VIP Sport

Petr Dias
15. března 2014 • 15:00

Krásná sporťačka Kobzanová: Jsem zvyklá, že mi lidé nadávají

Autor: Petr Dias
###BLOK-TOP-VIDEA###

PRÁVĚ V PRODEJI | Pokud ji máte stále zařazenou ve škatulce modelky a neřízené střely, rychle si své znalosti upravte. Diana Kobzanová se sice stále pohybuje ve světě showbyznysu. A do svého pořadu na televizní stanici Óčko si jako Drzá Diana pravidelně zve celebrity. Svoji pohotovost, výřečnost a smysl pro humor však výrazně uplatňuje jako moderátorka. Sportovní!



„Nemyslím si, že bych byla specialista. Ale mám o sportu rozhodně větší přehled, než kterákoli holka, kterou byste na ulici potkal,“ říká partnerka hokejisty Michaela Frolíka.

Že vám zní spojení Kobzanová a sport zvláštně? Velká mýlka. Půvabná tvář stanice Frekvence 1 má sport v genech. Hodně toho podědila po mamince lyžařce a nebýt lákavé kariéry v modelingu, možná by dokonce patřila do exkluzivní atletické společnosti. „Byla jsem šikovná,“ směje se sporťačka a velká milovnice psů.

Když jsme si domlouvali rozhovor, napsala jste mi, že jste sportovní znalec. Jak jste to myslela?
„To jsem myslela úplně ironicky. (směje se) Shodou okolností chvilku po tom, co jsme spolu mluvili, mi volala slečna, která tady připravovala velkou slávu pro FIFU, protože sem přivezli tu fotbalovou trofej, a říkala mi, že mě chtějí pozvat. Mně to přišlo hrozně vtipný. Snad další jiná ženská je tam Lucka Borhyová, ale ta je jako doprovod sporťáka Hrdličky. Nerozumím tomu, no ale asi už jsem opravdu znalec.“

A jak je to ve skutečnosti s vaším sportovním přehledem?
„Nejsem člověk, který by to dělal deset let a seděl v redakci. To se nedá vůbec srovnávat. Ale mám o sportu rozhodně větší přehled než kterákoli holka, kterou byste na ulici potkal. Za ten rok a půl, co dělám sport v rádiu, tak čtu i články, které bych před tím nečetla. V médiích jsem sedm let, sedm let vysílám, takže musíte mít nějaký přehled. A automaticky čtete věci, které by člověka normálně nezajímaly. Jenomže k tomu, co jsem četla dřív, jsem musela přidat i další. Zatímco dřív bych třeba nečetla o biatlonu, teď to čtu, protože o tom musím mluvit. I když je taky pravda, že se mi přitom čtení někdy stávají nepříjemné věci…“

Povídejte…
„Nejhorší je, když se na dvou webech opakuje jedna a tatáž chyba. Což samozřejmě nemůžu vědět, protože nejsem všeznalec a nemám po ruce někoho, u koho bych to ověřila. Protože třeba v šest hodin večer vám ne každý zvedne telefon. Stane se tedy, že řeknete nesmysl a nevíte o tom. A pak vám lidi začnou nadávat. Přitom je to zrovna ta věc, kterou neumíte ovlivnit. Splete se přece každý, spletou se i lidi, kteří to sledují roky.“

Jste náruživý fanoušek, tedy přesněji fanynka?
„Nejsem úplně blázen. Blázen jsem, jen když sama sportuju. To jsem extrémně soutěživá. Pokud ale někde sedím a fandím, konkrétně zmíním poslední případ na olympiádě, tak samozřejmě přejete a zařvete si. Navíc jsem taková rázná, takže občas padnou i různá sprostá slovíčka a tak. Ale jinak že bych něco extrémně prožívala, to asi úplně ne. Rozhodně nejsem typ, že bych se oblepila vlaječkama a seděla někde v dresu. Nepotřebuju, aby každý na první pohled věděl, že jsem ta a ta.“

A doma, bez publika vás to nepřepadne?
„Přiznám se, že se ani nekoukám na NHL. Ne že by mě to nezajímalo. Dívám se až na konec na body, případně na vyloučení. Vím, že některé ženské to sledují z určité pověrčivosti. Mají pocit, že tím něčemu hrozně pomáhají, ale oba víme, že je to nesmysl. (směje se) Já to tak neberu a nutit se do něčeho, to je zbytečné.“

Kdybyste si mohla vybrat, zvolíte raději dobrý film než sportovní pořad?
„Jde o to, co by to bylo. Kdybych měla koukat na nějakou polskou tenisovou extraligu, pustím si radši film. Když se ale hraje něco velkého, jako třeba Davis Cup, ráda se podívám. To jsou věci, které patří k národní hrdosti. A ty si nenechám ujít.“

