Menšíkovi rodiče vypráví: o placatém kaštanu, výchově šampiona i druhém synovi
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Vymykají se představě o fanatických tenisových rodičích. Čtyřiapadesátiletí manželé z Prostějova, Kateřina a Michal Menšíkovi, vychovali semifinalistu Roland Garros po svém. Bez nátlaku a křiku. A v Paříži si teď společně s ním plní sen. „Naším snem je, aby se Jakubovi dařilo a byl šťastný. Navíc strašně rádi cestujeme, takže nás baví, že můžeme fandit přímo na místě,“ líčí v obsáhlém rozhovoru.
Jééé, vyfotíte se s námi? požádají na Roland Garros dva němečtí fanoušci středního věku rodiče Jakuba Menšíka. Milí lidé z Prostějova ochotně zapózují a konverzují plynnou němčinou. Oba jsme v Německu studovali, objasňují vysokoškoláci. Paní Kateřina pracovala pětadvacet let jako marketingová ředitelka velké firmy, Michal je z oboru IT. Pak již začnou usazeni na lavičce v koutu areálu vyprávět rodinný příběh a svůj recept na to, jak se vychovává tenisový šampion.
Při sledování Kubových zápasů se zdá, že vy, pane Menšíku, jste v klidu a duel si užíváte. Zatímco manželka je nervózní a nedívá se ani na některé výměny. Sedí to?
Kateřina: „Chtěla bych to uvést na pravou míru. Vůbec nekolabuji, já si to strašně užívám. Medituji a posílám Kubovi pozitivní energii.“ (smích)
Potvrdíte to?
Michal: „Je to tak. Obě holky, moje žena i Kubova přítelkyně (Argentinka Josefína), mu posílají energii a já si zápas užívám. Taky někdy přijdou nervy, jinak to nejde. Ale za ty roky, co s Kubou odmalinka jezdím po turnajích a zažil jsem stovky a tisíce zápasů, už jsem trochu otupěl. Nebo jsem si spíš zvykl.“
Kateřina: „Na to si zvyknout nejde. Nejlepší je, když člověk může být přímo na kurtu. Cítíte atmosféru, energii a funguje tam určité propojení. Určitě je to lepší než sedět doma u televize. A ještě k té meditaci. Už snad dvacet let mám svůj šťastný kaštan. Vždycky poprosím Kubíka, aby mi ho nabil. On ho chvíli podrží v ruce a já ho pak během zápasu mačkám.“
Michal: „Původně byl kulatý, ale už je od toho mačkání placatý.“ (úsměv)
Kateřina: „Byl to výjimečný kaštan už od začátku, měl zvláštní tvar. Při zápase občas zavřu oči, ale to vůbec není o kolabování. Je to moje meditace, kdy mu posílám energii.“
Oba působíte velmi pozitivně. Je to dojem, nebo pravda?
Michal: „Jsme tací. Člověk musí pořád věřit. Navíc to neprožíváme nijak extrémně. My sami jsme tenis nehráli, Kuba pro nás nebyl žádný plánovaný projekt na vydělávání peněz. Všechno přišlo přirozeně.“
Tenis začal hrát čistě kvůli tomu, že máte v Prostějově kurty prakticky za domem?
Kateřina: „Kuba tam často visel na plotě a díval se, jak děti pinkají.“
Michal: „Původně jsem myslel, že bude hrát hokej. Ale v tenisové školičce brali děti už od čtyř let, což bylo na hokej ještě brzy. Chtěli jsme, aby se syn hýbal, tak jsme ho tam přihlásili. Strašně ho to chytlo a pak už nechtěl dělat nic jiného.“
Kateřina: „Skvělé bylo i to, že v Prostějově tehdy hráli tenisté jako Tomáš Berdych, Petra Kvitová nebo Lucie Šafářová. Lucii jsem zrovna psala poděkování za to, jak tady Kubovi při posledním zápase s Fonsecou fandila. Posílala jsem jí fotku z roku 2011, kde je vyfocená s malým Kubou. Věřím, že i možnost potkávat takové úspěšné sportovce pro něj byla obrovskou inspirací. Sport máme totiž všichni rádi a rádi fandíme, ať už jde o mistrovství světa v hokeji, fotbal nebo biatlon.“
Jakub hodně vzpomíná na svého prvního kouče v Prostějově Iva Müllera, který zemřel v pouhých 53 letech. Říká, že díky němu získal lásku k tenisu. Jak na něj vzpomínáte vy?
