8°C
Legenda Bugár vzpomíná na StarDance i otcovství, které „trefil“ až ve 40!
Atletická legenda, bývalý vynikající diskař. Tanečník ze StarDance, ale i pyšný otec a zapálený zahrádkář. A hlavně duklák, který v legendárním pražském klubu působí od roku 1974. Všechno tohle je Imrich Bugár (63), který se rozpovídal o své kariéře po kariéře.
V roce 1995 jste přestal házet diskem a na Julisce se přesunul do oddělení zahraničních styků. Co se od té doby změnilo?
„Už dělám šéfa. O každém sportovci, co vycestuje ven, musím mít přehled. Ročně se starám o 4 200 až 4 500 výjezdů. Všechno evidujeme. Jsme na to tři. Ročně přes nás proteče 35 milionů jen na zahraniční soustředění.
To máte celkem velkou o odpovědnost...
„Musí to mít hlavu a patu! Pod Duklou je kolem 400 sportovců včetně olympijských vítězek Ledecké, Samkové, Špotákové, veslaře Synka a dalších. A občas to jsou situace! Třeba když jeli kanoisti na mistrovství světa do Portugalska a jejjich svaz neměl auta. Tak jsme jim půjčili naše, aby odtáhli lodě a 100 kilometrů před cílem jim vypověděla službu, rozpadla se převodovka, a tak těch sto kilometrů jeli čtyři hodiny, protože mohli zařadit maximálně dvojku. Potřebovali do servisu, museli jsme ji rychle poslat čtyři tisíce eur na opravu...“
Improvizace vám tedy nevadí?
„Aspoň to máme pestřejší. Nejhorší je, když trávím víkend na chalupě, tam nemám ani internet. A teď někdo volá, že se něco děje. Tak musím sednout do auta a jet do Prahy.“
Kde máte chalupu?
„Na Kunětické hoře, z Prahy tam jsem za hodinu a čtvrt. Dá se tam jezdit celoročně a rád trávím venku celý den. Baví mě, že si můžu vypěstovat vlastní potraviny. Jaká bude polívka? Co zahrada dá, odpovídám. Manželka na mě vždycky jen křikne, jestli chci kafe, tak si ho dám s jogurtem a dělám dál.“
Nejste po konci sportovní kariéry zaměstnanější, než když jste závodil?
„No, míň času mám! Ale víkendy se snažím šetřit, ty mám pro sebe. Během sportovní kariéry je taky člověk pořád pryč. Celé jaro máte soustředění, pak závodíte, na podzim jedete do lázní. A tak pořád dokola. Jeden rok jsem zjistil, že jsem byl víc s Gejzou Valentem (rovněž bývalý diskař, dvojnásobný mistr Československa a bronzový z MS 1983, pozn. red.) než se svou manželkou.“
Což jste s narozením dcery Olgy chtěl změnit...
„S manželkou jsme na to čekali patnáct let, »trefili« jsme se, až když mi bylo čtyřicet. Říkal jsem si: Na Vánoce se narodí malá a já v lednu odjedu na tři měsíce na soustředění. To ne! Navíc se naskytla příležitost jít do sportovního úseku v Dukle, takže to pěkně vyšlo. A dobře jsem udělal, že jsem ukončil kariéru!“
Užíval jste si otcovství?
„A jak! Kdyby se mi dcera narodila v pětadvaceti, když jsem ještě sportoval, tak bych si to třeba tolik nevychutnal. Ale ve čtyřiceti je už člověk pohodě, v klidu, ví, co a jak. Kam jsem mohl, tam jsem ji vozil: na maratony, primátorky... Jezdil jsem všude s kočárkem, kde byly jen paničky a já, chlap.“
Rozmazloval jste ji, nebo měla »vojenskou« výchovu?
„To první, přísnější byla vždycky máma.“
A vedl jste dceru ke sportu?