V mládí jste se dost intenzivně věnovala atletice. V jaké to bylo disciplíně?
„Byla jsem členem AC Turnov… A teď trochu odbočím. Víte, co je vtipné? Nedávno jsem byla v Liberci na hokeji a zjistila jsem, že na střídačce Tygrů byl jako fyzioterapeut Tomáš Krámský. No a právě on se mnou dělal atletiku. (směje se) Ale zpátky do minulosti. Dělala jsem klasicky výšku, dálku, občas jsem běhala štafetu a zkoušela jsem i překážky. Byla jsem docela všestranná a šlo mi to. Tenkrát jsem se dostala taky na Zlatou tretru, kam jezdili už i junioři a dorostenci. Pak jsem chvilkama běhala za ženský, což bylo taky vtipný. Byla jsem vždycky hrozně hubená, takový kluk. A ty ženský už byly s prsama a se svaly. Dokážete si asi představit, jak jsem vedle nich vypadala.“ (směje se)

Děláte na mě dojem, že vás atletika náramně bavila. Proč jste s ní sekla?
„Bavilo mě to moc, měla jsem to ráda. Jenomže pak přišlo období, kdy jsem měla pocit, že ze mě bude modelka. A tak jsem se na atletiku vykašlala. Asi jsem to udělala správně. Sice nedokážu posoudit, jestli bych v tom byla dobrá. Nejspíš bych ale nebyla tak úspěšná, aby to k něčemu bylo. A já se svojí povahou… Když totiž něco dělám, velmi špatně snáším, že bych měla být třeba až čtvrtá, pátá. Trošku blbá povaha, co?“ (směje se)

Na atletické časy vám tedy zbyly jen vzpomínky?
„Nejen ty. Doma u mámy jsem našla svoje tretry na vejšku, tretry běhačky a dokonce jsem objevila i bílomodré tílko AC Turnov. A na tyhle stejnokroje: tílka, šusťáky, jsme byli všichni pyšní. Kdo je dostal, cítil se být součástí týmu. Já jsem ale měla blízko ke sportu nejen díky atletice. Moje máma, tím že je z Jablonce nad Nisou, běhala za mlada biatlon. Její nevlastní táta byl pan Syrovátko, který biatlon trénoval. A dokonce mi máma vyprávěla… No, nevím, jestli to můžu říct. Ale jo, to už pravěk. Tak moje máma chodila s tátou Dušana Kožíška. Vidíte, jaká jsme byla sportovní rodina.“

Hodně na vás doma tlačili, abyste lyžovala?
„Hlavně do běžek! Mě to přitom nikdy nechytlo. Začala jsem to i nenávidět. Všechny děti si to užívaly na sjezdovce, a mě máma, ne že by mě třískala hůlkou po zádech, ale nutila mě běhat. Jezdili jsme tenkrát na Kozákov a ona chtěla, abych tam běhala jak blbec pořád do kola. To jsem vážně nesnášela. Nebo pak zas přišla s tím, že bych měla zkusit jezdit na kolečkových lyžích. Že je to prý super příprava, když není sníh. Šla jsem se na to podívat a říkala: Mami, vždyť se na tom zabiju. No, v tom jsme spolu trochu bojovaly. Pak byla samozřejmě ráda za tu atletiku. Dost jsem totiž vyrostla a navíc jsem byla šikovná. Jenomže jsem se stejně urvala.“ (směje se)

Zvláštní je, že vás na Miss přihlásila právě maminka…
„S atletikou byl konec a modelku jsem už dělala několik let. Přihlásila si mě asi kvůli tomu, že si říkala, že když už nejsem sportovkyně, tak sakra, co z tý holky bude.“

Nemrzí ji to, že jste u sportu nezůstala, když jste byla tak šikovná?
(přemýšlí) „Myslím, že dneska ji to určitě nemrzí. Dělám něco jiného a poměrně úspěšně. A jak to brala před těmi lety? No chvilku ji to asi mrzelo. Možná sehrála roli taková ta nenaplněná ambice rodičů, kteří jsou v něčem průměrní a pak mají pocit, že z jejich dětí budou hvězdy. A tím, že jsem se začala věnovat modelingu, si možná řekla, že z holky bude teda nakonec top modelka, když to s atletikou nevyšlo.“

