Covid mi vzal sluch a upoutal mě na vozík! Paralympionička Krejčí má přesto pozitivní auru
Žádné slzy, ale smích od ucha k uchu, krapet černého humoru a hlavně odhodlání pravého sportovce! Tyto vlastnosti zdobí na invalidní křeslo připoutanou Elišku Krejčí (26), bývalou zdravotní sestřičku, které unikla premiérová účast na paralympiádě jen o vlásek. Svůj dechberoucí příběh vylíčila Blesku.
Eliško, věnujete se sportovní střelbě i paraveslování, co je vaše oblíbenější disciplína?
„To si netroufnu tvrdit, ale zamilovala jsem si obě. Hlavně ale taky musím doplnit, že jsem k nim přišla jako slepý k houslím.“
Jak konkrétně?
„Můj trenér mě tehdy, když jsem už byla na vozíku, oslovil v obchodě, jestli nechci vyzkoušet sportovní střelbu. A já zareagovala slovy: Jó, proč ne!“
Je z vás cítit nadšení pro sport, proč neklapla kvalifikace do Paříže?
„Ve střelbě se mi holt nepovedlo střelit limity. V Chorvatsku přišla diskvalifikace, Srbsko jsme s týmem museli odpískat na poslední chvíli. Byl to můj sen, ale co se dá dělat, aspoň se musím snažit dál. A pak se určitě podívám za čtyři roky do Los Angeles!“
Jaká byla vaše cesta ke sportovní střelbě?
„Už jako malá jsem střílela, doma mi táta dal terč do garáže a já v tom byla nejlepší. (smích) Ale profesionálně střílím docela nově.“
A co vás hnalo do vody na skif?
„Jako zdravá jsem ujížděla na sjíždění řek, v tom jsem si přímo libovala.“
Smím-li být smělý, podělíte se s čtenářem, jak jste se dostala na vozík?
„To je na dlouhé povídání, ale na vozík jsem usedla poté, co jsem covid prodělala podruhé, protože se rapidně zhoršovala moje mobilita, až jsem nebyla schopná chodit.“
Vinu na tom tedy nese covid?
„Asi. Ale nikdo, ani žádný doktor mi to nikdy nepotvrdil. Příčina je mi už docela fuk.“
Takže první nákaza proběhla bez komplikací?
„Naopak! Přestala jsem slyšet, nebo vlastně přesněji bez naslouchátek mi jen hučí v uších. Když je v okolí šum, blbě slyším i s naslouchátky a musím se snažit odezírat.“
Jak jste s těmito chvílemi vyrovnávala?
„Pomohla mi psychoterapie s velikým přispěním rodiny, přítele i kamarádů z crossfitu. S odstupem času vím, že jsem si sice vytáhla černého Petra, ale beru to jako osud a umím s tím žít a pracovat.“
Co je váš největší únik od reality, která přišla z čista jasna?
„Vím, že toto je těžké zdravému člověku vysvětlit, ale já nechci nikam utíkat. Kdybych si vybrala cestu útěku, tak už tu dávno nejsem, já jsem si vybrala cestu boje!“
Jste silná i kvůli vlastnímu odhodlání?
„Samozřejmě. Ale neumím být jen vážná. My hendikepovaní si ze sebe umíme udělat srandu, někdy až za hranou černého humoru. Ale já vždy říkám, co si za první dva roky vybojujete je jen základ, všechno dál je jen a pouze těžší a náročnější, zároveň vám to už nikdo nesebere.“
Před ochrnutím jste působila jako zdravotní sestřička, nechybí vám tato práce?
„Chybí a moc! (pokrčila rameny) Nyní nemám ale zdravotní způsobilost, a tak nemohu pracovat. Nebo teoreticky mohu, ale žádná nemocnice si to dnes nechce vzít na triko.“
Proč, kvůli vaší indispozici?
„Přesně tak, to by musel být jedině dobrý kamarád, aby si lajsnul mě zaměstnat...“
Stejně jste dost aktivní!
„Souhlasím, nejen sportovně. Protože mě zaměstnává trenérství, kde se snažím pomáhat i ostatním.“
Myslíte crossfit? Můžete přiblížit, oč jde?
„Dá se říct, že jde o cvičení pro úplně všechny, jako sport je to spíše jen špička ledovce. Vychází ze základních pohybů potřebných ke každodennímu životu. Pomáhá právě i nám vozíčkářům. Opravdu to miluji i díky naší komunitě, protože jsme tam jako jedna rodina.“
V čem konkrétně vám pomohl po fyzické stránce?
„V rozvoji pohybu, dlouhodobého zdraví, ale i zvládání obyčejných denních funkcí. Mohu nyní bez větších obtíží i venčit své pejsky. Ale logicky leg day, tedy cvičení nohou, vynechávám! (smích) Vidíte, to je ten náš cynický humor.“
Milujete také přírodu, jak to zvládáte na vozíku?
„No žádná prča to není. (smích) Ale účastním se akcí Vozíčkem ke královně Beskyd. Jinak po covidu si ale musím hory odpustit, což mě jeden čas maximálně deprimovalo.“
Je možnost, že budete ještě někdy chodit?
„Nikdo pořádně neví, je to stále otevřený. Ale spíše se už na nohy nikdy nepostavím...“
Témata:
blesksport, Srbsko, Chorvatsko, Los Angeles, Paříž, sportovní střelba, Paralympijské hry, vozík, COVID-19
