, ta si to vždycky hnala k síti. Hrály jiným stylem než vaše dnešní hvězdy Petra s Karolínou. Ale pořád je vidět ta česká škola, ostré ploché údery. Tím jste ve světě známí.“

Karolína je dnes doma rivalkou s Petrou Kvitovou. Za vaší éry jste to ve Španělsku byly vy a Arantxa Sánchezová. Jaký jste měly vztah?
„Pamatuji se, že jsme byly druhá a třetí hráčka světa. Samozřejmě mezi námi panovala rivalita, nenazvala bych nás kamarádkami. Ale také jsme spolu hrály léta Fed Cup, vyhrály stříbro a bronz na olympiádě ve čtyřhře. Musely jsme spolu vycházet. Bylo to OK.“

Hodí se, když jsou dvě skvělé krajanky a navzájem se tlačí?
„Myslím, že ano. Když vidíte, jak se někomu z vaší země daří, řeknete si: Proč bych to já nemohla zvládat ještě líp? Zvlášť pro mladé je důležité vidět národní hvězdy. A když jsou dvě hvězdy, zocelí vás to. U nás byli jednu dobu taky Rafa a David Ferrer. Je to užitečné.“

Oba znáte dobře z doby, kdy jste působila jako kapitánka daviscupového výběru. V Česku jsou týmové soutěže velmi populární. Jak ve Španělsku?
„Také. Ale vždycky jsem měla pocit, že pro lidi byl důležitější Davis Cup než Fed Cup, že fandili ještě o něco víc. To je škoda, ne? My měli dominantních osm, devět let, pokaždé jsme vyhrály nebo byly ve finále. Lidi si na to zvykli. A pak kluci vyhráli poprvé v historii a všichni šíleli radostí. Ještě víc než u nás.“

Jaké bylo dělat šéfovou Rafovi?
„Takového hráče už nic neučíte… On je hrozně zdvořilý člověk, plný respektu. Ráda na tuhle zkušenost vzpomínám. Nejen kvůli Rafovi, ale i Davidovi, Felicianovi (Lópezovi), Robertovi (Bautistovi). Všichni byli úžasní. Když jsem při zápase něco viděla, řekla jsem svůj názor. A oni byli všemu otevření.“

Naučila jste se něco vy od Nadala?
„Mohla jsem ho sledovat zblízka. To množství dřiny. Pracovní morálku. Že se nikdy nevzdává. Hodně věcí. On je strašně skromný a chce se pořád učit, i ode mě. Pořád chce víc a víc. To je mimořádné.“

Dáváte ho za příklad Karolíně?
„On je skvělý příklad skoro pro každého. Někdy se bavíme o různých tenistech a o tom, v čem vynikají. U Rafy je toho hodně. Pohyb, to, že se nikdy nevzdává, intenzita hry. Proč se z toho neučit?“

Nadal je hodně pověrčivý, má řadu svých rituálů. I vy jste měla jeden. Po vyhrané výměně jste si vyžádala pro tu další stejný míček. Jak tenhle zvyk vznikl?
„Jen pověrčivost. Spousta tenistů nějakou má, tohle byla ta moje. Ale jediná jsem nebyla. A když se budete dívat, mám i dneska pár nástupců.“

Mnoho lidí říká, že v dnešní mediální době jsou hráčky pod větším tlakem než dřív. Souhlasíte?
„Tlak tu byl vždycky. Z obhajování bodů, z nutnosti zvládat pořád zápasy na různých turnajích. Ale největší rozdíl jsou sociální sítě. Každý na nich může přijít se svým názorem, lidi se vyjadřují ke všemu a často ne zrovna pozitivně. Čím míň času na sítích strávíte, tím lépe.“

I vy jste na sítích aktivní, že?
„Víc, než bych měla. Mám všechny tři, Instagram, Facebook, Twitter. Občas mám chuť si na nich přečíst novinky, ale jako hráčka jsem nesledovala nic. Je lepší se vyhýbat novinám, někdy vyjdou věci, které není příjemné vidět. Čím víc se koncentrujete jen na trénink a přípravu, tím lépe pro vás. Protože jen my víme, jak tvrdě pracujeme, kolik úsilí do toho Kája dává. Mně se občas stávalo, že lidi říkali: Arantxa je takový dříč a Conchita, protože má tak dobrou ruku, pořádně nemaká. To byly takové blbosti.“

Prý litujete, že jste ve své době byla uzavřená a s médii příliš nekomunikovala.
„Byla jsem uzavřenější, ale to taky byl můj způsob, jak si chránit soukromí. Měla jsem pár špatných zkušeností s několika lidmi. Kvůli tomu jsem se trochu uzavřela. Kdybych byla otevřenější, mohla jsem třeba mít víc sponzorů, trochu víc fanoušků. Ale mně to tehdy fungovalo. I teď jsem ráda, že jsem si zachovala svůj život. V tomhle nelituju.“

A podívejte, dneska je z vás novinářka, pracujete jako expertka pro Eurosport.„Ne, ne, ne. Nejsem novinářka. Jen analyzuju zápasy na Eurosportu, už od roku 2006. Novinářkou bych se rozhodně nenazvala.“

Co kromě tenisu vás ještě naplňuje?
„Ráda chodím po horách nebo jsem u moře. Vyrazím do lázní, na masáže, do kina. A ráda koukám na sport, zvlášť na fotbal.“

Takže fandíte FC Barcelona, když ve městě žijete?
„Sice v Barceloně bydlím, ale fandím Realu.“

Tak to nemáte úplně jednoduché…
„To vážně ne, ale zvládám to.“ (smích)

 
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud