14°C
II. díl příběhu Srnička (†47): Proč poprvé utekl z Ostravy? Spoluhráči byli snobi!
Byl chudý kluk z vesnice. A tak když Pavel Srniček (†47) v sedmnácti poprvé přišel do ostravského Baníku, po půl roce utekl. „Spoluhráči mi připadali jako snobi,“ vzpomínal.
První nabídku z Ostravy v patnácti ještě odmítl. Kývl až o dva roky později. „Doma nebyly peníze, tak jsem si různě přivydělával. S pěti kamarády jsme pomáhali stavět krematorium. Za první výplatu jsem si koupil dvoje džíny. Teprve pak jsem si řekl: Teď už můžu jít do Baníku. A podepsal jsem,“ svěřil se Srniček v knize Touching Distance, která vyšla letos v létě.
Ostravo, Ostravo...
Jenže poměry mezi prostým klukem z vesnice a fotbalovými profíky z velkoměsta jedny kalhoty nesrovnaly. „Necítil jsem se v Ostravě dobře. Nevěděl jsem, jak ve městě žít. Jak vyjít s lidmi. Nestýskalo se mi. Ale prostě se mi tam nelíbilo. Nelíbili se mi lidi, byli jiní než já, nelíbilo se mi chování spoluhráčů. Připadali mi jako snobi. Nepřišli mi poctiví. Tak jsem se po půl roce vrátil do Bohumína,“ popsal upřímně.
Rozplakal mámu
Po dalších dvou letech ale vyrazil zkusit štěstí znovu. „Bylo mi devatenáct, chtěl jsem se ženit. A Baník mi dal peníze, protože byli přesvědčení, že jsem dobrý gólman. Řekl jsem si o pět tisíc měsíčně a oni mi je dali.“
V roce 1987 bylo pět tisíc docela dost peněz. Pro začínajícího gólmana, který dosud dřel bídu, celé jmění. „Když jsem poprvé bral, vzal jsem mamku nakupovat a ty peníze jí ukázal. Rozplakala se a ptala se: Kde jsi vzal tolik peněz?“
Z veselky na vojnu
Pořídil si byt na hypotéku a oženil se s milovanou Pavlou. „Najednou jsem měl všechno, o čem jsem snil. Jen jsem nevěděl, jestli se kvůli tomu mám cítit špatně, nebo jestli to mám brát tak, že si to zasloužím.“
Svatba byla 4. dubna 1988. O dva dny později Srniček narukoval na vojnu. A přesídlil do pražské Dukly, která tehdy hrála druhou ligu...
