S koučem Šilhavým o repre, Slavii i Vánocích: Kapra u nás zabíjí manželka!
Ta změna je obrovská: Rok zpět čekal trenér Jaroslav Šilhavý (57) na »rozsudek«, co s ním Slavia udělá po vyřazení z Evropské ligy od Astany. Teď je z něj kouč fotbalové reprezentace, s níž se po úspěšném startu chystá na kvalifikaci o Euro – začne v březnu s Anglií na slavném Wembley.
Vzpomenete si ještě, jak jste na tom byl přesně před rokem?
Byl jsem zklamanej. Po tom posledním zápasu s Astanou nebylo nic jisté. Pořád se řešilo a psalo: Ano, bude vyhozenej. Druhý den: Ne, zůstane… Nebylo to příjemný.
Kdy jste se dověděl rozhodnutí?
Kolem dvacátého prosince jsem se vrátil z hor a pan Tvrdík mi oznámil, že se mnou ve Slavii dál nepočítají.
Čekal jste to?
Přiznám se, že tohle jsem vstřebával dlouho. Byl jsem hodně zklamanej, i když vím, že to k řemeslu patří.
Teď jste v Česku trenér číslo 1 a dá se říct, že k tomu pomohl i odchod ze Slavie.
To je sport, před rokem mi bylo smutno, teď mám tuhle práci a je to opačně. Beru to s respektem.
Během vaší pracovní pauzy jste byl i kandidátem na trenéra Egypta. Jak blízko to bylo?
Pravda je, že jsem o zahraničí uvažoval. Nějaké možnosti byly, ale nic podle představ. Čekal jsem a vyplatilo se, jsem tady, nároďák rodné země je jen jeden. Pokud jde o Egypt, podle zpráv agenta, s nímž jsem spolupracoval, jsem byl mezi kandidáty. Ale rozhodli se jinak.
Jaká je to změna pro rodinu? Počítám, že oproti práci v klubu jste více doma.
Jak se to vezme. V sezoně vyrážíme často tři dny po sobě na ligu, v týdnu na pohárové zápasy. Změna je to velká. Jsem spíš manažer, telefonuju, objíždím hráče, mluvím s nimi, sleduju videa. Na zápasy se dívám i v televizi, což můžu i doma. Ale vždy je lepší konkrétní hráče vidět naživo, dá se lépe zaměřit na jejich hru.
Když se díváte doma, přidá se někdy i manželka?
Když jde o přímý přenos, tak občas ano. Ona je velmi tolerantní. Ale jinak na tohle mám svou pracovnu s televizí. Oproti stadionu to tedy má taky své výhody: Sedím v teple a akce si můžu zastavit nebo vrátit.
Ta změna režimu ne každému vyhovuje. Jak jste na tom vy?
Mám za sebou dlouhou kariéru. V sedmi letech jsem začal hrát fotbal v Chotěšově, rodné vísce, teď mi je osmapadesát. Takže padesát let jsem v českém rybníku. Tenhle úsek v roli kouče – manažera není problém, je to nová zkušenost a příjemná změna.
Jak vlastně s hráči nejčastěji komunikujete?
Sice si nedávám fotky na Instagram nebo Facebook, ale nebráním se novotám. Často komunikujeme přes Whatsapp, ten využívám téměř denně. Když je potřeba, zavoláme si. A pokud přijedou krajánci do Čech, potkáme se osobně třeba na kafi.
Kontaktuje vás na ulici více lidí než v dobách, kdy jste byl ve Slavii?
Z těch, co mě osloví na ulici, je to pořád velká skupina slávistů. Jako by neregistrovali, že už tam nejsem. Z ostatních po tom úvodu u nároďáku jsou to převážně gratulace, ocenění, je to příjemný.
Dostáváte také rady?
Těch je! Většinou »toho nepovolávej, ten tam nepatří« a podobně. Lidi reagujou na nominaci, radí, co jsem měl udělat jinak. Vesměs je to ale pozitivní. Chodí i dopisy. Nedávno jsem odpovídal osmdesátiletému slávistovi, tak jsem mu rovnou zavolal. Cítil jsem, že mu to udělalo radost. A i mě to zahřálo u srdíčka, takže to dělám rád.
Jaký je u vás Štědrý den. Potrpíte si na vánoční zvyky?
Stromek máme živý, sehnala ho žena, já ho dával do stojánku. Pokud jde o kapra, nezabil bych ho, tu palici do ruky nevezmu! Doma to dělal táta, co jsem ženatej – a to je už dlouho – tak to dělá manželka. Ale sním ho rád!
