Proč jsem se narodil až druhý? Menšíkovi rodiče otevřeně: Tenis je dřina, trpělivost i štěstí
Tisíce rodičů o tom sní, oni už sen žijí. Kateřina a Michal Menšíkovi doprovodili syna Jakuba (20) do světové tenisové špičky. V podcastu Branky, děti, rodiče popisují čerstvé zážitky ze semifinále Roland Garros, ale zabrousí i do dětství. Co dělali, když jako malý brečel na kurtu? V čem jim pomohl srbský fenomén Novak Djokovič? A jakou nejcennější radu dostali?
Tomek: Začněme ještě úspěšným Roland Garros, který máte v živé paměti. Jaký moment pro vás byl nejvíc emotivní?
Táta: „Asi když Kuba skončil po vítězství na kurtu v křečích. Ve druhém kole. To jsme v Paříži ještě nebyli, koukali jsme doma v televizi. A nebylo nám veselo. Tohle byl silný moment. O to hezčí pak bylo, když, jak se říká, vstal z mrtvých a byl schopný pokračovat. Navíc celkem úspěšně.“
Strachová: Něco podobného se mu už předtím stalo.
Máma: „Když hrál juniorské finále na Australian Open v roce 2022. Zápas trval čtyři a půl hodiny, taky se dostavily křeče. Pro mě bylo ještě těžší na to koukat, protože to bylo poprvé. Jak Kuba začal chodit jako robot a vynechávaly mu nohy… Svalil se na zem, museli ho odvézt na vozíku. Fakt těžké chvíle, měli jsme slzy v očích. Od té doby jsme urazili kus cesty, zapracovali jsme na tom. Až teď se mu to přihodilo, ale v Paříži byly extrémní podmínky.“
Strachová: Do toho obrovské vedro.
Máma: „K tomu dlouhý zápas. Naštěstí se z toho rychle zotavil.“
Strachová: Dá se vůbec na takové zápasy, které trvají až pět hodin, připravit? Natrénovat na ně?
Táta: „Určitě. Když mají dvouhodinovou fázi, tak před takovými extrémy si ji protáhnou až o hodinu. Snaží se nachystat.“
Máma: „Před Austrálií si dali rotoped do sauny a šlapali. Jsou to i konzultace s lékaři, jak tělo podpořit výživou a pitným režimem.“
Tomek: Zápas s Argentincem Marianem Navonem trval 4 hodiny a 42 minut a v první chvíli, kdy ležel na zemi, si lidi říkali, že slaví…
Táta: „Hlavně rozhodčí, že jo?“
Tomek: Ano, takže dost dlouho trvalo, než pochopili, že je vyčerpaný. Vy jste to věděli hned?
Táta: „To jo. Protože už chvíli předtím bylo vidět, že si nohu chladí, chytal se za ni. Věděli jsme, že to není dobrý. Ani gesta nevypadala moc oslavně, když měl zkřivenou tvář a mával rukou. Bylo vidět, že mu není dobře.“
Tomek: My jsme si v redakci říkali, že je super, jak to vybojoval, ale měli jsme obavy, co bude dál. Jak se snažil dát dohromady po takovém zápřahu?
Táta: „V první řadě se vyjížděl na rotopedu, asi dvacet nebo třicet minut. Potom obvykle následuje ledový bazén, což je součást regenerace. Nejsem kovaný odborník, ale asi to pomáhá.“
Máma: „Postupně je třeba doplňovat tekutiny, zavodňovat se. Má kolem sebe skvělý tým lidí, kterým také touto cestou moc děkujeme. I lékařům na telefonu. Po výhře se lépe regeneruje, což taky sehrálo roli. On je bojovník.“
Tomek: Má právě tohle v sobě? Nevzdat to?
Táta: „Odmalička hrozně nerad prohrával. Úplně ve všem. Je jedno, jestli se hrály karty, Člověče, nezlob se, nebo to byl tenis.“
Máma: „Já bych to trošku opravila. Ne, že nerad prohrává. On chce vyhrávat! To je taky malinko rozdíl.“
Strachová: Opravdoví šampioni se ale nejdřív musejí umět naučit prohrávat. Také Jakub si tím musel projít?
Táta: „Ano. Jde o přirozený proces. Porážky nejsou příjemné, ale člověk si to sám postupně srovná v hlavě. Posouvají vás dopředu, on si na to taky přišel. I když spousta lidí to moc nechápe. Ptají se: Jak to, že je při rozhovoru tak optimistický? Jak může tvrdit, že je spokojený, když prohrál? Ale podstata věci je někde jinde.“
Strachová: K tomu se ještě dostaneme, ale zůstaňme na chvíli ještě u Roland Garros. Vy už jste měli dopředu koupené lístky na druhý týden? Nebo jak takové cesty plánujete?
