Novák v Londýně koučuje i zahradničí. Vzpomněl si, jak z Wimbledonu vyhnal Federera
PŘÍMO Z LONDÝNA | Vlasy mu sice prošedivěly, dobrosrdečná povaha a nadhled ale zůstaly. I díky těmto vlastnostem funguje mezi jedním z nejlepších českých tenistů třetího tisíciletí a wimbledonskou šampionkou Barborou Krejčíkovou správná chemie. Její kouč Jiří Novák (51), který za kariéru skolil esa jako Federer, Nadal, Sampras, Agassi či Becker, si v All England Clubu zahrál naposledy před dvaceti lety. Nyní zakouší tenisový džob z druhé strany a zatím nemá důvod se mračit. Program Wimbledonu 2026 ZDE >>>
Sám jste tenis na trávě moc nemiloval, Wimbledon je jediným grandslamem, na kterém máte negativní bilanci.Barbora vám prý říkala, že to tady spolu změníte. Bylo to tak?
„Je fakt, že trávu jsem měl ze všech tří povrchů nejméně rád. Za nás ale taky byla mnohem rychlejší, hrál se na ní úplně jiný styl tenisu. Když se tehdy dal čopovaný úder, byl to prakticky konec, na trávě to sklouzlo jako na parketách. Dnes to všichni pálí od základní čáry, míč se na trávě skoro zastavuje. Je to úplně jiné.“
Dnes byste měl tedy ve Wimbledonu větší šanci než na třetí kolo, což je tu pro vás maximum?
„Hrálo by se mi určitě lépe, ale neznamená to, že bych tehdejší soupeře porážel. Na druhou stranu nemůžu říct, že nemám na Wimbledon skvělé vzpomínky. S Davidem Riklem jsem tu byl ve finále čtyřhry, a když se dostanete do finále grandslamu, tak ten turnaj automaticky patří k vašim oblíbeným. I já, stejně jako Bára, to tady mám strašně rád.“
Také jste v All England Clubu v roce 1999 zdolal Rogera Federera…
„No vidíte, a pak že nemám rád trávu.“ (smích)
Jasně, ale Federerovi bylo teprve osmnáct.
„Vzpomínám si na ten zápas velmi dobře. Hráli jsme tuším na pětce nebo sedmičce. V té době to byl junior, který najednou přišel a dostal divokou kartu. Říkal jsem si: Sakra, ten kluk to nějak umí. Vyhrál jsem tehdy na pět setů. A netrvalo dlouho a začal tu sbírat tituly. Vyrostl z něj neskutečný hráč.“
Kterého jste ale v kariéře porazil celkem čtyřikrát.
„Přesně tak.“ (spokojený úsměv)
Poslední Wimbledon jste odehrál před dvaceti lety, v nedávné době jste se do All England Clubu vracel jako trenér Marie Bouzkové a teď Krejčíkové. Žasnete, že tu ještě potkáváte borce, proti kterým jste sám hrával?
„To mi přijde neuvěřitelné. Hrál jsem ještě proti Djokovičovi, Monfilsovi nebo Wawrinkovi. Už dvacet let nehraji, pak sem přijedu a tito kluci tady pořád nastupují. Dělal jsem si z nich kvůli tomu legraci. Říkali mi: ‚Co tu děláš?‘ A já odpovídal: ‚A co tu děláte vy? Já už dvacet let odpočívám a vy jste pořád na takové neuvěřitelné úrovni.‘“
Jak Krejčíkové pomohla nemoc
Co víc, letos se tu potkáváte i se svým sedmadvacetiletým synem Jakubem.
„Jo, je to neuvěřitelné, mám tady kluka. Náš Kuba je tu se slovenským juniorem Leonem Slobodou. Na turnajích se spíš míjíme, ale teď jsme se tu potkali. Občas se o trenéřině i pobavíme.“
Barboře Krejčíkové už je třicet, opakovaně se pere se zdravím. Jak vnímáte její pozici v ženském tenise?