Michal: „Strašně hezky. S dětmi to uměl fantasticky, a co je důležité, uměl to i s rodiči. Spousta rodičů vidí v malých úspěšných dětech hned Nadala nebo Federera a je potřeba je hodně usměrňovat. V tom byl pan Müller skvělý. Dokázal v dětech vybudovat lásku ke sportu a zároveň působil na rodiče. Když se řekne Ivo Müller, byl to pro mě pan trenér. Díky němu má Kuba v sobě vnitřní motivaci, která je nutná k překonávání těžkých chvil, kdy máte chuť se vším seknout. Tam se jeho škola zúročila.“
Mentální kouč v něm viděl šampiona
Říkali jste, že Jakub nebyl žádný projekt. Jak se to tedy seběhlo, že už od dvanácti nebo třinácti let měl mentálního kouče Dragana Vujoviče?
Michal: „Myšlenka na mentálního kouče byl nápad mé ženy. Přišlo to v období, kdy Kuba nešťastně spadl z koloběžky a měl potřetí během krátké doby zlomeninu. Dva dny probrečel, že je konec a tenis už nebude.“
Kateřina: „Všechno zlé je k něčemu dobré. Když měl Jakub sedm týdnů sádru na noze, oslovila jsem Dragana, kterého jsem k nám v práci jednou pozvala na přednášku. Řekla jsem mu, že mám doma mladého tenistu se zlomenou nohou, který se občas vzteká a zda by s ním nezkusil zapracovat na mentalitě. Jakubovi bylo třináct a většina mentálních koučů tvrdí, že ideální věk pro tuto práci je až od patnácti let. Dragan si s ním povídal dvě hodiny a pak mi řekl: To je šampion, s ním budu pracovat!“
Michal: „Měli jsme prostě obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Bez toho to nejde. Jak říkal Novak Djokovič, důležité je nestřílet slepými a mít kolem sebe ty nejlepší lidi, od kterých víte, že dělají věci správně. A pak vytrvat.“
Právě Novak Djokovič vašemu synovi v minulosti také hodně pomohl.
Michal: „Přijeli jsme tehdy do Bělehradu, abychom se podívali, jak to tam chodí. I my jsme měli možnost s ním být a popovídat si. Byla to skvělá zkušenost.“
Kateřina: „Jsem mu dodnes vděčná. Jakub s ním mohl dělat všechno, co dělal on: společně jedli, rozebírali fyzioterapii, regeneraci i trénink. Na cokoliv se ho zeptal, Novak mu upřímně odpověděl. Ty informace byly neocenitelné. Když je dostanete, buď s nimi začnete něco dělat, nebo si řeknete, že se uvidí. Jakub se do toho zakousl. V tom je úžasný i náš trenér Tomáš Josefus, který ty informace nasával jako houba. Hned se jich chytil a pro nás to byl obrovský posun a ukázka toho, co všechno je možné dělat pro to, aby byl člověk nejlepší. Novak je prostě úžasný. Když se dnes někde potkáme, tak se obejmeme.“
A jsme znovu u toho – štěstí na lidi.
Michal: „Věříme dlouhodobým věcem. Není to o tom vyměnit trenéra a za dva měsíce chtít vyhrát Wimbledon. Důvěra je strašně důležitá a my jsme ji vždy ctili. I v případě trenéra Tomáše Josefuse, mladého kluka, na kterého se zpočátku všichni dívali skrz prsty, co to řeší za čísla a data, když základem je přece přehodit síť dvacetkrát za sebou. Dnes víme, že to tak není. A chtěl bych zmínit velkou zásluhu prostějovského klubu, kde tenis dělají opravdu správně. Pan Černošek je v tomhle frajer a machr, mohly by mu závidět i největší světové akademie.“
Rady a podmínky jsou jedna věc.Říká se však, že šampion se musí narodit a mít to v sobě. Na Jakubovi je ve velkých zápasech vidět, že to v něm je. Souhlasíte?
