EXKLUZIVNĚ s maminkou trenéra Vrby: Kdyby se toho táta dožil…
Hovoří o něm s nejvroucnější láskou. Drahomíra Vrbová (75), maminka kouče fotbalové Plzně a záhy národního týmu Pavla Vrby, poskytla Blesku exkluzivní rozhovor. Jejímu synovi je dnes 50 let.
Ohromně skromná a milá dáma. Tak po telefonu paní Vrbová působila. Mluvit o svém synovi, jenž za ní do rodného Přerova zvládne kvůli trenérské profesi zajet jen několikrát za rok, se ale nejdříve zdráhala. „Nechci mu udělat ostudu,“ obávala se bezdůvodně.
Pak přece jenom pár otázek statečně zodpověděla, byť jich ještě plno zůstalo nevyslovených. Povídala krásně a z každého jejího slova je cítit, jak je na svého potomka pyšná. „Mě to všechno kolem něj dojímá. Já ho jenom vidím a už mi tečou slzy až po kolena...“
Paní Vrbová, jaká bude oslava synových padesátin?
„Určitě pěkná. Jsme velká rodina, držíme pohromadě. I na Vánoce všichni býváme spolu, jeho rodina, dcery rodina. Je radost pak sledovat, jak se ke všem krásně chová, i těm mým pravnukům se věnuje, dělá s nimi blbiny. To nemá chybu.“
Co mu uvaříte, na čem si Pavel pochutná?
„On jí všechno, ale samozřejmě, když přijede, snažím se mu nachystat, co má nejvíc rád. Takže třeba svíčkovou nebo škvarkové knedlíky, ty miluje.“
Nejen u fanoušků Plzně si získal velkou popularitu, ale má i podporu veřejnosti coby nastávající kouč nároďáku. Čím to?
„On má hrozně dobré srdíčko. On je zlatej kluk, zlatej! Viděl jste, jak mu tekly slzy, když se loučil v Plzni? A mně taky!“
Předpokládám, že jste na něj hrdá?
„Jsem, obrovsky. A nejen já. Celej Přerov. Manžel, tedy jeho tatínek, který už tady s námi bohužel 28 let není, zase pocházel z Lobodic, tak ti na něho také nedají dopustit.“
Tatínek by byl na něho asi náležitě pyšný...
„Ten kdyby se toho dožil... Vždycky mu to jdu na hřbitov povykládat.“
On přivedl Pavla k fotbalu?
„Ano. Manžel byl velkej fotbalista a sportovec. Díky němu to Pavel dotáhl takhle daleko. On dělal geodeta, takže jezdil domů jednou za týden, ale hned nabral děti a jezdili po dědinách hrát. Manžel mu vozil kopačky ze Slovenska, tady skoro nebyly k dostání.“
Komu Pavel jako malý fandil?
„Jeho táta byl slávista. Ale Pavel, co si vybavuji, nefandil speciálně nikomu. Měl prostě rád fotbal.“
Bylo to poznat třeba i v jeho dětském pokojíčku?
„To víte, že jo. Zdi měl vyzdobené balony a plakáty fotbalistů. A já to tu mám dodnes poschovávané.“
Měl nějaký vzor?
„Třeba Pláničku a tuhle generaci.“
Čím chtěl být syn jako malý?
„Kantorem. On se i dobře učil. Mysleli jsme, že bude učitel, ale nakonec se dal na fotbal.“
A co vy, jste fotbalová fanynka?
„Obrovská. Já křičím, že vedle mě pomalu nikdo nechce stát. A když Pavel přijede, o fotbale se samozřejmě dost bavíme.“
Býváte při zápasech nervózní?
„Bývám. Snažím se pomáhat, kopu nohama...“
Z Přerova do Plzně je to štreka. Chodíte občas přímo na zápasy?
„V rámci možností se snažím. Byla jsem v Edenu, když hráli Ligu mistrů s Barcelonou. A teď na posledním zápase proti CSKA Moskva v Plzni taky budu.“
A potom čeká syna přechod k reprezentaci...
„Ale já říkala, že té Plzni budu fandit pořád, i když tam Pavel nebude. Už mi nějak přirostla k srdci...“