Máma: „Vždycky to probíráme s Kubou. Protože když hraje v Evropě, snažíme se jezdit na co nejvíc turnajů. I pro nás je to větší zážitek, když jsme na místě, než u televize. Energie, emoce, publikum, je to úžasné. Míváme domluvu. Tady jsme se zrovna dohodli, že přijedeme až druhý týden. A klaplo to.“ (smích)
Táta: „Je třeba se domluvit dopředu a sladit to. Abychom se tam neobjevili zničehonic, protože jakýkoliv element naruší zaběhnutou rutinu.“
Strachová: Má vás syn v hledišti rád? Bere vás jako podporu?
Táta: „Věřím, že jo. My to bereme jako čas, kdy můžeme být spolu. Teď je fajn, že jsou v Evropě. Pak se stane, že letí do Ameriky, do Číny a dva, tři měsíce ho vůbec nevidíme.“
Máma: „Ale na Wimbledon bychom určitě rádi jeli.“
Tomek: Řada fanoušků vás viděla v televizi v hledišti, jak fandíte. Vy jste, Michale, vypadal tak klidně, jako by se nic nedělo, prostě jste koukal na přáteláček… Zato manželka všechno prožívala. Jak to máte rozdělené?
Táta: „Zdání klame.“
Máma: „Máme svoje rituály. Mezi ně patří i to, že mám kouzelný kaštan. Když se s Kubou vidíme, on mi ho nabije energií, já si ho potom žmoulám. Už je pěkně placatej. A na dálku mu posílám energii. Jsme napojení a myslím, že tohle je můj přínos. Snažím se to prožívat v klidu, i když vítězné míčky nebo výhry oslavuju, někdy emoce vybuchnou. Ale během utkání se snažím právě posílat energii.“
Tomek: Tenis je hrozně náročný na psychiku, v žádný okamžik nevíte, jak zápas dopadne. Když ve fotbalu vedete pět minut před koncem 3:0, už se to nějak ukope. V tenisu nikdy. Jak je to těžké pro vás? A jak vnímáte, co Jakub zrovna prožívá na kurtu?
Táta: „Pravidla tenisu jsou, řekl bych, skoro geniální. Po šachách. Z pohledu diváka je to super, velká show. Nevíte, jak to dopadne. Pro hráče je to horší, ale oni jsou profíci, vnímají to trošku jinak než my v publiku. Někdy je to pro nás dost náročný.“
Máma: „Mě fascinuje i to, že vyhrajete utkání, ale podíváte se na statistiku, a na celkový počet míčků jste prohrál… To se jinde nevidí. Když jsme na místě, tak už poznáme, jak se Kuba cítí, co prožívá, co se v něm odehrává.“
Táta: „Jsem klidný, když vidím, že je v pohodě. Odmalička s ním trávím stovky a tisíce zápasů, už ho dobře znám. Vazba mezi námi je. Pokud je O. K. a má to pod kontrolou, jsem i já klidnější.“
Tenista už od dětství
Tomek: Zkuste nás provést jeho dětstvím, jak to celé začalo? Je to podcast pro rodiče sportujících dětí, takže to může být inspirující.
Máma: „Máme dům v Prostějově, který stojí kousek od školy, kde jsou tenisové kurty. Na nich probíhají tréninky dětí, pinkají si i dospělí. A Kuba tam jako malý neustále visel na plotu, díval se. Potom se ve školce objevil plakát, že je zápis do tenisové školičky. Zeptali jsme se, jestli by to nechtěl zkusit, hned souhlasil. Ve čtyřech letech jsme ho tedy přihlásili. Pamatuju si, že jsem telefonovala s jeho prvním trenérem, bavili jsme se, protože většinou brali od pěti let.“
Strachová: A co odpověděl?
Máma: „Podívejte se, pokud nebude brečet, že se mu něco nepodaří, určitě to zkuste. To byl pan Ivo Müller, který pro Kubu i pro nás hrozně moc znamenal. U něj začínal.“
Tomek: Vy jste ho k němu dávali s nějakou ambicí? Nebo aby se hýbal a měl aktivní pohyb?
