Svůj život spojil s Vysočinou. V Jihlavě mu rukama prošly desítky hokejistů, mnoha pomohl k oslnivé kariéře. Někdejší kouč Stanislav Neveselý měl obdivuhodný nos na talenty, zároveň svým svěřencům nic nedaroval. Ale všichni na něj i po letech vzpomínali. „Michal Pivoňka mi každý rok posílal z Washingtonu vánoční pohledy,“ usmívá se po letech, i když dřív z toho měl spíš maléry.
Nedávno oslavil 75. narozeniny. Ale pořád z něj vyzařuje ohromná vitalita. Na univerzitě třetího věku se Stanislav Neveselý zasvětil do taje počítačů, pravidelně sportuje. Nohejbal, tenis, taky si zahraje karty. Pokud tedy zrovna neobjíždí hokejové zápasy. „Viděl jsem všechny domácí utkání Jihlavy a dost zápasů Havlíčkova Brodu, byl na play off v Ostravě a Třinci,“ vypočítává.
Jihlavě se říkalo hokejová univerzita. Čím to, že tu vyletěla spousta hráčů, které předtím nikdo moc neznal?
„Hráči nesměli do zahraničí. Staří si v klubech drželi svoje pozice, mladí kluci se těžko prosazovali do sestavy. Jít na vojnu pro ně bylo východisko. Petr Klíma sehrál šest ligových zápasů, než nastoupil. V Litvínově měli obsazeno, táta ho vzal za flígr a přivedl sem. Pak se říkalo, že si bereme hotové hráče. Možná to tak bylo ve fotbale v pražské Dukle, ale tady ne.“
Nicméně pořád to vyžadovalo mít hráče dobře zmapované. Nebo ne?
„Přehled jsem měl, ale prostor tehdejšího Československa byl tak malej, že to nevyžadovalo žádné velké sledování. Trenéři se před každou nominací sjížděli na trenérskou radu a tam se jich kouč národního mužstva ptal, koho by doporučili. V klubech byl přetlak, tak chodili do Jihlavy. Za ty dva roky dostali tréninkový dril, vyskočili. Milan Nový tu vyhrál poprvé nejlepšího střelce, Vinco Lukáč taky předtím neměl místo v Košicích. S útokem Rosol-Kameš-Klíma jsme vyhráli ligu. To byli kluci, kteří neměli místo ve svých klubech.“
Dnes se říká, že mezičlánek, jakým byla dřív vojna, ve sportu chybí. Souhlasíte?
„To je samozřejmá věc. Hráči nemají postup. Kam? A to jsme měli ještě béčka, Béďa Ščerban si zahrál v Písku rok, Milan Chalupa taky, než naskočili do ligy. A pak hráli hned v reprezentaci. Jiní po návratu do klubů už nebyli takoví. Ale tady jsme s nimi vyhrávali ligu. Kdyby ne, tak by nám nadávali. Co tam s nimi děláte?“
Možná to bylo i proto, že už neměli tak přísný režim. Byl jste na hráče hodně velký ras?
„Na ty mladý, to musí být. Přes staré už nebyla taková kontrola. Ale mladí...já jsem za ně zodpovídal od rána od šesti do půlnoci. A ten čas jsme prostě využili.“
Pár jste jich taky poslal k bojovému útvaru. Vzpomenete si na to?
„No, jasně! To se nebojte! (směje se) Petr Klíma byl jeden z nejtalentovanějších hráčů, co sem přišel. Jeho táta hrál ligu za Chomutov, ročník jako já. Přivezl mi ho a říká: Hele, ono to s klukem není jednoduchý, ale kdyby něco, dej mu pár facek nebo ho kopni. Petr byl silovej hráč, dobře bruslil, techniku dobrou. Ale dost těžko zvladatelnej. Když to přesahovalo meze, poslal jsem ho k průzkumné rotě. Únor, mrazy dvacet stupňů. Byla deset dní v lese, měli tam zemljanku. Za dva dny za mnou přišla do kanceláře delegace. Hořava to vedl.“
Co povídali?
„Trenére, začali. My jsme se neoslovovali soudruhu, jen trenére. Já říkal, když tam vydrží ostatní vojáci, tak on taky musí. A oni, že tam spí v botách, čepici na hlavě, že si nemůže nic sundat, protože by mu to do rána rozkradli a on by umrznul. Musel jsem couvnout... (usmívá se)“
Na loňské setkání mistrů světa z roku 1985 přiletěl právě i Klíma. Jste rád, že si na vás hráči vzpomenou?
„Určitě to potěší. Michal Pivoňka pak taky utekl a z Ameriky mi do kasáren posílal každý rok pohledy k Vánocům. Hrál 16 let za Washington Capitals.“
Co na to vojenská kontrarozvědka?
