Rychlobruslařka Martina Sáblíková stála nad bagáží s rozpačitým úsměvem vytvořeným pochybnostmi nad tím, zda pro vytouženou olympijskou medaili udělala dost.
V neděli odletěla na poslední tréninkový kemp do Calgary, odkud bude směřovat rovnou na Hry, na nichž má být nejúspěšnější členkou české výpravy. „Teď už není návratu,“ posteskla si.
Za dva a půl dne doma se stihla vidět s rodiči, dát si řízek naruby a bramborák, rozloučit s fanoušky. Taky vyprala sedm praček a s parťačkou Karolínou Erbanovou zapakovala bagáž. „Měly jsme věci naskládané na kupičkách a pak jsme je jen třídily. Křičely jsme na sebe z pokoje do pokoje, abychom všechno sbalily,“ líčila Sáblíková se smíchem.
Třídily jste olympijskou výbavu, ale nejprve vás čeká příprava v Calgary. Liší se tamní dráha hodně od té vancouverské, kam byste stejně mohla až v únoru?
„Dost velký rozdíl je v nadmořské výšce a rychlosti. Ale do Calgary se těším. Ještě něco se třeba může vypilovat. Chtěla bych odtamtud odjíždět s pocitem, jaký jsem měla na mistrovství Evropy v Hamaru: Že mi to jede.“ (Trenér Petr Novák: „Ještě můžeme posunout výkonnost trochu nahoru, závěrečná fáze přípravy bude náročná na kvalitu, ne na kvantitu.“)
Řada sportovců si stěžovala, že v Kanadě mají problémy s možností tréninku. Co vy?
„Trenér nám v autě oznámil: Doufám, že nás nechají na ledě bruslit. Tak jsem si řekla: To je výborný.“ (Kouč: „V sobotu o půl jedenácté večer jsem volal našemu sekretáři a říkám mu: Zapomněl jsem na jednu věc, objednat si led v Calgary. Tak tam posílal zprávu, že přijedeme. Věřím, že nás pustí trénovat. Když tam člověk přijede s takovou závodnicí, jako je Martina Sáblíková, snad budou rádi, že na závěrečnou přípravu vyrazila právě tam.“)
Martino, trápila vás bolavá záda. Jak jste na tom teď?
„Nebruslila jsem, takže nebolí. Uvidíme, co bude v Kanadě. Ale odjela jsem s tím už tři závody. I když záda začnou znovu bolet, poperu se s tím.“
Pořád platí, že si na olympiádu jedete „jen“ pro jakoukoli medaili?
„Pořád.“
Před závody vás trenér motivuje záznamy vašich předchozích jízd. Abyste medaili získala, pustila byste si raději čtvrté místo z Her v Turíně, či světový rekord na 5000 metrů ze Salt Lake City?
„Turín by byl dobrou motivací, protože už bych ho nechtěla zažít. Rekord v Salt Lake City zase proto, že to byl docela dobrý závod. I když jsem už byla poslední tři, čtyři kola hrozně unavená, protože jsem to přepálila, docela to šlo.“
Váš kouč říká, že se vše bude odvíjet od výsledku v první disciplíně, v závodě na 3000 metrů. Pokud se povede, pak byste klidně mohla útočit na placku i na patnáctistovce, možná si přivézt i tři medaile, třeba zlata. Souhlasíte?
„Ano, podle úspěchu nebo neúspěchu na trojce se budou odvíjet další dva závody. Ale tři zlata nebudou, to prostě nejde. Na patnáctistovce zlato mít nemůžu, to bych musela létat.“
Nepřála byste si tedy spíš, aby první disciplínou byl závod na 5000 metrů, kde kralujete?
„Ne. Jsem ráda, že pětka je poslední. Říkám si, že kdyby se nepovedla trojka, můžu si říkat, že pětka mi jde ještě aspoň o něco lépe. Je to poslední záchrana.“
