Velká Štěpánkova zpověď: o vůli, talentu, srdci či setkání s Jordanem

Když ho posloucháte, získáte jasnou představu o tom, co všechno musí profesionál dělat, aby se dostal na vrchol, i když talentu nepobral tolik jako ostatní. Co znamená vůle. Proč se v přeskáčích škrábal po sjezdovkách. Proč v noci z letadla zamířil do posilovny. A jak se uvolňuje napětí. „Vyprdnout se na všechno, to je hrozně jednoduchý. Ale o tom to není,“ popisuje dvojnásobný vítěz Davis Cupu a držitel bronzové olympijské medaile z Ria.

Hvězdná exhibice se blíží. Těšíte se hodně? Nebo máte spíš obavy, jak ovládnete dojetí?
„Asi obojí… Bije se ve mně, že opět budu hrát před zaplněnou halou. Nastoupím proti Novakovi (Djokovičovi), jednomu z nejlepších hráčů všech dob. Ale už to není jenom o tom, že jdu bojovat o výsledek. Má to jiný nádech.“

Jaký?
„Jdu se loučit s profesionální kariérou ve sportu, který je můj život. Rád bych u něj zůstal a předával dál to, co jsem se naučil. Udělal jsem i spoustu chyb, třeba poradím, jak se jich vyvarovat. Rozlučku si chci užít, ale zároveň se bojím i toho momentu, kdy přijde to na shledanou.“

Budou i slzy?
„Asi se to nabízí, ale nevím. Jsem člověk, který všechno dělá srdcem. A jak to cítí. Je možné, že to ustojím. Ale taky je dost dobře možný, že ne.“ (usměje se)

Konec kariéry jste kvůli zdravotním problémům oznámil téměř před rokem. Stýská se vám po hraní?
„Dá se říct, že jo. Protože jsem cítil, že ještě rok dva super tenisu v sobě mám. Ale vím, že to nejde kvůli zdraví, takže přes to nejede vlak. Teď jsem se začal víc připravovat a trénovat na rozlučku, vracím se ke svým rutinám, cítím se dobře, docela mi to lítá. Takže hlava i tělo si hrozně rychle vzpomenou na to, co zažívaly. Tedy víc hlava než tělo…“

Někteří se loučí v tichosti, vy jste vždycky chtěl zamávat lidem při exhibičním zápase?
„Myslel jsem si, že se budu loučit na kurtu. Při Davis Cupu nebo grandslamu. Vždycky jsem říkal, že nevím, kdy to přijde. Věděl jsem jediné, že bych nedokázal říct: Tohle je moje poslední sezona. Protože to už by vlastně byl konec. Bylo jasné, že jednou přijde den, kdy ucítím, že je po všem. Ten přišel. Jenže pro moje srdce a nitro nebylo ideální, že jsem se loučil na tiskové konferenci s lékařskou zprávou v ruce. Proto se chci rozloučit na kurtu. Tam, kde se odehrával můj život.“

Vybavíte si okamžiky z roku 2012? Kdy jste právě v O2 Areně po heroickém výkonu rozhodl v zápase se Španělem Almagrem o triumfu v Davis Cupu?
„To byl úžasný moment. První vteřiny si absolutně nepamatuju, byl to takový nával emocí, že jsem nevěděl, co se děje. Jen jsem padnul na kolena. Chtělo se mi brečet, splnil se nám obrovský sen. To, o čem se mi zdálo, jsem prožíval se vším všudy. Je hezké, že rozlučka proběhne na stejném místě.“

Obětovat dětství? Já jsem se na to těšil

Promítne se vám při takové příležitosti i to, jak jste začínal? V rodné Karviné jste vstával brzo ráno, abyste si ještě před školou šel zahrát.
„Často slýchávám, jak sportovci mluví o tom, že museli obětovat svoje dětství. Ale pro mě to nebyla oběť. Možná to bylo tím, že jsem nic jiného neznal. Já jsem se na to těšil.“

I v zimě, když jste hrával celý promrzlý?
„Dneska je hala všude, tehdy to byla vzácnost. V nafukovačce to jedna turbína vyhřívala. Ale když byl mráz, hrávali jsme v čepici a rukavicích. Ale radost, že jsme vůbec měli šanci hrát, byla mnohem silnější než minus na teploměru.“

Kurty byly docela daleko. Jezdil jste ráno z domova na kole?
„Rodiče nikdy nevlastnili auto, nemají ho dodneška. Tak jsme jezdili autobusem. Řidiči už dobře znali náš každodenní příběh: ráno před školou na kurty, po vyučování taky. To většinou končilo v půl druhé, měl jsem domluvené, že můžu předběhnout v jídelně, protože ve 14.05 nám jel autobus zpátky na tenis. Táta byl do dvou v práci a pan řidič věděl, že pokud měl malé zpoždění, prostě se na něj čeká. Byli jsme v malém městě, každý jsme se navzájem znali.“

Když jste přestoupil později do Přerova, otec měl podmínku, že musí být kurt pět minut od školy i od domova, že?
„Ano. V tom byla síla mých rodičů. Táta jasně řekl: Ano, my sem půjdeme, ale musí to být tak, že škola, kurty i obchod musí být pět minut od bytu. A zařiďte si to, jak chcete. Oni nám to splnili, takže jsme pokračovali ve stejném rytmu. Akorát už jsem nemusel jezdit autobusem.“

Kdy to přesně bylo?
„V deseti, v Přerově jsem začal chodit do páté třídy.“

Vás opravdu nikdo nemusel nutit brzo vstávat?
„Ne, dělal jsem to rád. Taťka mi dával volnou ruku i v tom, že říkal: Jestli chceš jít večer ještě ven, klidně jdi. Jenže to nešlo, já byl vyřízenej. Když jsem přišel za tmy z kurtů domů, sednul jsem si k televizi, byl jsem rád, že jsem vydržel do Večerníčka. A v půl deváté po mně bylo jako po žábě, jak říkala máma vždycky. Ranní vstávání se mě drží dodneška, mám to naučené z dětství. I to, že si chodím po obědě na dvacet minut lehnout. Mám to štěstí, že usnu kdekoliv. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“

Bylo to tak, že i z o šest let staršího bratra chtěl mít otec tenistu?
„Hráli jsme oba, veškerý čas jsme strávili na kurtu. Nebo kdekoliv venku, vedle tenisu byla i tělocvična, přeskakovali jsme kozu, skákali na trampolíně. Končil jsem tím, že jsem hrál o zeď a brečel jsem, že už je tma a musím jít domů.“

A proč bratr nezůstal u tenisu?
„Myslím si, že to uměl víc než já, ale táta asi vycítil, že na to nemá dravou povahu. Brácha je nejhodnější člověk, kterého znám. Na něm se dá kácet les. Je obrovská tichá síla. Dobře si pamatuju, jak jsme jednou přijeli s tátou z mistráku a šli se podívat na bráchu, jak mu to jde. Koukáme na něj, on vysmátej, v pohodě. Tak si říkáme: Jo jo, to je dobrý, podle výrazu asi vede. Když střídal strany, s úsměvem jen prohodil: No, 1:6, 1:4. Co se dá dělat…