8°C
Na Ivana Hlinku si po 10 letech od smrti otce nikdo nevzpomene: Jako bych nebyl jeho syn!
Už je to 10 let, co slavný hokejista a kouč Ivan Hlinka (†54) zemřel při autonehodě. Vedle manželky Liběny po něm zůstal syn z prvního manželství a dvě vnučky. „Jenže to vypadá, jako bychom neexistovali,“ uleví si Ivan Hlinka ml. (43).
On a jeho dcery Michaela (13) s Markétou (9) jsou jedinými přímými potomky slavného trenéra. Neměli by tedy chybět, když se vzpomíná na tátu. Jenže pravda je jiná. „Třeba nás vůbec nepozvali na srpnový zápas do Jihlavy týmu z Nagana proti mistrům světa,“ prozradí. „Vypadá to, jako by existovala jenom Liběna,“ zmiňuje otcovu druhou ženu. „Já se jí snažím vypustit z hlavy.“
Hokejový svaz spolu s Liběnou Hlinkovou založil nadaci se jménem zesnulého trenéra. „Mně se nezeptali, jestli se nechci angažovat. Přišlo mi, že to bylo připravený pro ni, aby měla co dělat. Taky jsem potřeboval trošku pomoct, i třeba s prací,“ říká pokračovatel rodu Hlinků. „Dělá se, že my tři nejsme. Je mi to líto kvůli holkám. Tohle jsem prohrál,“ dodává.
Nadace, kterou vede jeho nevlastní matka, pomáhá hokejistům, co se dostali do potíží. To je chvályhodné. „Ano, to beru. Jenže moje máma a tátova první žena, je nemocná. Třeba taky mohla tahle nadace aspoň ze slušnosti něco udělat,“ podotkne »malej« Ivan, jehož mrzí, že není otec pochovaný doma. „Nevím, proč je v Praze, když je vyloženě litvínovský člověk. Ale tohle řeší manželka. Ona se o tom bavit nechtěla.“
Neunesl jsem jméno HlinkaJeho táta měl za sebou skvělou kariéru, byl hvězdou, hokejovým géniem. Jenže právě tahle sláva zlomila vaz synovu sportování. „Vadilo mi srovnávání s tátou,“ přiznává Ivan Hlinka ml. (43). Také jste hrál hokej, jak vám to šlo? „Měli jsme silný ročník, chodil jsem do třídy s Ručinským, Šlégrem, Langem, Reichlem. Až do dorostu jsem s nimi hrál. Pak jsem skončil.“ Proč? „Nedělalo mi dobře, že jsem Hlinka. Všichni mě srovnávali s tátou. Neříkám, že jsem byl špatnej, ale nikdy jsem nepatřil do špičky. Takže jsem začal jezdit na kole, na vojně jsem byl v Dukle Praha.“ S hokejem byl nadobro konec? „Ještě jsem se k němu vrátil. Jenže mi chybělo těch pár let, co jsem stál. Neunesl jsem, že mě furt srovnávali s tátou, ukazovali na mě prstem. To mi vadilo.“ Máte něco společného, kromě fyzické vizáže? Jste hlučný, rád bavíte společnost? „Táta byl hlučnej jen v hospodě. Jinak byl spíš rád stranou. To mám podobný. Jsem tichej, ale když se sedí a něco vypije, tak říkají, že jsem jako táta.“ Zbyla vám po tatínkovi nějaká památka? „Měl jsem dresy, ale dal jsem to do aukce. Stavěl jsem domek a potřeboval jsem bydlet. Mám dvě děti, hodilo se to. Nejsem sběratel dresů a trofejí, ať si o tom každý myslí co chce. To nejlepší mám v hlavě.“ Jak jste se vlastně dozvěděl o tátově smrti? „Volala mi moje manželka, slyšela o nehodě v rádiu, když někam jela. Říkala, že je vážně zraněnej. Začal jsem zjišťovat a během deseti minut mi volala, že hlásili, že zemřel. To bylo těžký období.“ Kdy jste se naposledy viděli? „Spíš slyšeli. Jel jsem závod Kolo pro život. Táta volal, jestli jsem dorazil domů a jak jsem skončil. Kontrolní telefon. To bylo naposledy, co jsme spolu mluvili.“ Chybí vám hodně? „Je mi líto, že tady táta není. Chybí mi, ale nejde s tím nic dělat. Kolikrát přemýšlím, jak by byl rád, že Míša hraje tenis, že by s ní jel na turnaj, mohl jí pomoct.“ Cítíte zášť k Veletovi, který zavinil nehodu? „Ten člověk je tím taky poznamenaný, hodně si zkomplikoval život. Akorát mi bylo líto, že u soudu neřekl: Promiň, já jsem tam vjel. Bral bych to spíš, než když se vymlouvá, že mu tam vběhl zajíc...“ |
