Je to tady znovu – a trvalo to jen pár dní. Na scéně se objevil tradiční olympijský fenomén naprostých outsiderů. Říkám tomu fenoménu „Žánr Erika Úhoře“ podle plavce z Rovníkové Guiney, jenž se v Sydney 2000 stal celebritou díky extrémně pomalým časům.
Letos v Londýně už máme minimálně dvě „hvězdy.“ První je opět plavec, tentokrát z Rwandy.
Jackson Niyomugabo se naučil plavat podle francouzsky psané knihy Tajemství plaveckého zdokonalování, kde rozuměl pouze ilustracím. Niyomugabo má osobní rekord o více než šest sekund pomalejší, než jeho nejlepší soupeři...
Na veslařském kanálu se pro změnu představil Hamad Djibo Issaka z Nigérie, který závodil v v rámci rozvojového programu. Pětatřicetiletý borec se svému novému sportu věnuje pouhé tři měsíce a za nejlepšími zaostal o více než jednu a půl minuty, sklidil však velký potlesk...
Hurá! Sláva!
Aby bylo jasno: upřímně fandím každému, kdo se v rámci sportovního klání rozhodne změřit síly s ostatními, případně sám se sebou. A rozhodně netvrdím, že na olympiádu by měli mít exkluzivní přístup pouze dokonale vyšlechtění sportovci, připomínající nabušené stroje.
Ale „Žánr Erika Úhoře,“ to je jeden velký kýč. Lidská přirozenost nás sice nutí držet palce outsiderům (a v případě těchto „závodníků“ se často přidává ještě cosi jako soucit), ovšem co je moc, to je moc.
Co je tak úchvatného na tom předvádět před celým světem něco, v čem nejsem moc dobrý? Lépe řečeno – v čem jsem spíš opravdu hodně, hodně špatný? A celý svět se dojímá, tleská a velebí olympijskou myšlenku, která tak vznešeně umožňuje každému zúčastnit se, neboť to je přece ten hlavní cíl.
Eddie „Orel“ Edwards byl ještě vtipný, Erik „Úhoř“ Moussambani alespoň bizarní, ale jejich následovníci už jen šlapou vodu – obrazně a často i doslova...
