12. května 2016 • 10:37

Superlife bloguje: I tlustej kámoš jede jak ďábel, píše patronka Kocumová

Autor:
Zuzana Kocumová ukazuje jako patronka Superlife, jak pomocí mobilní aplikace najít cestu k pohybu a sportu.
TOP VIDEA
Kometa Brno - Hradec Králové: Šťastný gól domácích! Střelu Nečase si do brány poslal Štajnoch Kometa Brno - Hradec Králové: Šťastný gól domácích! Střelu Nečase si do brány poslal Štajnoch
V Plzni budu až do smrti, řekl kapitán Petržela. Divil se zprávě o odchodu Ďuriše V Plzni budu až do smrti, řekl kapitán Petržela. Divil se zprávě o odchodu Ďuriše
VŠECHNA VIDEA ZDE

Miluje sport a díky tomu, že to ukazuje ostatním, umí rozpohybovat lidi, na které by si ještě před pár měsíci vsadil málokdo. Zuzana Kocumová, šampionka ve Spartan Race a patronka aplikace Superlife, popisuje ve svém blogu, jak vás může zdánlivě virtuální svět dostat do opravdové reality.



Může vás mobilní virtuální aplikace přimět zvednout se ze židle, od počítače, zastrčit mobil do kapsy, vypnout hry, chaty, play stationy a dostat vás do lesů, hor a strání? Zní to jako protimluv, tak trochu jako horký sníh, světlá tma nebo ležet ve stoje? Jenže mám zkušenost, že to až takový nesmysl není.

Ne, že bych já osobně potřebovala zvedat ze židle, pro mě je spíš utrpení, když na ní mám klesnout (i když v průběhu času už to zvládám výrazně lépe, než na prvním stupni základní školy). Jenže ne každý dostal od rodičů tak skvělý základ v této oblasti, a ne každý má kolem sebe kamarády, kteří, když dojde vlastní motivace, vás ven vytáhnou.

A tak, když se na mě před pár měsíci obrátil František Prachař ze serveru iSport.cz s nabídkou, jestli bych se stala patronkou nově vznikající sportovní aplikace Superlife, bez velkého váhání jsem kývla. A nelituji. Některé ohlasy totiž předčily očekávání a zdá se, že Superlife může být i víc, než jen pouhá hračka.

Hned první myšlenka po seznámení s konceptem byla: „Skvělý. Lidi jsou hračičky, technické pomůcky a hračky náš život prostupují čím dál víc. A proč tedy nespojit hru sami se sebou? Proč hrát s virtuálními panáčky, v sedu na židli, za zavřenými okny, když můžeme hrát sami se sebou? Na kole, v lese při běhu, na bruslích… Prostě venku, v pohybu.“

Brala jsem to tedy spíš jako další hračku, která má ale velkou výhodu oproti většině her. Virtuální je jen na začátku a pak možná při propočítávání bodů a porovnávání se s kamarády. Ale postupovat v žebříčku budete, jen když počítač necháte doma, a vyrazíte.

Možností je spousta – kolo, chůze, běh, koloběžka, in-liny. Prostě pohyb. Pohyb venku, kde už zážitky virtuální nebudou. Ucítíte vítr ve vlasech, vůni probouzejícího se jara, uslyšíte zpívat ptáky, den po dni budete sledovat, jak rozkvétá šeřík na vaší oblíbené trase. Může to být impulz, který jste potřebovali, ale časem to dostanete pod kůži, že body za vaše aktivity už nebudou to hlavní, hlavní bude to všechno tam venku.

Abyste viděli, že to opravdu funguje, chtěla bych se podělit o pár zpráv od lidí, kteří Superlife zkusili. Zpráv, které zní až skoro nadneseně a neskutečně. A já si uvědomila, že bez nadsázky – i dobrý nápad s aplikací může měnit životy.
Lukášovi Němcovi moc držím palce, ať se mu plní jeho sny, a pokud je pravda, že jsem byla tou kapkou, která ho rozpohybovala (měl to v sobě, ale někdy prostě potřebujete ten malinký impulz, který vás „rozjede“), tak mě to hřeje na duši.

„Plním všechny výzvy, kromě koloběžky, tu nemám… Je to úžasné, úplně mi to změnilo život. Každý den sportuju… Už si ani nepamatuju, kdy jsem se naposled cely den flákal. Beru to zatím tak, že jsem po roce chlastání, flákání, sociálních problémů, smrti kamaráda, rodinných problémech a všeobecně nechuti žít dostal druhou šanci.

A teď se těším na každý nový den. Vyjedu ven a užívám si pohybu, přírody, toho, jak moje tělo sílí a dostává se do formy… Samozřejmě nejde jen o body, ale o pohyb. Bodíky jsou jen odměna pro ego. Tento rok mám v plánu podniknout velké množství výstupů ve vysokých horách a mám strašnou radost, jak mi ty nohy teď jdou samy. Dřív jsem taky šel, ale s vyplazeným jazykem… Teď pohoda. Tak aspoň vím, proč mě vítr zavál na tvůj facebook…“

A další:
„Můj 120kilový kamarád furt vykládal, že nemá čas. Před dvěma týdny jsem mu nainstaloval Superlife a už má 150 bodů! Přestal pít, začal zdravě jíst, chce do konce roku zhubnout dvacet kilo.“

A další zpráva po pár dnech:
„Ten můj tlustej kámoš jede jak ďábel! Už čtrnáct dní nejel nikam autem, všude pešky. Večer chodí bruslit. Paráda! Prej už přestal pít pivo, aby ho to nebrzdilo v postupu.“

Neříkám, že Superlife je jediná šance, jak se hýbat. Ale problém je, že v současné době jsme si zvykli na tolik podnětů, že občas těžko hledáme nějaký dostatečně silný, pokud něco máme udělat jen tak, pro sebe.

Tohle není jen obyčejný sčítač aktivit. Jsou zde vyhlašované výzvy, ty máte bodované, je to zkrátka hra, kde vy jste hlavní figurou. A své aktivity a pokroky sdílíte s dalšími, což je u lidí, kteří kolem sebe nemají stejně zapálené lidi, celkem fajn. A na vaší figuře to časem bude i vidět.

No není to fajn, když vám neporostou na obrazovce jen virtuální města, nebo nebudete dobývat pouze virtuální území, ale znovu objevíte nová území okolo vás, a výsledkem bude pár kilo dolů a lehký krok, ať půjdete kamkoliv?

A nutno dodat – pohyb či sport není jen o trénování svalů, masírování si ega. Nejsme jen hlava, tělo je naší součástí, které stále nosíme s sebou, každou vteřinu ovlivňuje, jak se na světě cítíme. Kolik máme energie, jakýma očima se na svět díváme. A jestli je svět kolem nás prostředím plným nepřekonatelných překážek, nebo výzev. Věřte mi, to druhé je lepší. Takže – s chutí do toho.

Témata:  superlifesportKocumová