Sport je činnost, která je založena na překonávání odporu. Fyzického i psychického. Přesně o tom je trénink a pohyb v kopcích. Ten patří mezi oblíbené činnosti Zuzany Kocumové, šampionky ve Spartan Race a patronky aplikace Superlife. Zde jsou její tipy a doporučení, které pomohou i vám.
Sport je někdy nesportovci vnímaný jako dobrovolný masochismus. A u tréninku v kopcích to může platit dvojnásob. Ale kdo nezažil pocit střídání chvilkové nepohody a následné úlevy, ten to těžko pochopí.
Často to přirovnávám k pocitu, když po mrazivém dni přijdete do chalupy s krbem, kde si její klid a pohodlí nikdy nemůžete užít naplno, pokud jste předtím neprožili chvíle zimy. Je to o střídání, změně, kontrastech, které nám dávají schopnost naplno prožít každou chvíli, nerozpliznout se v šedivé zóně a vážit si pohody.
Tyto pocity umí navodit pohyb v kopcích. Pokud chcete trénovat sílu, vytrvalost, oběhový systém, tak je to jedna z nejlepších činností. Pro všechny silově-vytrvalostně-aerobní aktivity je to jeden z nejlepších a nejefektivnějších tréninkových prostředků.
Také doporučuji trénink s holemi – nebudete posilovat jen nohy, ale rovnoměrně celé tělo. Oběhově si dáte ještě víc zabrat, protože srdce musí zásobovat okysličenou krví nejen svaly na nohou, ale i na rukou a zádech. Navíc, a myslím, že nejen mě, to s holemi prostě víc baví.
Možná to vypadá náročně, ale běhání do kopců si můžete dávkovat, i pokud jste rekreační sportovci. Záleží, co je vaším cílem. Obrovskou výhodou je, že pokud máte málo času, tak nahradí delší trénink.
Bydlím v Liberci, kde se přímo u konečné tramvaje zvedá Ještěd. Pokud nestíháte, tak zde stačí 30 minut. Stačí si vzít hole a vyjít si za rozhledy pod lany lanovky a seběhnout dolů a máte hotovo i se zážitkem.
Když jsem se specielně připravovala na mistrovství světa ve Spartan Race, pak jsem ho šla i třikrát v řadě. Potřebovala jsem, aby si nohy zvykly nejen na zátěž do kopce, ale hlavně na seběhy, kde vám prostě nesmí nohy „odejít“. Musíte být schopni opakovaně jít skoro do laktátu (vyčerpání), pak se uvolnit, s minimem energie se „skulit“ do údolí – a pak nastoupit zvesela znovu.
Výhodou je, že stačí opravdu krátké vzdálenosti v krátkém čase. Pokud si vezmete sporttester, uvidíte, že se tepově pohybujete v úplně jiných úrovních, než při běhu po rovině. Osobně ale vydržím daleko delší běhy právě v kopcích. Nesnáším monotónnost, a proto při běhu po rovině hrozně trpím. Hlavně psychicky. Běžet čtyři hodiny po asfaltu na „placce“ je pro mě z říše fantazie. Naopak čtyři hodiny v horách, po kamzičích stezkách, tam mám skoro pocit, že mě to nabíjí.
Samozřejmě je sportování v kopcích činnost, u které si občas pěkně hrábnete. Já to zažila na mistrovství republiky v běhu do vrchu na Černou horu. Běhá se tradičně v srpnu, bývá hrozné vedro, (což jako zimomil a sněžný tvor nesnáším, a navíc je to do kopce, ale po asfaltu.
Zřejmě jsem nebyla zdravotně úplně v pořádku, a v kombinaci s dehydratací, skoro úpalem a asfaltem jsem musela běh prokládat chůzí, protože jsem skutečně přestávala vidět. Nedávno jsem si to zopakovala na mistrovství Evropy ve Spartan Race, kde jsme do posledních metrů sváděli s Terezou Janečkovou tvrdý souboj o vítězství. Trať byla na tento typ překážkového závodu nezvykle rovinatá, viděla jsem kilometry polních cest před sebou a to mě hrozně ubíjelo.
Takže proč vůbec vyhledávat pohyb v kopcích? Posílíte svaly i psychiku, rozvinete oběhový i dýchací systém. Pokud máte méně času, tak vám stačí půlhodinka a máte hotovo. A navíc, ty nádherné výhledy z vršků prostě nic nenahradí.
