Berdych v Centrkurtu: O chameleonovi Menšíkovi, který to v sobě má. Jen být aktivní
Jako poslední Čech si zahrál semifinále Roland Garros i grandslamového turnaje. V Paříži na Tomáše Berdycha (40) navázal dvacetiletý mladík Jakub Menšík. O progresu svého nástupce i premiérovém titulu Alexandra Zvereva se daviscupový kapitán rozvyprávěl v novém díle podcastu Centrkurt.
Zverev v devětadvaceti letech a při 41. startu na grandslamu došel konečně až na konec. Zvládl to, co se vám, který jste soupeřil s velkou trojkou Federer, Nadal, Djokovič, nikdy nepovedlo. Jaký máte z jeho triumfu pocit?
„Dívám se na to neutrálně. Nemám k němu tak blízký vztah, abych to prožíval emotivně. Šance měl už v minulosti, ale tehdy je nevyužil. Teď dostal tu největší, proměnil ji a potvrdil pozici nejvýše postaveného hráče v závěru turnaje. Dokázal to dohrát a jede se dál. Nemyslím si ale, že se tím pro něj moc změní.“
Titul mu psychicky nepomůže?
„Nemyslím si. Odškrtnul si, že grandslam vyhrál, ale na dalším turnaji se začíná znovu od nuly a ten proces bude velmi podobný.“
Aby člověk vyhrál grandslam, potřebuje, aby se všechno správně sešlo. Přemýšlel jsem, kdy se turnaj podobně otevřel vám. Napadlo mě jedině Australian Open 2014, kde jste hrál semifinále se Stanem Wawrinkou, kterého pak ve finále čekal zraněný Rafael Nadal. Tam byla teoretická šance, i když dopředu nikdo o Nadalově zranění nevěděl.
„Jo, to byl asi jediný moment. Ale i tehdy platilo, že jsem v semifinále prohrál s pozdějším vítězem, který pak vyhrál další dva grandslamy. Tehdy to byl zkrátka obrázek síly celé naší generace. Dnešní doba je daleko vyrovnanější a nepředvídatelnější. Podobných překvapivých výsledků může být víc, protože na okruhu sice máme dva extrémně dominantní hráče, ale jeden z nich teď nehraje (Alcaraz) a druhý z nepochopitelných důvodů dopadl, jak dopadl (Sinner).“
Se Zverevem máte bilanci 4:2, byť jste s ním hrál, ještě když byl hodně mladý. Co byste na jeho hře vyzdvihl?
„Sice jsem ho porážel, když byl relativně mladý, ale už tehdy se vědělo, že bude útočit na nejvyšší příčky. Je to pan tenista, vyhrál turnaje Masters, olympiádu a teď má grandslam. Na to, jak je vysoký, se skvěle pohybuje, z čehož hodně těží v obraně. Výborně servíruje. Stále si však myslí, že by měl být aktivnější. Jeho obrana je sice vynikající, ale přechod do útoku by mohl být daleko lepší. S jeho parametry by mohl svůj tenis posunout ještě o velký kus dál. Někdy hraje zbytečně opatrně.“
Což se mu mohlo vymstít i ve finále, kdyby hrál s někým ostřílenějším než Italem Flaviem Cobollim.
„Rozhodně. V předchozích zápasech se mi líbil víc. Dokázal tehdy ustát tlak v situacích, kdy se turnaj otevřel a on byl v pozici, že musel vyhrát. Překvapilo mě, jak dobře si to pohlídal. Finále však z jeho strany bylo opět hodně opatrné. Těžil ze zkušeností, což je strašně znát, ale jeho přirozený herní styl ho v krizových momentech stále tlačí k pasivitě. Na té nejvyšší úrovni to ale nemusí stačit. Skvělým příkladem byl Rafa (Nadal). V obraně byl sice famózní, ale jakmile čelil brejkbolům, dokázal zahrát neuvěřitelně agresivně a aktivně. Vždy budu zastáncem spíše tohoto odvážnějšího přístupu.“
Zverev je v tenisovém světě polarizující figura. Po sportovní stránce mu úspěch upřít nelze, ale na druhé straně jsou tu dva případy údajného domácího násilí, které sice nebyly soudně dokázány, ale v tenisové komunitě se o nich hodně mluví. Jak se na to díváte? Oddělujete osobní život od sportu?