Táta: „Spíš to byl druhý důvod. Už byl ve věku, kdy jsme si říkali, že by mohl dělat nějaké aktivity. Protože my oba s manželkou jsme sportovali. Já jsem hrával hokej, Kateřina lyžovala, stejně jako Šárka. Sport nám byl blízký a shodou okolností jsme ve školce viděli právě náborový letáček, kdy zrovna bylo napsáno: Hledají se nový Berdych a Kvitová. Psal se asi rok 2010, český tenis byl úspěšný. Kubu jsme přihlásili a celkem hodně ho to chytilo.“
Strachová: Napadlo vás tehdy, že se možná našel nový Berdych? Dokázali jste si to představit?
Táta: „My jsme vůbec nevěděli, co profesionální sport obnáší. V tu chvíli tedy ne. Postupem času ho to chytilo, propadl tomu. Strašně ho tenis bavil. Odmalička měl dobré výsledky, což ho dál motivovalo. Mělo to vývoj, říkali jsme si, že uvidíme.“
Strachová: Byl Kuba typem dítěte, který chtěl soutěžit, a výsledky pro něj byly důležité? Nebo ho bavil samotný sport?
Máma: „Obojí. Ale hodně chtěl hlavně ty výhry.“ (smích)
Táta: „To ano, ale těšil se i na partu, kterou měli. Když jezdili na týmové soutěže, užili si srandu. Hráli mezitím fotbal, povídali si, blbnuli.“
Tomek: A co ta soutěživost? V minulém díle podcastu jsme měli olympijskou šampionku Zuzanu Maděrovou. A její ségra popisovala, jak Zuzka byla odmalička extrémně soutěživá. Ve všem. Nejen ve sportu. Chtěla si první vyčistit zuby… Tohle měl Jakub také v sobě?
Máma: „Já nevím, jestli to tady můžu říct, protože Kuba říkal, že si to už nepamatuje.“ (smích)
Tomek: Jen do toho.
Máma: „On už někdy v pěti letech, jak byl zvídavý, se zeptal: Proč jsem se narodil až druhý? (smích) My jsme se taky tehdy zasmáli, ale mně v ten moment došlo, že on fakt chce být pořád první. A je jedno v čem.“
Táta: „Je pravda, že jedničku měl rád.“
Máma: „On se narodil prvního, to je taky možná symbolika.“
Tomek: Jestli má někdo uspět, je tohle důležité, ne? Zvlášť v extrémní konkurenci, která vládne tenisu.
Táta: „Určitě ano. Je spousta dalších věcí, které se nakonec musí sejít, aby to vyšlo a byl jste jeden z první stovky na světě. Protože tenis hraje milion lidí. Jedním z faktorů každopádně musí být vnitřní motivace, která člověka žene.“
Máma: „Ano, houževnatost. U Kuby šlo o souhru víc věcí, jedna z nich byla, že jsme natrefili na správný lidi. V tom jsme měli obrovské štěstí. Plus i to, že v Prostějově měl možnost potkávat vzory. Tomáš Berdych, Petra Kvitová a další… Na turnajích sbíral míčky. Pamatuju si, že když se v Česku hrál první Laver Cup, volala jsem panu Miroslavu Černoškovi (majiteli TK Plus Prostějov), jaká je možnost, že by tam dělal sběrače míčků. Že za to nic nechce, jenom by hrozně rád viděl naživo Federera a další hvězdy. To byla jeho touha.“
Tomek: Vyšlo to tehdy?
Máma: „Bohužel ne, protože Laver Cup měl svůj systém organizace a nešlo se do něj probojovat. Ale aspoň dostal lístky, což pro něj byl super zážitek. Když si pak loni na Laver Cupu zahrál poprvé, trochu jsme bilancovali a říkali si: Hele, pár let zpátky jsi byl jako divák, teď jako hráč… Byl to úžasný moment.“
Tomek: Kdy vás poprvé napadlo, že by mohl být opravdu dobrý a mohlo by vše směřovat k profesionální kariéře?
Táta: „Až v momentě, kdy se projevila kvalita na mezinárodní úrovni. Protože když jste v Česku, je to náš rybníček. Jenže vy pak musíte prokázat, že jste dobří na evropské i světové úrovni.“
Strachová: A to bylo kdy?
Táta: „Okolo jeho čtrnácti. V tu dobu se jezdí na juniorské turnaje do zahraničí a láme se to. Jsou kategorie po čtyřech letech a je rozdíl, jestli nastoupíte proti někomu, kdo je stejně starý, nebo je mu o čtyři roky víc. Tam se ukazuje i charakter. Člověk začíná prohrávat, přitom byl zvyklý vítězit. Láme se chleba.“
Strachová: Ono je to i v jiných sportech. Jak bylo těžké pro Kubu vyrovnávat se s tím, že prohrává?