Michal: „Člověk tomu musí věřit. Když tomu uvěříte, stane se to.“
Kateřina: „Během covidu jsme sledovali spoustu životopisných filmů a dokumentů o osobnostech jako Niki Lauda, Cristiano Ronaldo, Lionel Messi, Pelé nebo Serena Williamsová. Ukazuje to, z jakých poměrů tito lidé vzešli a jak začínali. I to nás inspirovalo. Velmi ráda se dívám také na pořad 13. komnata v České televizi, protože tam vidíte, že lidé napříč profesemi od lékařů po umělce řeší úplně stejné nebo ještě větší problémy a snaží se je překonat. Vždy mě dojímají například vozíčkáři, které tady v Paříži také na tenise vidíme, jak neuvěřitelně makají a dokážou se vzepřít osudu.“
Máte doma ještě druhého syna, Lukáše, který to má v životě složitější, trpí poruchou autistického spektra. Pomáhá tato rodinná zkušenost Jakubovi uvědomit si, že tenis je pořád jenom sport a v životě jsou důležitější věci? Drží ho to při zemi?
Michal: „Určitě to hraje velkou roli. Jakub vnímá, že mu bylo shůry dáno víc než někomu jinému, a z toho pramení jeho pokora. Dokáže si představit, jaké to je na té druhé straně.“
Kateřina: „Kluci mají mezi sebou krásný vztah. Náš Lukáš nás všechny naučil obrovské trpělivosti. Jsme na něj nesmírně pyšní, protože pokud se chce něco naučit, musí tomu obětovat mnohem více úsilí než ostatní. Fascinují ho ptáci, zná snad všechny druhy a pozná je podle zpěvu. Je to takový náš amatérský ornitolog. Je jiný, ale nejdůležitější je, aby byl v životě šťastný.“
Prožívá Lukáš Jakubův tenis?
Kateřina: „Ano, fandí mu, i když u televize nevydrží sedět celý zápas. Má radost, když vidí Jakuba nebo nás v záběru kamer.“
Určitě musíte dostávat spoustu otázek, jak se vychovává tenisový šampion. Poraďte ostatním.
Michal: „Musí se sejít milion věcí. Děláte to, co nejlépe dovedete, a každé dítě je jiné. Hlavní je podporovat děti v tom, co je baví a naplňuje. To jako rodič poznáte. Nemůžete z dítěte chtít mít hokejistu a nutit ho na tréninky, když samo nechce.“
Takže jste Jakubovi nikdy neřekli: Mazej trénovat?
Michal: „Nikdy! Kdyby přišel s tím, že chce zkusit fotbal, řekl bych mu, ať ho zkusí. Ale tenis ho chytil hned na začátku. Navíc měl úspěchy už od malých dětí, což ho obrovsky motivovalo.“
Kateřina: „Kuba byl nesmírně ctižádostivý. Na základní škole nejel na lyžařský výcvik, nechodil do tanečních. Přišel o věci, které jsou v dětství krásné, ale on dal vždy přednost tenisu. Díky tomu, že tehdy neodjel na lyžák, vyhrál mistrovství republiky.“
Michal: „Vždycky měl odvahu a chtěl být výjimečný.“
Kateřina: „Chtěl zkrátka vždy vyhrávat a být první. Jako malý si kreslil poháry, pavouky turnajů. S panem Müllerem jsme sledovali velké zápasy a psali jsme si postřehy.“
Jak ještě jste syna vychovávali?
Michal: „Považuji za důležité s dětmi hodně mluvit. My k tomu využívali dlouhé cesty autem. Někdy sice přišly jen krátké odpovědi, ale snažili jsme se zjistit, jak věci cítí. Když byl malý, snažili jsme se turnaje spojit i s výlety po okolí, aby z těch míst něco měl.“
Kateřina: „Doma jsme mu pak udělali motivační plakát – byl na něm nakreslený kurt a tenisové míčky představovaly města, kde všude hrál. Nad tím byly grandslamy, turnaje Masters a na samém vrcholu olympiáda. Ten plakát máme pořád doma. Jsou tam zapsané turnaje od Olomouce a Mělníka až po ty největší akce. Účast na nich už má vlastně odškrtnutou.“
K tomu, aby vyrostl skvělý hráč, jsou potřeba miliony. Jak jste řešili finanční stránku?
