Miláčku, s tebou končím! Táta Noskové o životě v chudobě. Jak ho dcera levačkou porazila 6:0?
PŘÍMO Z LONDÝNA | Bývalý výpravčí, dnes už sedmdesátiletý důchodce Drahoš Nosek, seděl na travnaté terase All England Clubu s lahví vítězného piva v ruce a vydýchával, co viděl. Jeho jednadvacetiletá dcera Linda právě vyhrála Wimbledon a jemu mohl běžet před očima celý pohnutý rodinný příběh. Rozpovídal se o něm ochotně a jeho vyprávění bylo silné.
Táta wimbledonské šampionky. Jak vám to vůbec zní?
„Já... vlastně ani nevím. Neumím to popsat. Myslel jsem si, že něco takového vůbec v životě nezažiju. Ale jak se říká: je to v ní. Starý pan Pavelka, který ji kdysi trénoval a strašně moc jí pomohl, vždycky říkal, že takovou holku v rukou nikdy neměl. Že jí řekl, co má dělat, ona to udělala a nemusel to opakovat dvakrát.“
Jak vám vlastně bylo při samotném finále?
„Přežil jsem to.“
Věřil jste Lindě?
„Samozřejmě. Začala sice špatně podávat, ale pak se to trochu vrátilo. Šlo v podstatě jen o to podání, nakonec byla o něco lepší. Ale soupeřka, Kája Muchová, je fantastická. Top chování, obrovský sportovec. Má tátu sportovce. Ona je bezvadná. Zkrátka dvě nejlepší holky po všech stránkách, nejen těch herních.“
Po finále jste si s panem Muchou, bývalý profesionálním fotbalistou, navzájem pogratulovali. Jaké to bylo setkání?
„To je takový sympaťák! Skvělý chlap, o tom nemá cenu vůbec debatovat. Kdyby vyhrála Karolína, tak mu z celého srdce pogratuluju, to je přece normální.“
Vybavily se vám po vítězství Lindiny těžké začátky s tenisem?
„Ježíš, to je na knihu. Úplně z nuly až na sto. Začali jsme a neměli jsme v podstatě co jíst a kde bydlet. S manželkou jsme se tenkrát rozvedli ze svých předchozích manželství, všechen majetek nechali těm druhým a začínali znovu. Když se Linda narodila, byl jsem každý měsíc tři tisíce v minusu. Manželka neměla nic, já dělal výpravčího a musel jsem sbírat staré železo, abychom to vůbec přežili. Zlepšilo se to, až když mi zemřeli rodiče, prodal se domeček a já zaplatil dluhy. Tehdy jsme konečně mohli koupit aspoň auto a nějak fungovat. Do té doby jsem měl jako výpravčí aspoň dráhu zadarmo. Takže jsme do Prahy jezdili vlakem a spali všichni čtyři na nádraží za pětistovku. Pamatuju si, že tehdy hrála dcera jednoho policajta a pak naše Linda. Všichni ostatní měli bohaté tatínky, kteří to platili, a maminky, co s nimi jezdily. To, co jsme dělali my dva... To byla hrůza, my si sáhli opravdu na dno, abychom jí to umožnili.“
Prozraďte nějakou historku.
„Pamatuju, jak jsem jednou odvezl Lindu do školy, byl březen a napadlo dvacet centimetrů sněhu. Já čtyři hodiny vyhazoval kurt v jedné úplně zapadlé vesnici. V jednu hodinu odpoledne jsme tam pak jako jediní mezi závějemi trénovali. Tak jsme to prostě dělali. A Linda za celý život ani jednou neřekla, že trénovat nechce.“
Vsadili jste tehdy zkrátka všechno na jednu kartu.
„My jsme s manželkou udělali sto procent. Pro nás rodiče to bylo pět šest let, kdy jsme Lindě dávali úplně všechno. Mně jde mráz po zádech, když si na to vzpomenu, protože moje žena tomu dala sto procent. A strašně mě mrzí, že už tady s námi není. Ale tak to někdy chodí.“
Úspěch v hlavě ustojí
Vaše paní Ivana zemřela před dvěma lety před Wimbledonem. To pro vás muselo být neuvěřitelně těžké období.