Na Frekvenci 1 moderujete sportovní pořad. Upřímně, neměla jste dilema, zda se vydáte právě tímhle směrem?
„Ani ne. Asi rok před tím, než jsem začala dělat sport v radiu, jsem seděla s jedním člověkem z fotbalové asociace. Tenkrát se mluvilo o tom, že by chtěli na České televizi změnit fotbalová studia a udělat to trochu zajímavější pro lidi. A tenkrát měli nápad, že by to dělali jako venku. Tam je vždycky ve studiu nasazená nějaká ta držkatá a k ní dají další čtyři, kteří tomu opravdu rozumějí. Ale i ta držkatá, pokud není úplně blbá, časem spoustu věcí voposlouchá. Měla jsem kolem toho dvě schůzky a ptali se mě, jestli bych měla zájem. Popravdě nevím, jak jsem je napadla. Do té doby jsem se sportem neměla vůbec nic společného. Nicméně jsem jim řekla fajn, že až budou mít nějaké noty, můžeme se bavit dál. Celý projekt se sice dál neřešil, tím to zhaslo. Následně jsem ale byla na pár zápasech pod Primou na Champions League dělat dva tři vstupu do zpravodajství a pak se to nějak prolnulo, že jsem od ledna nastoupila na Frekvenci. Nikdy jsem se nikam necpala, přišlo to samo. A tím, že to šlo postupně, jsem žádné dilema neřešila.“

Každopádně sport je převážně mužskou záležitostí. Jak chlapi vůbec berou informace servírované od blondýnky, kterou mají navíc zafixovanou jen jako modelku?
 „Dneska je to možná jinak, ale dřív mě měli buď rádi, nebo mě úplně nesnášeli. Nic mezi tím. Lidem, kterým bych byla jedno, bylo vážně dost málo. Za těch třináct let, co jsem v showbyznysu, jsem si zvykla na to, že mi soustavně někdo někde nadává. A to, že mi znova někdo řekne, že jsem blbá, že tomu nerozumím, je mi úplně jedno. Protože jsem za těch třináct let slyšela výrazně horší věci. Ve spoustě věcí mám čisté svědomí, protože se na to vysílání fakt připravuju, načtu si spoustu věcí. Jestli mi pak nějaký člověk chce přijít vynadat, můžu se mu vysmát. I když nejsem super expert, svoji práci dělám s čistším svědomím, než kdokoli jiný.“

Vedle rádia pracujete i na Óčku jako Drzá Diana. Přiznám se, že mě překvapilo, jak málo sportovců bylo mezi vašimi pozvanými hosty. Zaznamenal jsem jen olympijského vítěze v pětiboji Davida Svobodu. Neplánujete lehce zpestřit obsazení?
„Pozor, měla jsem tam ještě Dominika Haška. Ale se sportovci je to těžké. Dlouhodobě se o ně pokoušíme, jenomže sladit vše s jejich rozvrhem je nadlidský výkon. Třeba s Petrem Nedvědem jsem se marně naháněla měsíc a půl.“

Je pro vás povídání se sportovní hvězdou víc osvěžující ve srovnání s klasickými celebritami ze showbyznysu?
 „Je to stejné. Vždycky záleží, kdo vám ve studiu sedí. Kdybych srovnala Svobodu s Haškem, tak se Svobodou jsem se potkala na několika akcích a navíc je to kluk, který mi je věkově blízký. To k Haškovi máte přirozený respekt. A nejen kvůli tomu, že by, abych ho teda neurazila, mohl být trochu můj táta. Zároveň je to člověk, kterého lidi berou jako poloboha. Takže k němu samozřejmě máte, nechci říct odstup, ale chováte se k němu jinak. Pak vás mile překvapí, když se ten člověk nechová jako blbec. Víte, v televizi, v radiu i další lidi spoléhají na to, že spoustu těch sportovců znám. A někdy se ptají, proč toho nevyužiju. Jenomže mně je to blbý toho zneužívat. Jako teď v Soči. Posílala jsem nějaké zvuky po zápase se Slováky a myslím, že Jana Rozsívalová, se mě ptala, proč něco nenatočím s Michalem Frolíkem. Tak jsem jí říkala: Víš, jak by to vypadalo, je to divný. To prostě nejde.“

Co je na tom divného. Třeba ve Španělsku to berou úplně v pohodě. S reprezentačním gólmanem Casillasem klidně rozmlouvá do televize jeho přítelkyně a reportérka Sara Carbonero. A jejich polibek v přímém přenosu po zisku titulu mistrů světa se stal doslova hitem.
„Jasně. Kdyby dal Michal gól, tak jo. Ale ta pusa? Tyhle ty věci bych nedělala ráda.“

