Úterý 19. března 2024
Svátek slaví Josef, zítra Světlana
Polojasno 9°C

Šembera 10 let po ochrnutí: Sebevražda byla hloupost. Z drog mě museli tahat!

Autor: Patrik El-Talabáni

Je tomu deset let, kdy se jeho život otočil vzhůru nohama. Motocyklista Lukáš Šembera (26) upadl 19. září 2009 při exhibičním závodě, hlavou narazil na obrubník a skončil na vozíku. Ochrnutý od prsou dolů.

Je teplé zářijové odpoledne a Lukáš na nás čeká před brněnským obchodním centrem Olympia poblíž místa, kde se tragická nehoda odehrála. Přijel sám, bez pomoci. Na trojkolce, kterou ovládá rukama a může s ní klidně jezdit i 170 km za hodinu. „Tohle místo se mnou nedělá vůbec nic, nevyvolává ve mně žádné negativní pocity. Ale když jej vidím, tak si na ten pád vzpomenu,“ řekl pro Blesk.

Byl jste zde už někdy dřív?
„Jasně, v Olympii jsem docela často, takže kolem toho místa projíždím. Hlavně když jsem s někým, ptám se, zda ví, jaké místo jsme právě minuli.“

Jak vnímáte, že uplynulo už deset let?
„Datum si pamatuji velmi dobře. Vždy říkám, že mám výročí. Všichni na mě pak koukají, že jde přece o smutný den. Jenže každý závodník jde tomuhle naproti. I když s tím člověk nepočítá, něco podobného se stává celkem často.“

Děláte v den nehody něco speciálního?
„Nad tím jsem úplně nepřemýšlel, ale s kamarády jsme si pokaždé řekli, že je výročí a jdeme ho oslavit. (smích) Prostě takový den, kdy můžeme jít na pivo.“

Najde se nějaká pozitivní věc, kterou jste si díky tomu všemu uvědomil?
„Ani nevím. Dlouho po nehodě jsem byl pořád stejný rapl, jako když jsem jezdil na motorce. Těžko říct, zda jsem se teď zklidnil stářím, nebo vozíkem. Na druhou stranu jsem si vždy našel nějakou činnost, kterou na něm mohu dělat. Ať to bylo lyžování, ježdění na čtyřkolce… Když skončí člověk na vozíku, jde jen o to, jak moc se chce něčemu věnovat. Potřebuje k tomu však pomoc.“

Věříte, že se medicína posune tak daleko, že byste někdy chodil?
„Sci-fi filmy jsou dobré… (úsměv) Chodím sice na rehabilitace, s nohama hýbu, aby se šlachy protahovaly, jenže uplynulo deset let. Nedokážu si proto představit, co se bude dít, kdyby mi míchu propojili. Myslím, že by přišla hrozná bolest a rozcházet bych je nejspíš musel dalších dvacet let.“

Pamatujete si stále, co se při nehodě stalo?
„Najel jsem do zatáčky, pak jsem dostal smyk, ale nevím, zda si na to vzpomínám, či jsem o tom jen četl. Pak si vybavuju, jak jsem ležel na zemi a kolem mě byli lidé. Přenášeli mě do sanitky a jeli jsme do nemocnice. Tam si pamatuji magnetickou rezonanci a dál nic.“

Ale to, že nebudete moct chodit, jste prý dlouho nevěděl…
„Hned jsem poznal, že necítím nohy. Člověk si to však nespojí s tím, co se stalo. Potom jsem pořád věřil, že za týden to bude dobré a půjdu domů. Postupem týdnů a měsíců jsem se smiřoval, že to nebude hned. Jenže pořád jsem doufal, že za rok nebo dva se postavím na nohy.“

Je pravda, že zabezpečení závodu nebylo ideální?
„Byl tu balík slámy, ale nacházel se na obrubníku, který jsem trefil. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdyby byl před ním. To už se nedozvíme.“

Váš otec tenkrát zvažoval žalobu. Proč z ní sešlo?
„Ani si nejsem jistý, jak to dopadlo. Olympia mě odškodnila, darovali mi 80 tisíc na basketbalový vozík, čímž mi hodně pomohli.“

Prošel jste si temným obdobím, kdy jste hazardoval s drogami. Jak jste do nich spadl?
„Tenkrát jsem doma býval často sám a jednoho dne se mi ozvali kluci, ať s nimi jdu ven. Souhlasil jsem a oni mi ukázali, co mají. Od té doby jsem začal šňupat, čímž jsem se dostal mezi lidi. Znovu jsem začal žít, takže mě to dlouho bavilo. Ale dostalo se to až na mez, kdy jsem potřeboval pomoct.“

Co na to rodina?
„Já už je pak sám žádal o pomoc, protože jsem situaci nezvládal. Díky ní jsem se z drog dostal, ale trvalo to dlouho.“

Pak však přišel i pokus o sebevraždu, když jste spolykal léky na uvolňování svalů.
„Šlo o spoustu věcí najednou. Bylo tam i zlomené srdíčko. Když si vše vezmu zpětně, jednalo se o hloupost. Nyní bych už nic podobného neudělal, i když bych se cítil nejvíc na dně. Hlavně kvůli rodině.“

Motocyklista Lukáš Šembera
Motocyklista Lukáš Šembera

Kdo vám nejvíc pomohl?
„Všichni okolo. Rodina, přátelé. Už po týdnu, když jsem se dostal z léčebny, jsem věděl, že to byla hloupost a chci začít žít nový život.“

A povedlo se?
„Ano, našel jsem i přítelkyni, s níž jsem byl nějakou dobu. Vztah sice úplně nedopadl, ale později jsem se dal dohromady s partnerkou, s níž jsem se oženil.“

Čemu se v dnešní době věnujete?
„Šest let pracuji v naší rodinné firmě Sebimoto na výrobu kapot. Pohybuju se kolem motorek, jezdím po závodech. Na počítači se věnuji e-shopu a marketingu, což je můj obor.“

Uživíte se prací? Život na vozíku musí být finančně nákladný.
„Dlouho jsem hrál basketbal na vozíku, nyní para-badminton. Rozhodně bych nemohl jezdit po různých mistrovstvích v cizině, kdyby mě svaz nepodporoval. Co se týče práce, jsem rád, když vyjdu.“

Přifrčel jste sem na trojkolce, kterou ovládáte rukama…
„Parádní stroj, pomáhá mi také v práci, že se mezi lidi na okruhu dostanu i bez vozíku. Chci tam trojkolku někdy vyzkoušet, mám také kombinézu.“

Neměl jste strach po tom všem sednout na takovou mašinu?
„Já ale od té doby jezdil také na čtyřkolce, na motorce před tím od čtyř let. K řidítku jsem přirostlý. Když si na stroj sednu, vím, že na něj patřím. Jakmile vezmu helmu a jedu, cítím se svobodný, nepopsatelná věc! Po práci se na dvě hodiny jedu projet a po návratu domů mám čistou mysl a dobrou náladu.“

Jak byste shrnul uplynulých deset let?
„Je to asi jako na horské dráze. Teď jedu pomalu do kopce a za chvíli zase nejspíš poletím střemhlav dolů.“