„Je to skvělá hráčka a obrovská šampionka. Nemusí už nikomu nic dokazovat. Má dva grandslamy ve dvouhře, sedm ve čtyřhře a tři v mixu. Vyhrála toho strašně moc a všichni víme, co umí. Její alfa a omega je zdraví. Když je rozehraná, může porazit kohokoliv a vyhrát jakýkoliv turnaj. Je to zkrátka výjimečná hráčka.“
Jak vzácná je tato vlastnost? Umět turnaj vyhrát prakticky z nuly?
„Je vzácná a určitě lepší, než hrát solidně a jen si udržovat žebříček. Mnohem cennější je turnaje vyhrávat. To je dar, který nemá každý. Bára na to má hru i hlavu, je to velká osobnost.“
Travnatou část sezony jí pokazila nemoc. Už je zcela zpět?
„Rozhodně, jinak by tu nevyhrála tři zápasy. Chudák, po všech těch zraněních dostala před zápasem v Hertogenboschi horečku a nebyla schopná vstát z postele. Naštěstí šlo o dvoudenní chřipku, ale tělo po ní začíná skoro od nuly. Pauza kvůli nemoci ji doběhla v Eastbourne, ale zpětně jsem vlastně rád, že tam v prvním kole prohrála. Mohla se před Wimbledonem úplně zavařit. Takhle to do sebe krásně zapadlo. Vyzkoušela si zápas, tady jsme hru doladili, dotrénovali a teď má za sebou tři vítězství, což je skvělé.“
Jak velkým zlomem byl zápas ve druhém wimbledonském kole s Mirrou Andrejevovou, čerstvou šampionkou z Paříže? Krejčíková zvládla těžký tříseťák, po dvou letech skolila soupeřku z TOP 10.
„Mirru známe, je to neuvěřitelná mladá hráčka a budoucnost tenisu. Každé takové vítězství se počítá, zvlášť když v Paříži hrála skvěle a i tady byla favoritkou. Kde jinde by ji ale měla Barča porazit než ve svém obýváku? Vždyť na tom posvátném centrkurtu odehrála své nejlepší zápasy kariéry. Ale byl to tedy nervák.“
Po něm si Barbora pochvalovala, že na ni z boxu přenášíte svůj klid. Vy nejste nervózní?
„Člověk je nervózní vždycky. Já jsem ale typ, který to nedává najevo navenek, takový jsem byl už jako hráč. Nedělám žádné grimasy ani gesta. Jaký jsem byl na kurtu, takový se snažím být i v roli trenéra a přenášet to na své svěřence. Kvůli ničemu se neměním, takový zkrátka jsem.“
Od chvíle, co začala jezdit do Wimbledonu, bydlí Krejčíková v domku u britské rodiny. Jak se tam cítíte?
„Je to strašně příjemná změna. Krásný dům, pět minut pěšky od areálu a úžasná rodina. Každý z nás tam má své soukromí, vlastní pokoj i koupelnu, což je skvělé. Bára je tam zvyklá, jezdí tam tuším už jedenáctým rokem. Jsou to hrozně fajn lidé, bereme je jako součást týmu, táhneme za jeden provaz a máme skvělou atmosféru.“
Takže si večer dáte s domácím pivo a kouknete na fotbal?
„Přesně tak.“
A přes den prý vypomáháte na zahradě.
„Vzniklo to loni, když byl den volna. Než abych po tréninku seděl čtyři hodiny v obýváku, nabídl jsem pomoc, protože mám doma také zahradu. Majitel říkal, že vůbec nemusím, ale já sám chtěl. Co bych tam jinak dělal? Vznikla z toho tradice. Pomáhal jsem loni a pomáhám i letos. Vytrhat plevel z dlažby, posbírat listí. Řezání stromů nebo keřů, do toho se radši nepouštím.“
Báru musí člověk nechat pracovat
Krejčíková je svérázná osobnost, ne každý s ní vyjde. Vy jste s ní už ale přes rok a zdá se, že jste si dobře sedli.