Michal: „Měli jsme štěstí, že jsme oba vysokoškoláci a měli jsme nadprůměrné příjmy. Mohli jsme si dovolit financovat tenis z vlastních zdrojů. Velkou pomocí byla také podpora prostějovského klubu, který juniorům spolufinancoval výjezdy, trenéry a další náklady. Začátky jsme zvládli sami a později, když už náklady rostly do milionů, to bylo zajištěno díky sponzorům.“
Zdravé sebevědomí není na škodu
Jakub hovoří o svých cílech otevřeně, prý chce vyhrát deset a víc grandslamů. Neměli jste někdy problém s tím, že by lidé dávali najevo, že jeho sebevědomí je až příliš velké?
Kateřina: „Odmalička jsme Jakubovi vštěpovali: Nikoho a ničeho se neboj. To je základ. Zároveň jsme mu říkali, ať se chová k ostatním tak, jak chce, aby se oni chovali k němu. Jméno má člověk jen jedno, respekt se získává těžko, ale ztratit se dá velmi rychle. Věř si, jdi do toho naplno, ale nedělej ze sebe něco, co nejsi. Tak jsme ho vychovávali. Jakub je obrovský dříč. A když si věří, tak to zkrátka řekne.“
Michal: „Když v jeho čtrnácti letech přijeli do Prostějova na mistrovství světa Američané, bylo vidět, jak obrovsky si věří. My tady často chodíme se sklopenou hlavou. Zdravé sebevědomí není na škodu.“
Jakub prošel za poslední rok a půl velkým životním zlomem. Začal hrát skvěle, vydělává velké peníze, má přítelkyni. To může s mladým klukem zamávat. Nepozorujete na něm hvězdné manýry?
Michal: „Vůbec ne. Překvapilo mě, jak rychle ten zlom přišel. A měli jsme samozřejmě obavy, co to s osmnáctiletým klukem udělá. Jakub je ale ve všem poctivý, a to platí i pro jeho vztahy k lidem.“
Jakub prozradil, že se kdysi naučil kouzlit. Je obecně manuálně zručný?
Kateřina: „Nedávno nám skládal křeslo na terasu. Pozval si k tomu sice tři kamarády, ale zvládli to.“ (smích)
Michal: „Mně vždycky kreslil obrázky k narozeninám. Maluje docela pěkně. Většinou to byly motivy motorek.“
Také bubnoval. Prý díky vám, protože jste starý rocker.
Michal: „V tomhle mě daleko překonal. My jsme jako mladí zkoušeli hrát v tehdejším Domě pionýrů a mládeže, kde byla aparatura. Jenže když hrajete jednou týdně a nemáte nástroj doma, úroveň není vysoká. Když ale během covidu bylo všechno zavřené, Jakub u bicích trávil i čtyři hodiny denně.“
Kateřina: „Tehdy měli v rámci distanční výuky na gymnáziu za úkol připravit si něco do hudební výchovy jako zpestření. Kuba si vzal paruku, sedl za bicí a normálně jim tam zahrál.“
Vraťme se zpět na Roland Garros. Jak moc optimističtí jste před pátečním semifinále proti Alexandru Zverevovi?
Michal: „Jsme v semifinále grandslamu, tady už se hraje ten nejlepší světový tenis. Bude záležet na naprostých maličkostech. Vidím to padesát na padesát a vyhraje ten lepší.“
Kateřina: „Já tomu věřím. Jakub s ním hrál nedávno v Madridu a bylo to velmi těsné. Poučili jsme se z toho a Jakub si za tím půjde.“
Michal: „Byla to dobrá zkušenost. V Madridu Jakub občas vypadával z koncentrace, protože nebyl zvyklý na Zverevův rytmus. Na to, jak dlouho dribluje s míčkem, jak přerušuje zápas a neustále na kurtu něco řeší. Na to tehdy Jakub nebyl připravený, ale teď už bude.“
A navíc se nebojí velkých zápasů.
Kateřina: „On publikum a velké kurty miluje. Opravdu si to užívá.“
V Paříži si teď plní sen, na který trénuje celý život. Dojímá vás to?
Kateřina: „Máme obrovskou radost. Všichni si plníme sny. Naším snem je, aby se Jakubovi dařilo a byl šťastný. Navíc strašně rádi cestujeme, takže nás baví, že můžeme fandit přímo na místě.“