„Taky chtěla sportovat, ale pak doktoři zjistili, že koleno jí to nedovolí na vrcholové úrovni. Pro radost chodila pravidelně cvičit, dělala aerobik... Ale problém je, že nesmí prudce brzdit. Tak jsme hledali, jakému sportu by se mohla věnovat, jenže u každého musí mít přípravu, kondici, musí běhat. Zkoušeli jsme třeba lukostřelbu, ale u toho skoro usnula, takže bylo jasné, že tudy cesta taky nepovede. Ale to je jedno, mám z ní radost. Už je velká, na jaře dodělá bakaláře na ekonomce.“
Jak jste si vy sám zvykal na konec kariéry?
„Byla to velká změna hlavně v tom, že jsem byl zvyklý na pravidelný pohyb, a najednou jsem si musel sednout. Po roce doktorka zjistila, že mám vyšší tlak, zvýšený cukr, cholesterol... ´Ty, ty, ty, jaktože nemáš infarkt?´ Přitom jsem nepřibíral, akorát svaly spadly dolů a vznikly rotátory, kterým ostatní říkají pivní svaly (smích). Tak jsem si musel dávat pozor, zhubl jsem ze 125 kilo na 114 a bylo mi dobře. Ale v zimě se mi nic nechtělo dělat, tak jsem to flákal, říkal jsem si, že jako správný medvěd mám zazimováno. Možná by to chtělo další StarDance, tam jsem sundal deset kilo.“
Populární soutěže jste se zúčastnil v roce 2013 a dotáhl to až na třetí místo. Jak na tuhle zkušenost vzpomínáte?
„Jako na pětiměsíční pohádku. Tancovat jsem neuměl a ani neumím, šel jsem do toho s tím, že nechci vypadnout jako první. Pak jsem měl motivaci, abych mohl dál nosit ten obrovský frak, co mi šili dva měsíce. Vypadal jsem v něm jako pěkný velký tučňák. Tak jsem si říkal: aspoň do čtvrtého kola. A dopadlo to ještě líp.“
Momentálně netancujete?
„Kolena mi to nedovolí. I když párkrát jsme byli pozvaní, dokonce na předtančení na armádním plese na Hradě. Pod tehdy novým ministrem obrany Stropnickým. Byla tam taky jeho žena Žilková, co vypadla ve StarDance hned v prvním kole. Ptala se, jak je možné, že jsem to já dotáhl tak daleko, a moje dcerka jí řekla: No, víte, to bylo o sympatii diváků. Jéjej, zrudla a odešla! Ale vzala to, od té doby se ke mně hlásí.“
Díky StarDance jste se stal společenskou celebritou. V čem se to liší od té sportovní?
„Bylo to příjemný. Šel jsem do práce a babky v metru mě pouštěly sednout: »Pane Bugár, odpočiňte si, ať příště podáte výkon...« Takže – byla to sranda. Nebo jsem šel na besedu do škol a ta děcka už mě znala jako tanečníka, ne jako sportovce. Pomohlo mi to oživit starou slávu.“
Ale koleno nevydrželo, po soutěži jste s ním musel na operaci. Momentálně je dobré?
„Jo (poklepe na dřevo). Akorát pípám, když jdu na letiště, mám tam titan. Jinak dobrý. Jen nemůžu chodit do kostela, protože mi zakázali klečet.“ (smích)
Jste věřící?
„To bych přímo neřekl, ale byl jsem k tomu vychovaný. My jsme sousedili s farářem, jako kluk jsem mu dělal ministranta a kostelníka. Každé ráno za deset šest jsem musel zazvonit na velký a malý zvon. To bylo posilování!“
KOMUNISTŮM NEODPUSTIL
Ta křivda v něm pořád je! V roce 1984 politická reprezentace kvůli bojkotu nepustila Imricha Bugára na olympiádu do Los Angeles. Přitom jeho nejslabší výkon toho roku by za oceánem stačil na bronz, on si ale myslel na zlato. Vyhrál i předolympijský závod. A pak se musel z Angeles vrátit. „Chytli mě kontráši a vyprávěli mi, co všechno je v Americe protisovětského. Přitom jediná ruská tam byla reklama na vodku, přes celý barák,“ líčí Bugy, jak legendárnímu sportovci říkají přátelé, s hořkým úsměvem. „Komunistům jsem neodpustil, nevolím je,“ má jasno muž, jehož nejlepším olympijským výsledkem tak zůstalo stříbro. Paradoxně z Moskvy v roce 1980.