Táta: „Náročný. Měl období, kdy byl dole. Zažil situace, kdy zápas skoro vyhrál, ale potom si to ti zkušenější uměli pohlídat a otočili to. Znepříjemnili mu to. On měl ještě juniorské móresy, kdy se hůř dostával z toho, když je dole… Trápil se, pořád nechápal a říkal: Já hraju líp, než oni, ale stejně prohraju! Musel se srovnat s tím, že to zdaleka není jenom o tom, jestli má lepší forhend nebo bekhend. Zvlášť v dospělém tenise hraje roli spousta dalších věcí a člověk se je musí doučit. Ale nakonec to zvládnul.“
Máma: „Když máte idoly, je velké množství příležitostí, jak se o nich něco dozvědět. Přečíst si knížku, podívat se na film. Inspirovat se. Můžete sledovat jejich zápasy a vidíte, že i Djokovič nebo Federer někdy prohrajou. Vím, že jsme se jednu dobu bavili o Stanu Wawrinkovi, který měl na těle vytetované motivační motto, z něhož bylo patrné, že i porážky k životu patří a bez nich nejsou vítězství. Bavili jsme se, co je tím myšleno. Že prohry vás posouvají, pokud si z nich něco vezmete, poučíte se. Není nikdo na světě, kdo jenom vyhrává.“
Tomek: Jak se syn vyrovnává s porážkami v současné době?
Táta: „I tohle mělo vývoj, už to umí. Ale chvíli to trvalo. Raduje se nebo smutní do půlnoci, pak začíná nový den.“
Strachová: Do jaké míry jste byli součástí jeho cesty? A kdy jste ho začali víc vypouštět do světa a stáhli jste se do pozadí?
Máma: „Řekla bych, že to bylo po juniorském Australian Open v roce 2022. V týmu se řeklo, že se soustředí na tenis dospělých, i když věkově by mohl ještě hrát o kategorii níž. Začal už s trenérem objíždět zahraniční turnaje. Rozletěl se do světa.“
Strachová: Jak bylo těžké jeho začínající kariéru skloubit s vaší prací?
Táta: „V momentě, kdy byly turnaje v Česku, šlo o prodloužené víkendy. To ještě nebyl problém. Když se přešlo na profesionální túru, už bylo potřeba, aby měl kolem sebe tým, a my jsme fungovali už pouze jako rodiče.“
Tomek: Obě moje děti hrály tenis, prostředí jsem taky měl možnost poznat a je hodně soutěživé. Plné rodičů, kteří až moc tlačí na pilu. Jak směrem ke svým dětem, tak k soupeřům. Jaké máte zkušenosti? Protože vypadáte, že jste rozumní a spíš jste byli průvodci.
Máma: „Některé situace v dětství byly extrémní, to je pravda. Zažili jsme to. My jsme ale hned věděli, že takoví nejsme a podobnou cestou jít nechceme. Pro nás bylo důležité, aby Kuba byl šťastný. Pochopitelně jsme věděli, že to nepůjde samo a všechno bude zalité samými úsměvy. On sám chtěl. Byla v tom dřina, odříkání. Kuba nejel na lyžák, nechodil do tanečních. Dávali jsme mu vybrat: Hele, jestli chceš na lyžařský kurz, tak jeď, ale za tři týdny máš mistrovství republiky. Kuba si rozhodl sám, že nepojede. Pak bylo skvělý, že turnaj vyhrál, což byla odměna. Věděl, že mělo smysl se na něj nachystat.“
Táta: „Já bych se ještě vrátil k tomu, jak to funguje na dětských turnajích. Zažili jsme spoustu věcí, kdy rodiče byli psychopati. Až po druhý extrém, kdy dětem natahovali na kurt červený koberec. Dávali jim až moc velkou péči. Byla to pro nás dobrá škola.“
Tomek: Já jsem zažil situace, kdy to nezvládli rodiče, kteří řvali na dítě, ono zpátky na ně. Brečelo a říkalo jim, ať jdou pryč. Vždycky jsem si říkal, jak je to smutné.
Táta: „Ano, je to tak.“
Strachová: Znám i případy, kdy rodiče nabádají děti, aby podváděly. Protože si to pískají samy. A těm, které chtějí být fér, je těžké pak vysvětlovat, že se má hrát podle pravidel.
