Dvořák kriticky o atletice: Nejsme showbyznys! Dnes se živí něčím úplně jiným
Odcházel jako vyčerpaný a naštvaný muž, kterého ubila úředničina v kanceláři. Tomáš Dvořák, trojnásobný mistr světa a bývalý světový rekordman v desetiboji, se koncem loňského léta s úlevou rozžehnal se svou desetiletou érou atletického šéftrenéra. Pro některé překvapivě ještě před startem mistrovství světa v Dauhá. „Omlouvám se za to atletice, jsem rád, že jsem nepovolil, že do olympiády zůstanu, bo by mě vynesli nohama napřed,“ říká dnes s odstupem. Od té doby si vyčistil hlavu na treku v Nepálu a začal úplně jinou kariéru v barvitém světě rozkvetlých zahrad.
Vyplynulo něco z toho rozhovoru?
„Nevyplynulo z něho nic, řekl, že je jen technický delegát…“
Vy jste v té době už směřoval ven z české atletiky, kde jste od roku 2009 působil jako šéftrenér. Proč jste se rozhodl vloni odejít?
„Už jsem se nesnažil, v daný okamžik mi to začalo být putna, už jsem toho měl plný brejle. Už jsem jenom přežíval. Omlouvám se za to atletice, jsem rád, že jsem nepovolil, že do olympiády zůstanu, bo by mě vynesli nohama napřed.“
Co vás udolalo? Úředničina v kanceláři, která vás zavalila a zabránila vám v původním plánu být s atlety jako trenér přímo na hřišti?
„Všechno možné, nechtěná úředničina. Spousta lidí si neuvědomuje, že spravujete státní prostředky, máte k tomu povinnost, že si nemůžou dělat, co chtějí. To mě primárně štvalo a unavovalo ze všeho nejvíc. Vysvětlování, polopatické, stopadesátkrát, někdy i víckrát.“
Prostě pořád dokola…
„Přesně tak, takhle to nejde. Ve finále jsem byl největší škodič české atletiky.“
Pamatuju si přitom, že jste byl na začátku do práce hodně nadšený, působil jste vesele.
„Veselej, nadšenej… S tím, že si udělám nejlíp všechno sám. Bohužel, tohle jsem trošku zvoral dost možná i já.“
Narozen: 11. května 1972 (47 let). |
Co tím myslíte?
„Než bych se spolehl na práci někoho, tak jsem si to udělal sám. Furt někoho připomínkovat, uhánět, kontrolovat, a pak opravovat… Na to jsem nebyl zvyklý a zvědavý, takže jsem udolal sám sebe. Úspěšně.“
Proč jste vloni funkci svému nástupci Janu Netscherovi předával ještě před vrcholem sezony, jímž byl světový šampionát v Dauhá?
„Jednak tam došlo k předání. S novým šéftrenérem jsme nějaký čas strávili, ještě jsem pro něj pracoval do konce roku a dílčí úkoly jsem měl v roce letošním. Postavil jsem rozpočet na sezonu, který je teď vzhůru nohama, a nominační kritéria na sezonu, která jsou také vzhůru nohama. Všechno, co jsem dělal doposud a on si to pak přetvářel k obrazu svému.“
Jak dlouho jste věděl, že to nepůjde dál?
„Měl jsem ten krok udělat o dva roky dřív. Mohlo mě to stát míň nervů.“
Takže kolem mistrovství světa v Londýně 2017?
„Kolem Londýna, když se to všechno začalo i z mého pohledu atleticky hatit. Nemyslím jen českou atletiku, i světovou. Takhle jsem si já atletiku nikdy nepředstavoval, takový cirkus.“
Vy máte přitom atletiku hodně rád.
„Mám ji rád, ale tu, co byla, ne tu, co je člověk nucen sledovat. I proto jsem udělal všechno proto, abych mistrovství světa v Dauhá sledovat nemusel. Nebo bych z toho byl smutný. Teď jsem rád, i když to je blbé slovo, že byla olympiáda nakonec odkloněna, protože jsem Michalu Dusíkovi kývl, že bych tam s Českou televizí odcestoval. Teď jsem rád, že nebudu muset, že můžu na firemní dovolenou.“
Co vám vadí na směru světové atletiky? Dějí se teď různé věci.
„Děje se opravdu strašně moc, ale primárně to, že si vedení Světové atletiky myslí, že jsme showbyznys. Já tenhle názor nesdílím. Jsme sport a sport je úplně jiné odvětví než showbyznys. Rozhodně si nepřipadám, že by atlet byl