„Měl jsem potíže. Ale říkal jsem jim: Copak mu můžu zakázat, aby mi posílal pohledy?“
Hráči jako Pivoňka emigrovali až po vojně. Měl jste s tím přesto oplétačky?
„Spíš s českou povahou. Na velení armády chodily anonymy, že jsme hráče vychovávali a oni pak zdrhli, jak může Holík stát na střídačce, když mu dcera emigrovala. To byl hnus!“
Tlačili na vás, abyste se po odchodu Andrey Holíkové svého asistenta vzdal?
„No samozřejmě. Pamatuju si to jak dneska. Chodily křivé anonymy, zvlášť, když jsme někde vyhráli. Ty to vždycky rozdmíchaly. Neposílali je mně, ale na ministerstvo. Na základě toho se oni museli k něčemu rozhodnout. Náčelník politické správy generál Tvarožka, Slovák, mi tenkrát volá: Ten Holík musí zo striedačky zmiznúť! To bylo v prosinci. Povídám: Soudruhu generále, počkejte, teď je před vánocemi, bude dlouhá pauza a oni ti lidi zase pozapomenou.“
A zapomněli?
„Ne, začala liga, my vyhrávali a anonymy chodily znovu. Pak přišel rozkaz ministra, že všichni, kdo mají příbuzné v cizině, nesmějí v armádě zůstat. Říkal jsem Jardovi: To neustojíme, ten tlak je velkej. Já odejdu, nemám za potřebí, aby mě popotahovali takoví blbci. Bylo jasné, že jemu to po mě nedají. Ale měl jsem do toho ještě co mluvit a dost dali na to, koho doporučím. Nakonec jsme se s Jardou shodli na Augustovi. Holík pak dělal dál asistenta, už nebyl voják, ale zůstal jako občanský pracovník. Já odešel do Švýcarska.“
S kým se vám spolupracovalo nejlíp?
„S Luďkem Bukačem. A Josefem Dovalilem, který byl metodik. Vytvořili jsme dobrej tým. V té době jsme i hodně publikovali, předběhli jsme dost věcí. Dělali jsme s fyziology z fakulty, tyhle věci se přenášely i do Jihlavy. V polovině 80. let jsme na české poměry hodně trénovali, vyhrávali ligu. S reprezentací se taky dařilo. Na olympiádě 1984 jsme vyhráli sedm zápasů v řadě. Bylo to jako letos. Jen my prohráli po těch sedmi zápasech až v souboji o zlato s Rusama.“
I do reprezentace jste přivedli spoustu mladých hráčů. Třeba v roce 1983 Dominika Haška...
„Než se všechno usadí, zkoušíte (začne se smát). Vzpomínám si, jak jsme byli na soustředění ve Slaném. V únoru, sníh, mrzlo. Každé ráno rozcvička. Kulichy, rukavice a ven! Na fotbalové hřiště. Ne do tělocvičny. Ven! Abychom se otužili. Dělali jsme taky shyby na fotbalové bráně. On na ní vyskočil a najednou bylo vidět, že nemá ponožky. A to bylo minus dvacet! I já na něj koukal!“
Haškovi bylo devatenáct, když chytal poprvé na mistrovství světa. Museli jste nominaci tak mladých hráčů hodně obhajovat?
„Víte, koho jsme museli obhájit? Nasazení útoku Jágr – Reichel – Holík. To už jsme to vedli tým s Pavlem Wohlem. Dneska z toho Švédové dělají, že objevili zázrak. My byli dohromady se Slováky a za ty tři museli tři jiné hráče vyřadit. A potvrdit to ještě úspěchem na mistrovství světa. Dali jsme je tam, Pavel Wohl se, potvora, schoval na tělovýchovné fakultě, kde byl odborný asistent, a já to jezdil vysvětlovat. Ale pak zahráli parádní šampionát.“
Rodí se ještě noví Jágrové a Reichlové?
„Třeba Frolík se mi na posledním šampionátu taky líbil. Jenže osmnáctka skončila osmá z deseti, dvacítka sedmá. Nechci do toho zasahovat, nemám takový přehled. Ale to znamená, že něco není všechno v pořádku. Ještě jako šéftrenér svazu jsem četl hodnotící zprávy z juniorských akcí. Jednou se to sešlo tak, že ani jeden tým neuspěl. Ve všech zprávách se objevilo, že to zavinili rozhodčí. Tak jsem ty papíry roztrhal a řekl trenérům: Pánové, zamyslete se a za týden přijeďte znovu.“
Dodnes býváte spojován s Jihlavou, přitom jste původem Jihočech a ligu jste hrál i za Spartu...
„Byl jsem tam během svých studií na tělovýchovné fakultě. Hrál jsem s Gutem a Tikalem. Do jižních Čech se vracím na chalupu. Kousek ode mě ji má i Luděk Bukač. Ale on se přistěhoval. Bukač je náplava. Ale já jsem tam rodák!“