Máma: „Musím znovu připomenout Kubova prvního trenéra, kterému je třeba dát kredit i za to, že vedl děti k fair play. Říkal, ať si samy hlásí auty, ale po očku sledoval některé situace. Společně je pak rozebírali. Všechno bylo v souladu s tím, aby se chovaly v rámci fair play, což je taky důležité se o tom s nimi bavit. Pokud uspěješ podvodem, díky lži, vždycky je to jenom krátkozraké a přece z toho nemůžeš mít dobrý pocit.“
Tomek: U nás to dopadlo až tak, že jsme s jedním dítětem odešli z tenisu úplně, protože se tam necítilo dobře.
Táta: „Znám víc takových případů. Naše kamarádka měla dceru, které bylo líto, když porazila soupeřku a ta z toho brečela… Vadilo jí, že jí způsobila bolest. Psychicky to taky nedávala. Navíc, když viděla všechny možný scény na kurtu. Takže ano, tohle se děje. O to víc je třeba, aby se všechno sešlo, a musíte mít kolem sebe správné lidi. Jeho dětský trenér, pan Ivo Müller, v tom byl skvělý. Nevychovával jenom děti, ale i rodiče, protože oni jsou na kurtu při trénincích celou dobu. Učil děti, ale měl spoustu věcí i k nám.“
Tomek: Máte nějaký konkrétní moment?
Táta: „Ano. A v životě na něj nezapomenu. Kuba jednou prohrával se starším klukem, brečel. Klasické scény u dětí. Já mu něco říkal, už ani nevím co. Přišel za mnou trenér a říkal: Pane Menšík, jestli chcete něco změnit, začněte u sebe. A najednou vás to posune někam jinam… V tu chvíli si člověk uvědomí spoustu věcí. I tohle mě naučilo vnímat souvislosti tak, jak je potřeba.“
Strachová: Dokážete říct, jaké vlastnosti u dětí jsou důležité, aby dokázaly ujít tak náročnou cestu plnou překážek?
Máma: „Píle a trpělivost. A za mě jako za rodiče můžu říct, že pro mě bylo důležité o tom s Kubou mluvit. O jeho pocitech, na co se těší, co mu běží hlavou. Jakmile vám samo vypráví, vycítíte, jestli náhodou nemá z něčeho strach. Je to dlouhá cesta a jak už říkal manžel, všechno do sebe musí zapadnout.“
Tomek: Co dalšího jste zjistili?
Máma: „My jsme hodně sledovali v televizi filmy nebo dokumenty o sportovcích. Hlavně za covidu. Ronaldo, Messi, Niki Lauda, Pelé a řada dalších. Není to tak, že hvězdy se rodí jako hvězdy. I ti nejslavnější a nejúspěšnější sportovci začínali od píky. Museli si to všechno odpracovat. Když je dítě vnímavé, padne to na úrodnou půdu. Samo si to začne uvědomovat.“
Mentální kouč je zásadní
Tomek: Byl v jeho příběhu moment, kdy jste si říkali, že tenis asi nebude dělat? Že by ho přestal bavit?
Táta: „To ne.“
Máma: „Byl jeden rok, kdy jsme měli obavy o zdraví. Protože měl třikrát zlomeninu nártní kůstky, pokaždé na jiném místě. Vypadl na měsíc, na dva, začínal vždycky znovu. Naštěstí to nebyly únavové zlomeniny, ale bylo to tím, že rychle rostl a kůstky ještě nebyly zpevněné. Pro nás to byl dost náročný rok, v tu dobu jsme začali spolupracovat s mentálním koučem. Jak se říká, všechno špatné k něčemu dobré. Kdyby neměl zranění, třeba bychom na psychiku tak nedbali.“
Tomek: To byl Dragan Vujovič. V čem mu nejvíc pomohl?
Strachová: Proč jste vybrali zrovna jeho?
Máma: „Já jsem ho úplně nehledala, spíš jsem měla štěstí na lidi. V práci jsem měla na starost marketing a na začátku roku jsme pořádali teambuilding. Na něj jsem zvala významné lidi, kteří něco v životě dokázali. Třeba Marian Jelínek, horolezci Radek Jaroš, Josef Rakoncaj nebo Honza Mühlfeit. A měli jsme právě i Dragana Vujoviče. Chvilku jsem se s ním pobavila, Kuba měl zrovna ty zlomeniny, takže na to padla řeč. Říkal, abychom za ním přijeli, že si s ním popovídá, protože potřeboval zjistit, že to chce on, a ne já. Bylo mu tehdy asi třináct. Dorazili jsme, já jsem šla pryč, oni spolu seděli asi dvě hodiny.“
Strachová: A jaká byla jeho reakce?
