Už jen na týdny se počítá kariéra Lucie Šafářové (32), jedné z nejlepších českých tenistek dějin, finalistky Roland Garros, šampionky pěti grandslamů ve čtyřhře a pětinásobné vítězky Fed Cupu. V kanibalském tenisovém prostředí se vyjímal její férový přístup bez arogance a povyšování. Dobračka Lucie, ale také bojovnice a žena s nadhledem, jež dohlédla i za čáry kurtu. To vše byla „Šafi “, která z kdysi křehké a věčně rozlámané slečny rozkvetla ve světovou star. V obsáhlém rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium vzpomíná na největší úspěchy své kariéry, popisuje důležité setkání se Steffi Grafovou, ale mluví i o rodinné výchově, která ji nenechala uletět, či o tvrdě vydělaných penězích.
Začněme trošku těžší otázkou. Jak byste chtěla, aby si vás lidé pamatovali jako tenistku?
„Ráda bych, aby vzpomínali na to, že je bavila má hra, rádi mě sledovali a přinášela jsem jim radost tím, co jsem dělala.“
My si vás budeme pamatovat jako velkou bojovnici z kurtů. Například vašich devět odvrácených mečbolů na Australian Open 2017 proti Yanině Wickmayerové je dodnes grandslamovým rekordem.
„A na Fed Cupu jsem jich odvrátila šest proti Garciaové.“ (úsměv)
Je to vlastnost, které jste si na sobě cenila?
„Ano, spoustu zápasů jsem otáčela, vždycky jsem bojovala do poslední chvíle. Nikdy jsem utkání nevzdala, i když se nevyvíjelo dobře.“
Zarputilost jste v sobě měla odmala?
„Asi ano. Pamatuji si, jak jsme vždycky hrávali s tátou a on mi za vítězství dával různé odměny. Byly to třeba čokolády, někdy jsme hráli o křečky. Pak jsme je přinesli domů a mamka z nich šílela.“
Kolik jste doma měla křečků?
„Jednu chvíli asi deset. Vždycky jsme prostě o něco hráli, odmala jsem na kurtu o něco bojovala. Vždycky to mělo náboj. Ať to byl křeček, zakrslý králík, plyšáci, nebo nějaké dobroty. Prostě co jsem chtěla.“
Prý jste svým tenisovým umem také odnaučila tátu kouřit.
„Bylo mi asi deset. Vsadili jsme se, že když vyhraju jeden dětský turnaj v Brně bez ztráty gamu, přestane kouřit. Já fakt všechno vyhrála 6:0, 6:0 a on opravdu přestal!“
Budeme na vás vzpomínat také jako na hráčku, která tenis brala s určitým nadhledem a věděla, že i mimo kurty je život.
„Za kariéru byla spousta proher, které mě bolely a které jsem obrečela. Ale čím jsem byla starší, tím větší nadhled jsem získávala. Cením si na sobě i té vlastnosti, že jsem prohry dokázala rychle přejít. Věděla jsem, že jsem v zápase odvedla všechno, nemohla jsem udělat víc a už jsem se tím netrápila.“
Táta a ségra mě nenechali uletět
Bára Strýcová o vás jednou prohlásila, že jste taková Matka Tereza. Skutečně jste byla jednou z nejoblíbenějších hráček na okruhu. Dokázala jste, že vyhrávat lze i bez arogance a povyšování. Ceníte si i toho, že jste ukázala, že dobrota není slabost?
„Určitě ano. Já měla za vzory i hráčky jako Kim Clijstersovou nebo Steffi Grafovou. Nejenom, že to byly výborné tenistky, ale také se na kurtu vždy hezky chovaly. Viděla jsem, že to jde i cestou, kdy člověk nemusí sahat k nějakým trikům. Že to jde i s grácií. To je hodně dané výchovou. Jak táta, tak třeba v juniorských letech starší ségra byli ti, co mě drželi při zemi a nenechali mě uletět.“
Což se v tenisovém světě plném mladých boháčů stane rychle.
„Když je člověk hrozně mladý a rychle vyletí nahoru, okolí se k němu začne chovat jinak. Najednou jste slavní, máte peníze. A pak je hrozně snadné ztratit kontakt s realitou a začít si o sobě myslet, že jste něco víc než ostatní. V tomhle byla má rodina úžasným zázemím, protože mě drželi při zemi. Za to jsem byla hrozně ráda, pak už jsem si to jako starší uvědomovala i sama a ba naopak bylo zajímavé pozorovat ty rozdíly. Na tůru přijde mladá holka, do roka je z ní hvězda, úplně se změní, přestane se bavit s ostatními
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