„Znám ho od dětství, kdy ho táta s bráchou Mishou přivedli na turnaj v Mnichově jako malého kluka a říkali, že bude ještě lepší než bratr. Pinkal jsem si s ním, později jsme spolu hráli na okruhu. Znám celou jeho rodinu. Dlouho jsem také spolupracoval s jeho současným kondičním trenérem Jezem Greenem. Nikdo z nás u těch incidentů s domácím násilím nebyl, to musí rozhodnout soudy. I když je fakt, že v tenise jdou všechna pozitiva i negativa jen za vámi, za nic se neschováte. Musíte sakra přemýšlet, co uděláte, protože se to s vámi potáhne, ať chcete nebo ne. Společnost si prostě udělá obrázek. Jediný, co on teď může dělat, je soustředit se sám na sebe a hrát nejlepší tenis.“
Zmínil jste Jeze Greena, se kterým jste spolupracoval. Je to manžel bývalé ukrajinské tenistky Olgy Savčukové, která trénovala Karolínu Plíškovou. Jak na Jeze vzpomínáte?
„Byla to skvělá léta. Je obrovský profesionál s obrovským množstvím zkušeností, které jsem do té doby neměl. Posunul mé hranice a ukázal mi nové věci. Lidsky je to skvělý člověk na správném místě. Navíc druhý kondičák, Zule (Azuz Simčič), který je s Andrejevovou, s ní teď také vyhrál titul. Zažil jsem v kariéře oba dva, takže mě jejich úspěch potěšil.“
Kuba ukázal, že to v sobě má
Hlavním českým tématem Roland Garros byla jízda dvacetiletého Jakuba Menšíka mezi nejlepší čtyřku. Jak se vám líbil v semifinále s pozdějším šampionem Zverevem?
„Klíčovým momentem zápasu byly ty Kubovy tři nevyužité brejkboly v prvním setu. Na kdyby se nehraje, ale je to fakt. Při prvním brejkbolu Zverev skvěle odservíroval, ale ty další dva byly šancovní. Kdyby ty brejkboly Kuba využil, byl by psychicky neuvěřitelně na koni. Mám ale pocit, že předchozí zápas s Fonsecou ho stál obrovské množství mentální energie. Byl to ostře sledovaný zápas dvou mladých hráčů, hrál se navíc večer. To ho vyždímalo a v semifinále mu ty psychické síly trochu chyběly.“
Navíc se zdálo, že se trochu ztratil ve svém herním plánu.
„Ideální plán na Zvereva známe: chodit na síť, kouskovat hru kraťasy a roztahovat ho za základní čárou. Geniálně to uměl Roger Federer, který si zápasy se Zverevevem vyloženě užíval, protože jeho kreativita na Sašu platila. Jenže nesmíme zapomínat, že Kuba má své zažité zbraně a nemůžete mu nadiktovat styl, ve kterém se necítí komfortně. Najít balanc mezi změnou taktiky a držením se vlastní úspěšné hry je strašně těžké. V zápasech s De Minaurem nebo Fonsecou hrál Kuba skvěle a aktivně, v semifinále mi ten ústup k jiné taktice přišel možná až příliš výrazný.“
Na druhou stranu je třeba ocenit, že je schopen se taktickému plánu bezmezně oddat a věřit mu, i když to zrovna není jeho přirozený tenis.