Jako Drzá Diana rozdáváte dárky a právě Svobodovi jste věnovala podepsaný zlatý střevíc. Byl skutečně váš?
„Ano, byl můj. (směje se) Vždycky chceme vymyslet vtipný závěr a tehdy jsem přemýšlela, co zlatého může dát modelka zlatému medailistovi. Šerpu nemám, korunku nevím, kam jsem ji dala. A tak mě napadl zlatý střevíček. Dramaturgyně se mě překvapeně ptala, jestli nějaký mám. A já jí zpočátku tvrdila, že ne a ještě s dovětkem, že přece nejsem blbá a zlaté boty nenosím. Za chvíli jsem si ale vzpomněla, že jeden opravdu mám. Jen jeden, protože ten druhý mi sežrala moje Mia.“

Pozorný divák mohl sledovat, jak je Svoboda zaskočený. Co se dělo po natáčení, skutečně si střevíc nechal?
„Normálně si ho odnesl. Vidíte, ale nikdy jsem se ho nezeptala, jestli tu mojí botu pořád má, nebo jestli ji za Óčkem vyhodil do popelnice.“ (směje se)

To by byla škoda vyhodit. Za dvacet let se tahle relikvie možná vydraží za obrovské peníze.
„Jestli ze mě bude jednou druhý Jay Leno, tak je to klidně možné. Musím po tom zapátrat.“

Máte jako moderátorka vysněného sportovce, kterého byste vyzpovídala?
„Ona není možná tolik zajímavá pro lidi, ale mám ráda Blanku Vlašič.“

Chápu, výškařka…
„Ano, je sympaticky vysoká a dělá skvělý sport. (směje se) Ale víte co, vy se mě ptáte, kdo je můj vysněný sportovec na rozhovor, ale já už vzadu přemýšlím, že to hlavně musí být zajímavé pro lidi. Člověk už je profesně poškozený, vsadím se, že to sám dobře znáte. I když… (zamyslí se) kdo by mě tedy hodně zajímal, je bývalý basketbalista Dennis Rodman. Ovšem čistě z výzkumného hlediska.“

To si ale budete muset pořídit letenky do Severní Koreji…
„Zřejmě. (směje se) Fakt by mě zajímalo, jestli je to úplný magor, nebo si na to jenom hraje... A teď mě napadl ještě jeden člověk. A s ním bych ani nepotřebovala mluvit. Chtěla bych být moucha a dozvědět se, jak vypadají jeho obyčejné dny boxera Floyda Mayweathera. Lákalo by mě vidět, jak to v tom Vegas má. Hodně si v Americe kupuju časopisy a ve Forbesu s ním měli dost rozsáhlý materiál, dlouhé povídání. Když jsem to četla, zrovna jsem seděla u moře a normálně se usmívala. A říkali si: Kluku, tak to je sen, to je nádhera.“

Ve vašem cestovním rozvrhu byla i olympiáda v Soči, kam se vám ale kvůli bezpečnosti prý moc nechtělo. Jak se vám pobyt zamlouval?
„Byla jsem překvapená, opravdu mile překvapená. Před tím jsme četla a slyšela spoustu věcí, které se člověku úplně moc nelíbily. A bála jsem se toho. Mluvila jsem totiž i s pár lidmi, kteří mi říkali, abych se na to vykašlala. Nakonec jsem si ale řekla, že to může být poslední olympiáda, na kterou se můžu podívat, a vyrazila jsem. Uklidnil mě i Michal, od něhož jsem věděla, že je to super. Rusové vážně nasadili laťku hodně vysoko. My jsme to sice měli všechno zařízené od hráčské asociace NHL, takže se o nás starali Američané. Přesto bylo vidět, jak to mají Rusové všechno zorganizované. Byl to fakt zážitek.“

Stala se z vás teď velká milovnice hokeje?
„Ne, vůbec nic se nezměnilo. Sleduju to, jako každý jiný sport. A to, že zrovna chodím s klukem, který hokej hraje, mě vůbec nenutí, abych to nějak víc prožívala.“

Velkým tématem v Soči byli i toulaví psi, které si chtěl snad každý odvézt. Co vy, milovnice psů, neměla jste taky nutkání si pořídit domů dalšího krasavce?
„Nic jsem nepřivezla. (směje se) Pravda, když jsem chodila ráno na snídani, všimla jsem si hned dvou psů a jako pejskař jsem se k nim hned hnala, až mě paní Frolíková musela okřiknout, abych na ně nesahala, že budu nemocná. (směje se) Pak jsem se ještě dojímala cestou do Soči. Na nádraží tam ležela nějaká fena na betonu a já jsem hned viděla tu svou Miu, která spí na polštáři a je přikrytá dekou, i když je to bojové plemeno. Tím to ale skončilo. Já bych si totiž nemohla dovolit druhé zvíře, mám dost starostí s tím jedním.“

Diana Kobzanová ví o sportu víc, než běžná ženaDiana Kobzanová ví o sportu víc, než běžná ženaFoto Sport

 

 

 

 
Články odjinud


Články odjinud