Vítěz není nikdy unaven, říká se. A téhle poučce hodlá věřit i Barbora Krejčíková. I když má v nohách tři a čtvrt hodiny dlouhé semifinále, v pátek jde hrát o finále čtyřhry a startovala také v mixu. „Půjdu si finále jenom užít a budu zase makat do posledního míče. A věřím, že by to mohlo vyjít i na ten pohár,“ vzkázala své sobotní sokyni Anastasii Pavljučenkovové po strhující bitvě s Marií Sakkariovou.
Do jakých všech mentálních a fyzických stavů jste se během té víc než tříhodinové bitvy s Řekyní dostala?
„Upřímně jsem ani nebyla nervózní. Od začátku zápasu až do samotného konce. Protože jsem se cítila docela fajn. Věděla jsem, že výměny jsou dlouhé. Uvědomovala jsem si, že ona je na tom fyzicky líp a já se cítila unavená. Ke konci už jsem vůbec nevěděla, jaké je skóre. Jen jsem si říkala: ona podává, někam jí to zreturnuj a zkus dát winner. Hrozně jsme se tahaly, byl to skvělý zápas. Možná jeden z nejlepších na tour letos. Jsem hrozně ráda, že jsme obě dvě předvedly takový výkon. A trochu mě za Marii mrzí, protože vím, že to je hodná suprová holka, že mohla vyhrát jenom jedna.“
Byla jste to vy a dokonce dvakrát, protože vám sudí svou chybou upřel už čtvrtý mečbol. Co jste na jeho chybu říkala? A má být i na antuce Jestřábí oko?
„Nevím, je to hrozně těžké. Oko někdy pomáhá, někdy ne. V tom momentu jsem si říkala, že to je aut, ale co můžu dělat? Umpirový rozhodčí viděl míč jako dobrý a já s tím nic nezmůžu. Nemůžu nikomu zavolat, nemůžu změnit jeho rozhodnutí.“
Kolik vám zbývá ještě sil? A co uděláte, abyste ještě do konce turnaje vydržela?
„Nevím, uvidíme, jak se budu cítit v pátek ráno. Teď jsem plná adrenalinu, cítím se dobře. V pátek mě čeká debl, tak doufám, že si dobře zahraju a hlavně budu něco dělat. Debl mi tam sedí. Vůbec mi nevadí, že nemám volné dny. Snad se dobře připravím a na finále budu ready.“
Zápas jste zvládla skvěle takticky. Nespěchala jste, po druhém prohraném setu jste se odešla převléct do šatny. Dlouho jste nediskutovala ani s rozhodčím o jeho tragickém výroku při vašem čtvrtém mečbolu. Prostě jste hrála jako veteránka.
(smích) „Já doufám, že veteránka ještě nejsem. A ani se tak necítím. Přijde mi, že teprve začínám. Sice jsem měla úspěchy v deblu, ale vždyť si vezměte, že v singlu jsem teprve osm měsíců ve stovce. Je něco neskutečného, jak teď hraju, jak se mi daří. To je úplně nepopsatelný. Nebo jak vedu zápasy, jak jsem pořád v klidu. Mám štěstí, to mám po tátovi v genech. Vyřiďte mu, že mu moc děkuju, protože on je taky takový kliďas. Ono je důležité zůstat v klidu. Ivan Lendl byl celý kamenný, když hrál. A jak hrál dobře. Dokážu zůstat uvnitř klidná. Tak, jak na kurtu vypadám, taková jsem i uvnitř. A myslím, že ostatním holkám to musí vadit.“
V lóži vám drželi palce Jan Kodeš, Martina Navrátilová. Co říkáte na jejich přízeň?
„Vzhlížím k nim, jak k panu Kodešovi, tak k Martině. Mám je hrozně moc ráda. Je fakt, že si jejich zápasy moc nepamatuju, jelikož jsem vyrůstala v jiné době. Ale vždycky jsem je hrozně obdivovala za to, co udělali pro tenis, jak se jim dařilo a jak inspirovali nás všechny ostatní, kteří teď hrajeme. Je hrozná čest, když vám přijde zpráva od pana Kodeše nebo Martiny a chtějí vám pomoct. Jsou k vám hrozně milí, příjemní, chtějí vám dodat sebevědomí, energii. Je to krásné a strašně si toho vážím. Jsou strašně fajn a chtějí nám pomoct, aby se českému tenisu stále dařilo.“
Nebojíte se hodně mluvit o Janě Novotné, což musí být emociálně náročné. Dřív jste přemýšlela, jestli se takhle otevírat světu, aby vám to neškodilo. Evidentně to neškodí.
„To jsou fakt strašně těžké otázky.“
Taky jste už ve finále.
„Na Janu moc myslím. Všechno, co mi chtěla předat a já to tehdy moc nechápala, už chápu. A ona se určitě dívá tam nahoře a podporuje mě. Vždycky se mi snažila pomoc. Jsem hrozně ráda, že jsem ji potkala, strávila jsem s ní čas a mohla jsem se od ní hrozně moc naučit. Je to příjemné, a i když už tu Jana není, tak jsou tu pořád její rodiče, kteří mi stále píší. Jsou tu její kamarádi, je tu Martina Navrátilová, která byla Janě strašně blízko. Je tu pan Kodeš, který jí pomáhal. Takže všechno je takové milé, příjemné a jsem hrozně ráda, že i když už tu Jana není, tak jsou tu další lidi, kteří mi ji, dá se říct, alespoň trochu nahradí. Jsem ráda, že teď dokazuji, že měla Jana správné oko, když mi tak věřila.“
Zdálo se, že po zápase se váš kouč Aleš Kartus, který celou dobu působil jako kliďas, rozplakal. Všimla jste si?
„Po zápase mi říkal, že jsem borec nebo něco takového. Slzy z obou dvou stran tam byly, zápas byl dlouhý, emoce v něm byly, během patnácti minut jsme si pobrečeli oba dva. Je fajn, že se takhle daří, že se to tak hezky sešlo. Nějakou památku si domů odvezu, ať už to bude pohár nebo talíř, to už je v tenhle moment jedno. Ráda si něco odvážím z turnajů, takže pro mě je už všechno splněno. Půjdu si finále jenom užít a budu zase makat do posledního míče. A věřím, že by to mohlo vyjít i na ten pohár.“
Témata:
rozhodčí, trenér, ženy, sudí, finále, semifinále, postup, wta, slzy, chyba, aut, martina navrátilová, jestřábí oko, Roland Garros, French Open, sport, Jana Novotná, Jan Kodeš, Barbora Krejčíková, tenis, Aleš Kartus, Tenis na Heureka.cz
Související články