„Ano, poznali jsme se, našli jsme skvělý konsenzus a lidsky si sedli. Vidíme tenis strategicky i technicky úplně stejně, což je hrozně důležité. Chemie mezi námi prostě funguje. A taky se známe odmalička, vždyť máme společnou fotku, když jí bylo osm nebo devět let. Když pak v patnácti hrála v Prostějově, občas jsem s ní trénoval. Víte, všechno je to o Báře. Dokud se mnou bude spokojená, rád u ní zůstanu. Když ne, můžeme se rozejít klidně druhý den a bude to v pořádku. Máme nastavené věci, které zůstávají v kabině. Celý náš tým je vůči sobě loajální a funguje to skvěle.“
Jaké to je vést šampionku, u které víte, že může celý turnaj vyhrát? Vnímáte to jako velkou zodpovědnost?
„Takhle nad tím nepřemýšlím. Tím, že jsem tenis sám hrál, mám zkušenosti a nadhled. Člověk ji musí nechat pracovat. Ona je ve své bublině, ve svém světě, a my jsme tu pro ni jako podpůrný tým. Má tu kondičního trenéra, fyzioterapeutku i mě. Jedeme na stejné vlně zápas od zápasu a s pokorou bereme každý vyhraný míček, set i zápas. Bára za poslední rok odehrála kvůli zraněním hrozně málo turnajů, takže jsme vděční za každý zápas. Vítězství je bonus. Stavění vzdušných zámků se vyhýbáme, ona si jde svou cestou a neskutečně maká.“
Další překážkou na cestě je krajanka Karolína Muchová. Měl jste za vašich časů rád česká derby?
„Zažil jsem je mockrát. V naší éře nás tam bylo hodně – Korda, Damm, Vacek, Ulihrach, Zíb, Vaněk, Rikl. Hráli jsme proti sobě téměř na každém turnaji. Je to specifické, protože ty kluky znáte nejlépe, vyrůstali jste spolu a trénovali. Nemáte se čím překvapit. Člověk se od toho ale musí odpoutat, brát to tak, že na druhé straně prostě stojí soupeř, a hrát balónek po balónku.“
Tak to bude i v osmifinále proti Muchové, že?
„Přesně tak. Moc ostrých zápasů spolu sice nehrály, ale často spolu trénovaly a znají se odmalička. Vždyť jsou prakticky stejně staré. Bude to nesmírně těžký zápas. Kája prožívá skvělé období, je v první desítce a hraje výborně. Typologicky jsou si s Bárou hrozně podobné. Obě dvě předvádějí technicky nádherný tenis a mají neskutečně šikovnou ruku. Vždycky jsem říkal, že kdyby byly Krejčíková, Muchová a Vondroušová neustále zdravé, patřily by stabilně do TOP 10.“
Krejčíková bývala i hvězdou deblu. Proč už se čtyřhře nevěnuje? Šetří zdraví?
„Přesně tak. Jsme rádi, že teď drží pohromadě. Loni na začátku října si bohužel zlomila koleno v kloubu, když si ho propnula do opačného úhlu. Vazy i meniskus naštěstí vydržely, ale prasklina ji pak trápila sedm měsíců. Sice začala hrát už v Austrálii, ale nebylo to stoprocentně doléčené. Teď jsme vděční, že může hrát aspoň dvouhru. Sama je vlastně ráda, že čtyřhru vynechává. Jeden den hraje zápas, druhý den si chce v klidu zatrénovat a odpočívat na domě. Navíc v deblu už vyhrála úplně všechno – všechny grandslamy, Turnaj mistryň i olympiádu. Čtyřhra už by pro ni byla spíš jen formou tréninku. Teď se soustředíme čistě na dvouhru a uvidíme, co bude dál.“