„To je jeho velká výhoda. Je k tomu vedený od začátku. Když mu trenér řekne, že bude po druhém servisu chodit na síť, udělá to a nepřemýšlí o tom, že se v tom necítí. S taktikou a herními situacemi pracují s Tomášem Josefusem extrémně hodně. Pokud si z toho Kuba vezme ty správné věci, bude herně velmi tvárný. Nesmí ale ztratit své herní já, aby se v tom v krizových momentech nezamotal. Když se hráč cítí dobře, zahraje cokoli. Jakmile se ale dařit přestane, musíte se mít o co opřít. U Kuby je důležité, aby tam nebyl velký výkonnostní propad mezi dny, kdy mu to lepí, a dny, kdy se necítí ideálně. Nejdůležitější je, že Kuba ukázal, že to v sobě má. Teď jde o to, aby se tomuto ideálnímu výkonu přibližoval co nejčastěji.“
Druhou půlku loňské sezony po titulu v Miami měl Menšík výsledkově rozpačitou. Od začátku roku ale roste před očima, zlepšil forhend i druhý servis a drží krok v dlouhých výměnách. Vnímáte ten rychlý posun ve dvaceti letech podobně?
„Bývám k němu kritičtější, ale když se podíváme na fakta, je mu dvacet let a má za sebou skvělé výsledky. Všichni bychom si přáli, aby to šlo ještě rychleji. Ale ten chtíč posouvat se dál je u něj vidět. Nesmí té negativity být moc, aby to hráče nesráželo, ale zdravá nespokojenost vás žene vpřed. Jakmile řeknete, že jste spokojení, je čas skončit. Kuba je na skvělé cestě. Vyhrál v Paříži výborné zápasy, hrál semifinále. Teď se vrací do výborné pozice. Ale na Wimbledonu v prvním kole na něj bude čekat zase hladový soupeř, který ho bude chtít porazit. Namaloval si na záda větší terč, to je úděl úspěšných.“
Myslíte, že je reálné, aby byl Menšík do dvou let stabilním hráčem grandslamových čtvrtfinále?
„Naprosto. S dnešním rozložením sil v první dvacítce nevidím důvod, aby to tak nebylo. Jakmile se zabydlí mezi šestnácti nasazenými, los na grandslamech bude úplně jiný. Uhrávat čtvrtfinále jako nenasazený je strašně těžké. A být kolem 28. místa je někdy horší než nebýt nasazený vůbec, protože v brzkých kolech narazíte na světovou jedničku nebo dvojku. Ale první šestnáctka je velký skok a elitní osmička znamená, že turnaj pro vás v uvozovkách začíná až druhý týden.“
První týden Roland Garros byl bláznivý, hrála se spousta pětiseťáků, docházelo k řadě překvapení. Čím to?
„Souvisí to s vyrovnaností a unifikací herních stylů. Když na sebe narazí dva podobní hráči, zápas se natahuje, protože málokdo dokáže soupeře překvapit něčím nestandardním a zvládnout zápas za hodinu a půl. Proto Alcaraz se Sinnerem působí jako mimozemšťané – mají v sobě něco navíc, vyhrávají zápasy rychleji a šetří síly na závěr turnaje. Tak by to měl mít i Kuba. Měl by svou hru stavět na výborném servisu, hrát aktivně a zkracovat výměny, aby se nenechal zatáhnout do maratonů, které si pak vyberou svou daň.“
Novak Djoković prohrál ve 3. kole zápas s mladým Brazilcem Joaem Fonsecou, ve kterém vedl 2:0 na sety. Neměl by už skončit?
„Do takových soudů se pouštět nebudu. Prohrát zápas z vedení 2:0 je ale pro hráče jeho kalibru smutné. Ukazuje se, že když kvůli věku začnete dělat kompromisy v přípravě a nehrajete dostatek turnajů před grandslamem, chybí vám herní praxe. Sám jsem to zažil na konci kariéry. Víte, co byste měl dělat, abyste byl stoprocentní, ale tělo už vám to prostě nedovolí.“
