14°C
Prarodiče Krčmáře vychovali hrdinu ZOH v Koreji: Vnouček Míša, náš miláček!
Jeho senzační olympijské stříbro nadchlo celou republiku, ale nejvíc pobláznilo Žamberk. Právě v tomto městě biatlonista Michal Krčmář (27), který získal na Hrách v Koreji senzační stříbro ve sprintu, vyrůstal u své babičky s dědečkem.
V neděli po obědě se u Krčmářů dveře netrhly, sousedi přicházeli s gratulacemi. „A s tullamorkou, protože je o nás známé, že ji pijeme,“ směje se Oldřich Krčmář a jeho paní Jana vzpomíná na chvíle štěstí, které jim jejich vnuk poslal z osm tisíc kilometrů vzdálené Korey.
„Když dojížděl do cíle, řvali jsme a brečeli. Nevěřili jsme tomu. Hned jsme šli vyvěsit vlajky ven.“ Emoce se opakovaly při medailovém ceremoniálu. „Nádhera, další brečení. Ta medaile je krásná, už se těšíme, až se tady po zimě zase celá rodina sejdeme a on ji přiveze.“
Nejsou »jen« tak obyčejnými prarodiči, vždyť Michala dlouhých osm let vychovávali. Ve třinácti letech se k nim nastěhoval, aby mohl v nedalekém Letohradu dělat milovaný biatlon. „Když přišel, litovali jsme ho, probrečel toho hodně. Šel do osmé třídy a byl vytržený z kolektivu... Ale věděla jsem, že je bezproblémovej, že je potřeba se postarat jen o to jídlo,“ vzpomíná paní Krčmářová.
Ve sprintu na olympiádě dojel stříbrný, ale pro všechny je Míša »zlatej kluk«. „Mám ho strašně ráda. Kdyby byl můj, tak ho beru,“ usměje se i teta Leona.
Udělal jim všem obrovskou radost, a to nemusí být na Hrách ještě vše. „Na stíhačku byl vyčerpanej. Šel spát ve čtyři ráno, takže se dalo čekat, že to druhý den nepůjde, když jim vymysleli tak blbý program. Dvacítku moc nemusí, zato masák ano, má strašně rád kontaktní závody. A štafeta. Ta kdyby klukům vyšla, to by byla úplná nádhera!“ shodují se babička s dědou. Vždyť Moravec je Míšovým životním parťákem, Šlesingr si k nim jezdí pro med. Je jasné, že zase budou fandit ostošest. A třeba znovu poteče whisky proudem.
Hodnej kluk, ale ten nepořádek...Pro svůj sen obětoval hodně. Michal Krčmář odešel coby školák z domova a bydlel u prarodičů. Jaké bylo žití s budoucím olympijským medailistou? Pohodové, i když... Jaký byl Míša, když u vás bydlel? Dědeček: „Od začátku hodnej.“ Babička: „Hodnej, zodpovědnej. Neříkám, že nebyly třenice, pochopitelně. Rodiče mu třeba něco dovolili, což já bych mu nedovolila.“ D: „To když měl první lásky, na to je babka hrozná... Krotila ho.“ B: „Ale zase tolik jich neměl, co povídáš.“ D: „No neměl jich moc, ale sem tam něco bylo.“ (smích) B: „Romča (současná přítelkyně, jsou spolu 9 let) je největší. Seznámili se v Letohradu, on na jiný holky neměl čas. Žádné diskotéky, kina, to nestíhal. Vůbec.“ Jaký měl Michal režim dne? B: „Tomu se nedalo říkat ani režim... On neměl moc času. Ráno vstal, já už všechno připravený, svačinky, jenom to shrábnul do tašky a odešel. Přišel, převlékl se a letěl do Letohradu na trénink. Přijel večer. Soboty a neděle byly většinu tréninky a závody, takže jsme ho tady fakt měli jenom na to jídlo a na přespání.“ D: „On měl pořád co dělat, měl program. A ve škole úplně bez problémů. Tady v Žamberku dokončil základku a pak se přihlásil do Letohradu kvůli biatlonu, absolvoval tam stavební lyceum.“ Žádný koníček neměl? D: „Ajťák!“ (smích) B: „To jo, když neměl trénink, ležel v posteli s tabletem.“ Jak vlastně probíhalo ono rozhodnutí, že se k vám přestěhuje? Velká rodinná válečná porada? D: „Vůbec nebyla, syn to před nás postavil jako hotovou věc. Ta se trošku nadzvedávala, ale já jsem kejval.“ B: „Protože to je vždycky na ženský, ta zodpovědnost! Ale ty dva roky úplně v pohodě, střední školu taky. Jedinou věc jsem mu celých osm let vytýkala: nepořádek. Ale příšernej!“ D: „Nepomlouvej ho do novin...“ B: „Proč, nemusí tam mít jen samý klady. Já když jsem šla k němu nahoru do pokoje, dveře se daly otevřít jen o kousek, dál jsem se už nedostala... Když přijel ze závodu, celá chodba byla týden jen bágly, zakopávali jsme o malorážku, o lyže. A když se po osmi letech odstěhoval, strašně mi to najednou chybělo! Říkala jsem mu: Míšo, nejvíc mi tady chybí ten nepořádek po tobě...“ Bydlení s vnukem jste si užívali. B: „My jsme byli rádi, že jsme díky němu trošku omládli. Večery prožíval s námi, nezavřel se nahoře, chtěl komunikovat. Jasně, byly boje o televizi. Hlásil: Babi, dnes nemáš televizi, bude fotbal. Tak jsem mu odpovídala, že je tady jen na návštěvě... Ale pak se mu to stejně nechalo.“ Mimochodem, jeho první televizní rozhovor po zisku olympijského stříbra, během něhož se rozplakal, dojal spoustu lidí. Co vás? B: „Bylo to moc hezký... Pro slzy jsme taky moc neviděli, ale to je přesně Michal. Srdcař. On ty emoce neumí potlačit, vydá je ze sebe.“ |