Máma: „Řekl mi: Hele, to je šampion. Já do toho jdu, budu s ním pracovat. Dva měsíce jsme za ním jednou týdně jezdili, na začátku bylo důležité si získat osobní kontakt. Potom jsme hovořili přes Skype. První dva měsíce se vůbec nebavili o tenisu nebo o sportu, ale o zdraví a o životě. I tohle je podle mě zásadní: aby dítě začalo přemýšlet samo o sobě. Z čeho má radost? Proč? Čeho se bojí? Proč už má třetí zlomeninu?“
Strachová: Spolupracují spolu stále?
Máma: „Ano.“
„Hoj, život je boj“
Tomek: Zmínili jste, co má Stan Wawrinka vytetované na ruce. Má Jakub také svoje motto, které mu pomáhá?
Máma: „Určitě ano, s Draganem mají svoje techniky.“
Táta: „Mají svoji mantru. My v životě říkáme: Hoj, život je boj. To je náš pozdrav.“
Strachová: Jestli se nepletu, tak Jakub říkal, že chce vyhrát minimálně deset grandslamů, že to by bylo fajn. Tohle je jasný cíl, za kterým kráčí?
Máma: „To je asi otázka na něj. Ale jo, chtěl vyhrávat, být nejlepší. Když si vzpomenu na jeho výkresy v mládí, tak na nich byly stupně vítězů. Kreslil si wimbledonský pohár, který si vystřihl a pak si ho zvedl. Natrénovaný už to tedy má.“ (smích)
Táta: „V baby tenisu vyhrál malý pohárek. Oblepil si ho zlatou páskou a napsal si na něj Wimbledon, jenže to nějak spletl, v názvu byla chyba. Ani nevím, kolik mu bylo, asi tak okolo osmi.“
Máma: „Už v tu dobu ale bylo vidět, čeho chce dosáhnout.“
Strachová: Jak to bylo s financováním? Co byste poradili rodičům, kteří se vydávají na podobnou cestu?
Táta: „Další věc, kde jsme měli obrovské štěstí. Oba s manželkou máme slušné výdělky, byli jsme schopní financovat minimálně jeho začátek z vlastních zdrojů. Než se prosadil na mezinárodní úrovni a všiml si ho sponzor.“
Strachová: Funguje v tenise žákovská reprezentace a svaz něco hradí?
Táta: „Ano, i když teď nemám přesné informace, pro kolik hráčů jsou finanční prostředky určené. Ale podpora je, minimálně hradí účast na největších turnajích. Na ně se pořádají svazové výjezdy a na nich je šance se ukázat, protože tam jezdí sponzoři, řeší se smlouvy.“
Strachová: Byli jste to vy, kdo řešil první kontrakty?
Máma: „Ano, pohlídali jsme to. Nechtěli jsme udělat chybu a syna upsat za nevýhodných podmínek. Na druhou stranu jsme věděli, že potřebujeme rozšířit tým. Hlavně o vlastního fyzioterapeuta, protože nestačí ten, který je na turnaji. On na vás na půl hodiny mrkne, ale nezná vaše tělo. Sami jsme tedy sháněli sponzory. Tím, že jsme se profesně potkávali s nejrůznějšími lidmi, jsme nějaké peníze zajistili. Tým se začal rozrůstat. Když bylo Kubovi osmnáct, měl fyzio, trenéra, mentálního kouče, kondičáka. A tehdy už jsme zaznamenali hlášku: Hele, ten má tým jako Federer. Jenže doba se mění a žádá si to. Když hrajete po světě, nemůžete jezdit do Prostějova na kondici. Musíte mít trenéra, který ji má na starost, aspoň na chvíli u sebe.“
Tomek: Jak teď vypadá jeho tým?
Táta: „V základu má svého hlavního trenéra Tomáše Josefuse, s kterým trénuje odmalička, od jedenácti, dvanácti let, co přešel do vyšší kategorie. Plus má travel kouče, s nimiž se dělí o turnaje. To je Robert Rumler. K tomu je kondiční trenér Honza Pospíšil, fyzioterapeut Saša Jezdič a mentální kouč Dragan. Pět lidí v základním týmu. Ale nejezdí všichni pořád, individuálně si to domlouvají podle turnajů.“
Tomek: Mluvil jsem s naším tenisovým expertem Honzou Jarochem, který říkal, že jeho tým hodně pracuje s daty. Jak vnímáte, že je to důležité?