„Neměl jsem to jednoduché. Zemřela mi žena a nebyla to žádná sranda, vymyslet, jak žít dál. Ale Linda byla jedním z těch momentů, které mě držely při životě.“
Zmínil jste trenéra Pavelku. Kdo to byl?
„Pan Jarda Pavelka. On vlastně Lindu tenisově udělal. Úplně se jí obětoval. Dneska je to starý pán, má osmdesát let. Bývalý horník, chlap dříč. Když se dneska jdu podívat na trénink své vnučky a vidím ty moderní trenéry, tak pan Pavelka by je s prominutím zabil. Oni si za hodinu nahrají sto míčů, povídají si, hrají si... To on do ní naházel tři sta čtyři sta míčů. Jel se systém: Pojď, špatně, dobře, jeď! Tvrdý přístup a makačka. Ale vyplatilo se to. My s manželkou udělali první krok, pak přišli trenéři a dopadlo to, jak to dopadlo. Ale to hlavní nakonec není v nás rodičích, to musí být v ní. Jinak to nejde.“
V Lindině kariéře hrála roli i Melanie Molitorová, matka Martiny Hingisové. Jak na ni vzpomínáte?
„Všichni mluví o Melanii Molitorové, protože je to velké jméno, ale tenisově Lindu udělal Pavelka. Paní Molitorová nám ale dala jinou, neméně důležitou věc: absolutní profesionalitu. Manželka s Lindou jednou přišly na trénink o tři minuty později. Tři dny jim pak paní Molitorová vykládala, že jestli se to stane ještě jednou, už za ní do Švýcarska nemusí jezdit. Byla tvrdá. Ale ukázala nám, že vrcholový tenis je těžká robota a člověk si z toho nemůže dělat legraci.“
Vy sám jste byl její první trenér?
„Tenis jsem se naučil hrát sám, asi jako ping-pong. Udělal jsem si trenérskou trojku, abych jí mohl do těch deseti jedenácti let nahrávat z koše. Jenže když jí bylo třináct, přišla na kurt, vzala raketu do levé ruky, i když je pravák, a dala mi 6:0. Tehdy jsem rozstřískal raketu a řekl jí: Miláčku, s tebou jsem skončil.“ (smích)
Jaká je vlastně Linda povaha? Veřejnost ji zatím moc nezná.
„Je to hrozný introvert.“
Dokáže ji něco naštvat?
„Jestli jo, tak se to stejně nikdo moc nedoví. Klasický introvert. Do její duše pořádně nevidím ani já, ale je to strašně hodná a šikovná holka. Dělá ráda všechny sporty. Když jsme žili na samotě, blbli jsme a ona klidně tři hodiny vyhrnovala sníh z přehrady, abychom mohli bruslit.“
Na kurtu je její největší zbraní klidná povaha. Po kom ji má?
„To netuším. Po mně ani po manželce ne. Když čelí mečbolu a napálí na kříž eso, tak to klobouk dolů. Ona si z proher nikdy nic moc nedělala.“
Jak myslíte, že ji úspěch ve Wimbledonu změní? Jaké to teď pro ni bude?
„Ona to ustojí. Není to takový ten typ, co by si hned myslel, že je mistr světa. Má to v hlavě srovnané. Na podzim plánuje zase nějakou další velkou mimotenisovou akci. Chce snad skákat z věže, pomáhat v Africe nebo co… Mně se to líbí, má velký nadhled.“
A když se podíváte na její další tenisovou budoucnost?
„Je úplně zbytečné o tom mluvit. Stačí jedno zranění, nebo se zamiluje... Ne, vážně, to teď nemá žádný význam plánovat. Půjdeme zkrátka krok za krokem. Bydlí už sama v Přerově, ale vždycky ráda přijede za námi na Valašsko. Sejdeme se celá rodina, a to je to hlavní. Mně už je sedmdesát, jsem v důchodu a tohle mi ke štěstí úplně stačí.“
