Mandlíková o slavném zápase s Navrátilovou: Nebyly jsme připravené. Příště přiveze dceru
Legendární tenistka je zpátky na Štvanici, kde před čtyřiceti lety zažila jeden z nejsilnějších momentů kariéry. Ve finále tehdejšího Poháru federace hrála proti Martině Navrátilové i proti publiku, které dávalo přízeň ženě, kterou komunisti vyštvali do Ameriky. „Nebyly jsme na to psychicky připravené,“ vzpomíná Hana Mandlíková.
Lidé tehdy hlasovali rukama a Martinu Navrátilovou po letech exilu vítali doma. Premiér Lubomír Štrougal radši ze štvanického centru rychle zmizel. Hana Mandlíková hrála tehdy za Československo, ale proti hrdince jeho lidu. Na ty chvíle si vzpomněla hned, jak v pátek přišla do Síně slávy českého tenisu, aby jí věnovala svou raketu z osmdesátek.
Jak na ten slavný zápas vzpomínáte?
„Všechny jsme byly rády, že sem Martinu pustili. Byli jsme nadšení, že se konečně podívá domů a v klidu se setká se svou rodinou. Ale to finále bylo těžké. Všichni byli proti režimu a fandili jí. A my jsme na to nebyli psychicky připravené. Já jsem tady taky vyrůstala. Měla jsem volnost právě kvůli Martině. Pro mě byly dveře otevřené víc. Věděli, že když mi nedají svobodu, že taky uteču. Za to můžu poděkovat, ale v tomto zápase to bylo takové trošku napjaté…“
I vaše tehdejší spoluhráčka Helena Suková před pár dny připustila, že to pro ni nebyla jednoduchá situace…
„Lidé se mě často ptají, jestli na to ještě myslím. Já jsem ale člověk, který se nepříjemné věci snaží co nejrychleji pustit z hlavy. Nebylo to příjemné období, ale postupem času jsem si to v sobě přerovnala. Řekla jsem si, že diváci fandili Martině hlavně kvůli tomu, že byla symbolem odporu proti tehdejšímu režimu. Nemohla jsem na ni být naštvaná. Díky ní jsem mohla být svobodnější a nemusela jsem utíkat.“
Jaké to je být dnes zpátky na místě téměř přesně na den po čtyřiceti letech? Výročí vašeho zápasu s Navrátilovou je v pondělí…
„Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Je pro mě krásné, že se sem po čtyřiceti letech vracím. Byli jsme pozvaní jako celý tým a dnes budeme před úplně jinými, mladšími diváky, kteří tu tehdy ani nebyli. Je pro mě důležité se sem vrátit a zažít, že člověku lidé tleskají. Oni tleskali i tehdy, ale ta atmosféra byla jiná. To se nedá srovnat.“
Jste s Martinou v kontaktu?
„Moc ne. Samozřejmě obě žijeme v Miami, ale často se nevídáme. Když se potkáme třeba na nějaké slavnosti nebo když tam jsem s dcerou, pozdravíme se. Ale že bychom si volaly nebo byly v pravidelném kontaktu, to ne.“
Vaše dcera Elizabeth taky hraje tenis. Udělalo vám radost, když řekla, že chce hrát jako máma?
(úsměv) „Ona nemůže hrát jako máma, protože hraje obouručný bekhend. Ale jsem na ni strašně pyšná. Není jednoduché mít za mámu bývalou světovou hráčku. Člověk si musí vybudovat vlastní identitu, vlastní osobnost. Ze začátku to pro ni bylo těžší. Vždycky jí říkám: ´Either it makes you or it breaks you.´ (Buď tě to posílí, nebo tě to zlomí – pozn. red.) Jiná cesta není. Myslím si ale, že se s tím vyrovnává dobře. Navíc je dnešní tenis mnohem těžší než za mé éry. Tehdy nebylo tak složité dostat se mezi nejlepší. Dnes je špičkových hráček obrovské množství už od prvního kola. Prosadit se je podle mě dnes mnohem těžší než v době, kdy jsem hrála já.“
Dcera na turnaji v Praze? Příští rok to plánuje
Proč vaše dcera hraje s příjmením Mandlik?
„Udělala jsem to schválně. Věděla jsem, že bych chtěla, aby obě děti hrály tenis, a chtěla jsem na ně trochu zmírnit tlak. Martina Hingis také říkávala, že nechtěla, aby její děti hrály tenis, a nakonec hrají golf. Já mám ale tenis strašně ráda. Tenis mi dal všechno. Nemůžu na něj dopustit. Je to podle mě nejtěžší sport na světě.“
Bude hrát Elizabeth někdy v Praze?
„Určitě, příští rok to plánuje, určitě přijedeme.“
Co říkáte na wimbledonské finále mezi Lindou Noskovou a Karolínou Muchovou?
„Když jsem se na finále Wimbledonu dívala, tak jsem nevěděla, komu mám fandit. Vím, že Karolína si toho prošla strašně moc. Byla zraněná, vím, jak je těžké se pořád vracet. Ale ona má takovou kvalitu, že čtyři měsíce nehraje a hned hraje dobře. To já jsem třeba neměla. Lindě jsem taky fandila, měla zase problémy s maminkou. Byl to strašně zajímavý zápas, neuvěřitelné finále.“
Jak se vám líbí pražský turnaj WTA?
„Já mám hlavně radost, že tady máme takové hráče a je to dvěstěpadesátka. Země si to zaslouží, je dobré, že to posunuli sem na Štvanici a lidi mají možnost vidět naše i zahraniční hráčky. Když se podíváte do pavouku, je to Češka, Češka, Češka, Češka. Ve Wimbledonu to bylo taky.“
Čím to je, že se Češkám tak daří?
„Rozdělila bych to do dvou částí. První část byla Martina, já, Novotná, Helena. Země byla zavřená a jenom ty nejlepší mohly ven. Měli jsme výborné trenéry a ti nám dali výbornou techniku a měly jsme motivaci dokázat něco víc. Technika, trenéři, to furt pokračovalo. Země se najednou otevřela. Já jsem přijela do Wimbledonu a úplně jsem se třásla, abych nepokazila trávu. Holky po mě nebo po Janě Novotné byly víc do světa. Věděly, že jsou svobodné. Nepřišlo jim to tak speciální. Přitom trenéři tady byli pro hráčky furt stejní. Dobrá technika, rozuměli tomu. Myslím, že proto to je.“
Vnímáte, že od vašich časů stále pokračuje silná tenisová tradice v Česku?
„Ono to začalo ještě přede mnou. Myslím, že to odstartovala Věra Suková. Byla ve finále Wimbledonu v roce 1962. Já jsem si pak šla svou vlastní cestou, ale samozřejmě jsem věděla, že ve finále byla, a chtěla jsem to také dokázat. Mým největším vzorem byl ale Jan Kodeš. Pamatuju si, jak jsem se dívala, když ve Wimbledonu na trávě porazil Stana Smithe. Navíc jsme byli ve stejném klubu. A později mě Věra Suková také trénovala.“
Grandslamové tituly Hany Mandlíkové:
- Australian Open: 1980, 1987
- Roland Garros: 1981
- US Open: 1985