Táta: „Hodně. S analýzami začal pracovat Tomáš Josefus jako hlavní trenér. Přišel s tím, jak analýza funguje, když byl ještě Kuba v juniorech. Koupili jsme si tedy software, dělali jsme si to víceméně sami. To byla v týmu moje práce. Zařizoval jsem sběr dat, z kterých se pak dělají grafy a tabulky. Dostal jsem od trenéra seznam parametrů, které chce vidět ze zápasu. Nakonec z toho bylo v excelu asi 21 stránek, což byl poměrně obsáhlý report.“
Tomek: Baví vás to?
Táta: „Jo, ale už jsme dál. Technologie jde rychle dopředu, už se dělá všechno automaticky. Jestřábí oka vám sbírají data, je tam úplně všechno. Hráči nosí i senzory, takže obsahují fitness data.“
Tomek: Je to důležité i pro analýzu soupeřů, že?
Táta: „Určitě ano. Říká se tomu opponent scouting, pomáhá to při přípravě taktiky na utkání. Čím je lepší soupeř, tím méně je čitelný. Rychle pozná, že ho čtete, takže změní taktiku. Pak je na vás, jak rychle to zase vy prokouknete.“
Máma: „Ze srandy vždycky říkáme: On ví, že víš, že on ví…“
Táta: „Jsou to někdy šachy.“
Tomek: Takovým guru pro Jakuba je Novak Djokovič, nebo ne? S ním měl možnost i trénovat. Jaký je?
Strachová: A jak se jejich cesty svedly dohromady?
Máma: „To se stalo po juniorském finále na Australian Open. Novak si všiml, jak Kuba bojoval, jaké měl křeče. Nevzdal to. Kuba potom v rozhovorech ocenil, že Novak je jeho idol, inspirace a trošku komentoval, že měl Novak problémy ohledně očkování. Bylo to totiž ještě v covidové době. Nevím, jestli to nebylo blbě přeložený, protože Kuba tohle slovo nepoužívá. Ale řekl, že to byl skandál, že ho nejdřív nepustili, pak ho vyhostili. A tím, že srbských fanoušků je po celém světě hodně, někdo si toho všiml. I náš Dragan Vujovič to ve své komunitě rozšířil, protože je Srb.“
Strachová: A co bylo dál?
Máma: „Kuba se vrátil a asi za tři dny mu Novak volal během tréninku. Nechal mu zprávu, že ho zve do Bělehradu do jeho akademie, kde spolu budou trénovat. Mám dojem, že to byla asi středa nebo čtvrtek a Kuba v sobotu letěl. Dodneška jsem mu hrozně vděčná. Pro Kubu to bylo strašně motivující a inspirující. Dělal s ním úplně všechno. Měl asi čtyři, pět dní, kdy spolu trénovali, jedli, regenerovali, povídali si. Novak byl fakt otevřený.
My jsme se přiletěli podívat na dva dny na trénink, pozdravit, poděkovat. Moc milý člověk. Bylo na něm vidět, že chce pomoct mladým. Na cokoliv se ho Kuba zeptal, odpověděl. Nebo i trenér Tomáš Josefus se mohl ptát. Tolik informací, co dostanete. A teď záleží na vás. Buď si to jenom vyslechnete, nebo se zamyslíte, proč to ten druhý dělá a jak mu to pomáhá. Trenér Josefus je jako houba, nasává spoustu informací a pracuje s nimi. Dodneška jsem Novakovi vděčná, a když máme příležitost, obejmu ho, pozdravíme se. Je strašně fajn.“
Tomek: To mi přijde úžasný, protože jste říkali, že během covidu jste se dívali na příběhy. A najednou on byl u toho!
Táta: „To byla další z mnoha náhod na naší cestě.“
Strachová: Říká se, že náhody nejsou.
Máma: „Možná jsme tomu šli naproti.“
Táta: „Všechno se děje z nějakého důvodu. To si člověk musí říkat u dobrých, ale i u těch špatných věcí. Nesmíme tomu moc podlehnout, když se dějí špatné věci, protože zas přijdou dobrý.“
Tomek: Jakub má staršího bráchu Lukáše, který trpí poruchou autistického spektra. Jak i tohle zapadá do celkového příběhu vaší rodiny?
