Jako když přistáli na měsíci. Podobná slast pohltila Američany poté, co jejich hokejový tým slastně odrovnal hrdou Kanadu a vyslal ji do kvalifikace o čtvrtfinále! Navíc jde o první olympijské vítězství USA nad hokejovou kolébkou po padesáti letech!
Nejdůležitější vítězství od finálové výhry 1996 ve Světovém poháru, tvrdí svorně média v zemi vítězů. „Je to velký krok kupředu,“ tvrdil Brian Rafalski, nejuznávanější bek sebevědomé družiny USA.
Sám se podílel na nádherném večeru dvěma góly. A nebyl to zážitek jen pro Američany, nýbrž pro všechny fajnšmekry. To byl hokej snů v pohádkové kulise.
„V NHL potřebuju šedesát zápasů na čtyři góly, nevím, co se tady se mnou děje,“ řechtal se Rafalski.
Postavou nevysoký, ale habán co do sebeobětování a stavění týmového ducha. „Teď už jsme si naprosto jisti, že tady můžeme porazit všechny. Hráči do sebe napěchovali obrovskou dávku sebedůvěry.“
Na rovinu, o největší překvapení v historii hokeje nejde. Zavilí odborníci (bez kanadského pasu doma v šuplíku) Američanům věřili hodně vysoko dávno před olympiádou.
Kanada podlehla USA a bude hrát o čtvrtfinále >>>
Rychlí, moderní, neúnavní. Tak se měli prezentovat hráči Spojených států. A dělají to tak i ve skutečnosti. Navíc mají podporu ve skvělém brankáři – Ryana Millera zastihla olympiáda v životní fazoně. Válí za své Bufalo v NHL, ze slavných útočníků činí břídily i ve Vancouveru.
Tady je jen hrst superlativů z kabiny triumfátorů. „Stačí vést o gól a mít v brance Ryana. Pak je hned všechno růžovější. Nemáte se čeho bát.“
„Ryan hrál samostatný zápas. Měl čtyři nebo pět famózních zákroků, udělal zápas.“ To jsou slova kouče Rona Wilsona.
Mimochodem ten se svým šéfem, generálním manažerem Brianem Burkem velí v NHL Torontu. V hokejovém městě, na který nyní padl těžký splín. Vlastně ťali do živého, připravili devastující porážku svým fanouškům…
A platí to i opačně. Ze zatím vágní práce dvojice kanadských trenérů Babcocka a Ruffa musí mít radost v Detroitu i Buffalu.
Ale k zápasu. Kdo byl přímo v aréně Canada Hockey Place nebo tu parádu viděl v televizi, musel být unešený. To je hokej v pravém slovy smyslu.
Nic mu nechybělo, vážně nic! A ten finiš.
Kanada mohutně tlačila, Američané se horko těžko bránili v pěti. Miller byl v jednom ohni a TOP 10 olympijských zákroků občerstvil aspoň o tři superzásahy. A pak zpocený od hlavy po patu vyprávěl, co zažil: „Jsem hrdý na naše kluky, jakým způsobem bránili a skákali do střel. Tak intenzivně jako v závěru utkání jsem si už dlouho nezachytal.“
O svých kvalitách skromně pomlčel, to je jeho styl. A nakonec, skoro půltucet gólů, to už chce dávku umu. „Kluci mě skvěle podpořili v útoku, dát pět gólů Kanadě? Co chcete víc. Pro mě to byl jeden z největších zápasů, jaký jsem kdy odchytal.“
Ale mnohým z vás stejně nejvíce uvízne v paměti poslední gól. Pokud vám někdo řekne, že takový ještě nikdy neviděl, věřte mu.
Kanaďan Perry v závěrečné power-play podcenil dotírajícího Keslera, ve vlastním pásmu mínil puk normálně rozehrát, jenže nažhavený Kesler udělal nevídanou věc. Tygřím skokem práskl holí do puku a poslal ho rovnou do sítě.
Famózní kousek! „Normálka. Jen jsem zkusil sehnout se dolů k ledu a bouchnout do toho holí,“ popisoval to Kesler jako tuctovou akci. Ale tahle nebyla obyčejná, vyprodanou halu a celou Kanadu poslala definitivně do lůna deprese.
„Byla tu neskutečná atmosféra, jako v play off. Odejít z ledu jako vítěz je nádherné, speciální. Porazit Kanadu na jejich ledě, to je tedy něco!“ líčil šťastný Kesler.
A co dál, Ameriko? Najednou je z tebe horký adept na zlato. Zvládneš to? Natočí se tu Zázrak na ledě č. 2? Není důvod pochybovat. Tahla parta má sílu, srdce, odvahu. „Ti chlapci moc dobře vědí, co je potřeba udělat, aby si sáhli na vítězství,“ cítí erupci v kabině kouč Wilson.
