Za konečnou remízu ve 289. derby pražských „S“ nemůže asistence videa. Ani již „tradičně“ heroický finiš sešívaných, nýbrž zvadlost Sparty, která se na jaře dostaví téměř vždy po poločasové pauze. Co za ní stojí?
Triviální fotbalová poučka říká, že nejlepší obranou je útok. A právě zde leží zakopaný rudý pes. Sparta takřka pokaždé po úvodních pětačtyřiceti minutách vyklidí pole, zaleze do boudy, čeká a neútočí. Za zbabělou pasivitu bývá poté zpravidla „odměněna“ inkasováním branky a osekáním bodů, jejichž ztrátu si po zpackaném podzimu už dovolovat prostě nemůže.
Ostrá kritika pak obvykle míří na obranné kvarteto, tu na stopery, tu na krajní beky. Kus viny ovšem jde za duem útočníků - konkrétně za Václavem Kadlecem s Davidem Lafatou , u kterých minutáž za měsíce únor a březen dosahuje nejvyšších hodnot. Na jejich práci záleží, zda si defenziva na chvíli oddychne, či nikoli.
Utkání po zimní přestávce nicméně ukázala, že se to kapitánům příliš nedaří. Protože pokud nepodrží forvard vepředu balon, obrana se dostává pod souvislejší tlak a logicky je více náchylná k prohřeškům. Ty mají kupříkladu podobu nesmyslné Zahustelovy hlavičky, jež předcházela penaltovému zákroku na Stanislava Tecla .
Neschopnost Kangy a spol. usadit se dlouhodoběji na polovině soupeře ve druhých poločasech tak Trpišovského družina umně využila svým totálním fotbalem a třígólové manko nakonec smázla.
Kde se však nacházeli letenští lídři, kteří měli své spoluhráče uklidnit a vystavit slávistické expanzi stopku? Jsou to ti samí, kteří v blízkosti Ondřeje Koláře neudrželi míče, čili Lafata s Kadlecem. Oba se sice srdnatě rvali, ale schopností strhnout celý tým ve stylu Řepky či Kucky, bohužel, nevládnou.
A to nebyla řeč o tom kardinálním problému, proč na hřišti vlastně jsou, tedy střelbě branek. Oběma totiž po pěti kolech odehraných v roce 2018 problikává na kontě nula. Třeba takový Matěj Pulkrab z Liberce už na jaře skóroval šestkrát…