Táta: „Bereme, jak to je. Žena to zmínila už v rozhovoru s Honzou Jarochem od vás, že je to pro nás inspirace. Lukáš nás hodně věcí naučil, hlavně trpělivosti. I Kuba vnímá, že ne každý má štěstí jako on. Jemu bylo shůry dáno, někdo to má jinak. Což je také faktor, který formuje i jeho povahu a charakter. Když máte autistické dítě v rodině, není všechno normální.“
Tomek: Autismus není nemoc, ale jde o jiné prožívání světa. Pro rodinu i lidi okolo je to náročné, že?
Máma: „Bylo to složitější, ale kluci jsou spolu od začátku. Snažili jsme se věnovat oběma stejně. Někdy jsme se rozdělili, jeden jel s Kubou na tenis, druhý s Lukášem do přírody, protože miluje ptáky. Jsme taková ornitologická stanice, máme spoustu knížek. Taky je to inspirace. Má strašně rád sovy, všechny je pozná, je fascinovaný, když je vidí. Když všechno prožíváte společně a neberete to jako handicap, ale jako fakt, pomáhá to. On je šťastný, což je pro nás nejdůležitější. Chceme, aby byl v pohodě. Kluci mají spolu krásný vztah. Je super, že se dost smějeme, někdy vznikají kuriózní situace.“
Tomek: Možná i díky tomu, v jakém světě žije Lukáš, vnímáte, že tenis není středobod vesmíru?
Táta: „Může to tak být.“
Máma: „My to nemáme tak, že bychom byli zaměření jenom na tenis. Jsme obecně velcí fanoušci. Když je šampionát v hokeji, navlíkneme si doma dresy a fandíme i s Lukášem. Nebo při biatlonu. Snažíme se žít normální život, dělat věci, které děláme rádi. A to, že tenis je toho součástí a Kuba hraje velké turnaje, už je jenom třešnička na dortu. Super, že můžeme být u toho.“
Strachová: Co pomáhá udržovat Jakuba nohama na zemi, aby pořád makal a neuspokojil se? Protože ve dvaceti je pořád mladý.
Táta: „Je pravda, že je pořád na začátku.“
Máma: „Snažíme se ho mít pořád v merku. On třeba ví, že já jako máma nemám ráda, když třískne raketou. Říkám mu: Vždyť to je prodloužená ruka, to nemůžeš. Hodně diskutujeme o všem možným. Když se rozhodl podporovat i školu a děti, které mají podobný osud jako Lukáš, bavili jsme se o různých charitativních projektech. Jak s tím naložit, že je to dlouhodobější práce. On s tím nemůže mít zkušenosti, je mladý, ale vidí to kolem sebe, je velmi vnímavý. Má myšlenky, nápady. Prostě se bavíme jako v každé rodině, rozebíráme všechno.“
Tomek: Jakub sní o grandslamu. Už je to reálný sen, ale co k němu ještě chybí?
Táta: „Je to těžký. Nastoupí do něj 128 tenistů, pohár zvedne jenom jeden. Musí se sejít spousta věcí, aby to klaplo. Ať v konkrétním utkání nebo celkově. Člověk musí být psychicky i fyzicky v pohodě. Navíc se to na konci sčítá, správně se upozorňuje, kolik hodin hráč strávil na kurtu. Každá hodina navíc je znát.“
Strachová: Na jakém grandslamu má podle vás největší šanci?
Táta: „Těžko říct. Má rád Austrálii, asi jako každý. Jezdí se tam, když je v Evropě zima, v Melbourne je teplo. US Open byl jeho první úspěšný turnaj. Má rád i trávu. I když vyrůstal na antuce, kterou má pod kůži, paradoxně Roland Garros neměl úplně v lásce. Ale teď, po úspěchu, se to jeho pořadí možná poupraví.“
Máma: „Fixovat se na něco speciálního asi není dobře.“
Strachová: I v lyžování platilo, že kdo chce vyhrát celkové hodnocení Světového poháru, musí umět jezdit na všem.
Táta: „V tenise je to podobný. Když chcete být vysoko, je třeba ovládat jakýkoliv povrch.“
Rady pro rodiče
Máma: „Podporujte děti v tom, co je baví, a ono se to nějak zformuje. Dneska je může bavit tohle, za pět let něco jiného. Každý si cestu musí najít sám a je důležité, ať dítě cítí vaši podporu.“
Táta: „Pokud chce rodič, aby dítě dlouho sportovalo a bavilo ho to, tak ho musí podporovat v tom, co ho baví, a být mu správnou oporou. Když vidíte, že je dítě šťastné, je to největší odměna i pro vás.“
