Kráska z ledového koryta se už cítí jako Češka a má jasno: Nejlepší to je po břiše!
Budou to dva roky, kdy Česko od Němců získalo zimní popelku. Skeletonistka Anna Fernstädtová (23) jezdí odvážně hlavou dolů ledovým korytem a sní o olympijské medaili.
Cestou ze závodů v Americe vám v letadle ztratili skeleton. Šlo by zajet závod na půjčeném?
„Ony žádné na půjčení nejsou. Každý skeleton je úplně jiný, dělají se přímo na tělo, na váhu. Já bych třeba svůj nikomu nepůjčila, měla bych o něj strach.“
I kdybyste o některé dráze nevěděla vůbec nic, sjela byste ji?
„Člověk to vždycky musí jednou sjet poprvé a nějak to přežít (směje se). Dráhu si vždycky nastuduju, takže když skočím na skeleton, už vím, jak vypadá. Ale čím víc jízd máte, tím je to lepší.“
Pro neznalého diváka jsou hodně podobné saně, boby i skeleton, na první pohled všude letíte šílenou rychlostí po ledu. Troufl a byste si vyzkoušet ostatní dvě disciplíny?
„Saně jsem nikdy nedělala a teď bych se trochu bála. Leží se na nich hrozně vysoko a je to mnohem míň stabilní. To už radši po břiše jako ve skeletonu.“
A co boby?
„Ty jsem zkusila jednou, byla jsem vzadu na dvojbobu, což byla trochu nuda. Člověk to jen roztlačí a počítá zatáčky, kde musí brzdit.“
Vy jste začínala původně s gymnastikou. Měla jste před první jízdou ve skeletonu strach?
„Strašný to bylo! Po dvou jízdách jsem jim řekla, že už nepřijdu, ale pak to šlo líp a líp a začalo mě to bavit. Ale začátky vážně bolely. Když to ještě neumíte řídit, hodně se boucháte do rukou, ramen nebo lýtek.“
Teď máte před jízdou jaké pocity?
„Záleží na dráze, když je náročná, respekt trochu mám. Ale strach mít nesmíte, to by bylo ještě horší. Jednou jsem se před jízdou bála a skončilo to mou nejhorší bouračkou.“
Co se vám při ní stalo?
„Hodně jsem si narazila záda a skeleton spadl na mě. A měla jsem hodně modřin.“
S těmi docela počítáte, ne?
„To jo. V zimě není pět dní, kdybych nějakou neměla.“
Německou reprezentaci jste vyměnila za tu českou. Jaký je to rozdíl?
„Loni to bylo těžké v tom, že jsem jezdila sama. Letos ale trénuju se Švédkou Strattonovou, a to je úplně v pohodě. Jinak pořád startuju, ležím na skeletonu a jedu dolů.“ (směje se)
Jaké jsou výhody jezdit se lvíčkem na helmě?
„Organizuju si všechno sama a svým způsobem si můžu dělat, co chci. Na začátku sezony nejsem pod tlakem, že se musím do národního týmu kvalifi kovat, to je fajn.“
Považujete se už za Češku?
„Určitě jo!“
Nebyla změna reprezentace přece jen trochu zvláštní pocit?
„Já měla v Německu problémy se svazem a trenéry, nebavilo mě to a chtěla jsem skončit, úplně se z toho vytratila radost. Potřebovala jsem nějakou změnu a máma je Češka, takže se to nabízelo.“
Už vás zase skeleton baví?
„Moc mě baví, to je pro mě nejdůležitější.“
