15. prosince 2016 • 14:45

Mrazivá zpověď hrdinky z Ria: O eutanázii, strachu ze smrti i smíření

Na jejím pohřbu se bude popíjet šumivé víno, všechno má naplánované, ví, co chce, aby o ní zaznělo. „Napsala jsem každému člověku, kterého nosím v srdci. Každému jsem napsala dopis, dokud to můžu udělat vlastníma rukama. Napsala jsem texty, které budou muset přečíst. Chci, aby každý měl v ruce skleničku Cavy (španělské šumivé víno) a připil si, protože ona měla vážně skvělý život,“ říká Marieke Vervoortová v reportáži britské BBC.

Zvířecí pomocnice

„Měla opravdu ošklivou nemoc, ale díky téhle nemoci byla schopná dělat věci, o kterých lidé jenom sní, protože jsem byla mentálně tak silná,“ vykládá 37letá Belgičanka léta upoutaná na invalidní vozík. Na paralympiádě v Riu získala stříbro v atletickém závodě na 400 metrů, na stovce pak přidala bronz. Stále se zhoršující degenerativní choroba páteře a svalů jí už ale další závodění neumožňuje, kariéru musela ukončit. Ale často teď chodí do větrného tunelu a sní o tom, že si sama s padákem skočí z letadla, má v plánu i bungee jumping.

Marieke je v jednu chvíli plná života a plánů do budoucna, i redaktoři BBC se ale přesvědčili, jak je její stav nestabilní. Nemoc totiž může udeřit kdykoliv – pak se jí do svalů a celého těla zakousne nesnesitelná bolest, pravidelně mívá epileptické záchvaty, které často vycítí její asistenční fenka Zenna. Na pomoc pak po stisknutí červeného tlačítka rychle dorazí zdravotnice, která jí aplikuje morfin nebo jiné silné léky proti bolesti. I ty jí pak dál doslova rozežírají svaly.

„Vím, jak se cítím teď, ale netuším, jak mi bude za půl hodiny. Může mi být hodně, hodně špatně, můžu mít epileptický záchvat, brečím, křičím bolestí,“ popisuje svůj zdravotní stav. Asistenční labradorka Zenna dovoluje své paničce stále velkou míru nezávislosti. Podává jí věci, pomáhá při oblékání – ale hlavně jí zlepšuje náladu.

„Když jsem šťastná, ona je šťastná. Když je mi hrozně a jsem naštvaná, je vyděšená a chodí si sednout do jiné místnosti, aby mě neotravovala. Když brečím, přijde si lehnout ke mně, olizuje mi tvář, objímá mě. Když na mě jde záchvat, dá mi hlavu mezi kolena a říká mi: ‚Marieke, musíš si lehnout. Jdi na bezpečné místo, protože se s tebou bude něco dít‘,“ popisuje Vervoortová svůj vztah se zvířecím pomocníkem.

Ze dna jí pomohla vidina eutanázie

Degenerativní svalovou atrofii páteře diagnostikovali Marieke v jednadvaceti letech, od té doby se s ní pere po svém. Dlouho se věnovala triatlonu, v roce 2008 se ale její stav natolik zhoršil, že musela sportu nechat. Byla na dně. Své blízké přítelkyni řekla, že nevidí jediný důvod, proč žít dál. Chtěla se zabít.

Přítelkyně-psycholožka jí doporučila navštívit doktora Wima Distelmanse, experta na paliativní péči. Ten jí nadhodil i jinou možnost – eutanázii, která je v Belgii povolená od roku 2002. Lieva Bullensová byla první, komu se Marieke se svým rozhodnutím svěřila. A je to ona, koho chce mít Marieke po boku, až bude dobrovolně odcházet ze života.

„Okamžitě jsem ji podpořila. Je hrozně tvrdohlavá. Ví, co chce. Ale taky ví, co rozhodně nechce. A prožívat peklo není život, který si představuje,“ popisuje pochody, které se v její kamarádce odehrávaly. „Hned jsem měla pocit, že to je něco, co potřebuje mít pod kontrolou. A když bude mít svůj život pod kontrolou, může žít déle. Bolest tu je pořád. Ale ona nemusí čekat, až jí bolest vezme život. Může té bolesti říct – já rozhodnu, kdy odejít. Ne ty.“

Vertvoortová se pak neuvěřitelnou vůlí dokázala opět dostat do takové formy, že začala vyhrávat atletické soutěže na vozíku a získala vysněné medaile z Ria. „Kdybych ty papíry neměla, nebyla bych schopná na paralympiádu jet. Byla jsem v hrozných depresích – myslela jsem na to, jak se zabiju,“ popsala Marieke, jak se jí změnil život poté, co získala povolení eutanazii provést. K tomu je v Belgii potřeba souhlas dvou lékařů a spousta potvrzení o bolestech, které člověk trpící nevyléčitelnou chorobou prožívá.

Dá se s tím žít, říká otec

Tohle nepředstavitelné rozhodnutí jí samotné pomohlo vrátit se do života, nicméně strávit ho museli i její nejbližší. „Vždycky byla nezávislá,“ vypráví pro BBC její otec Jos. „Když se ocitla na vozíku, bála se, že bude žít jako postižená osoba s mámou a tátou pod jednou střechou,“ vzpomíná.

„Vidíte její situaci, jste realisté a říkáte si, ano, pokud se (s rozhodnutím o eutanazii) cítí lépe, já s tím můžu žít,“ zamýšlí se otec belgické sportovní hrdinky. „Na začátku jsme věděli, že je to rozhodnutí do budoucnosti. Teď víme, že ta budoucnost je blízko,“ připouští Jos nepříjemné myšlenky. „Může to být otázka měsíců, otázka let. Ale když vidíte, jak se její závislost na okolí zvětšuje, je to čím dál obtížnější,“ otevřeně přiznává táta.

Sama Marieke je tak možná se svou smrtí smířená víc. „Ne,“ odpovídá přesvědčivě na otázku, zda se smrti bojí. „Kdyste se mě zeptali před deseti lety, jestli si chci skočit bungee jumping, řekla bych, jestli jste se nezbláznili. Ale teď už se nebojím. Riskuju všechno a miluju to, dělat všechny tyhle věci, protože já už se smrti nebojím,“ prohlašuje Marieke Vertvoortová.

„Smrt je pro mě mírumilovná. Něco, co mi přináší dobrý pocit,“ říká tahle neuvěřitelně silná žena.

Až se sama rozhodne, že víc bolesti už neunese, bude vědět, že po ní zůstane inspirující poselství o nezdolné vůli, díky níž lze překonat (téměř) všechno.