ROZHOVOR | Ze střídačky se vrhl na led ještě před koncem zápasu, s otevřenou pusou pádil poděkovat Jakubu Štěpánkovi. Petr Nedvěd nemusel dlouho přemýšlet, kdo mu druhou medaili v kariéře – a první s Českem – zajistil.
„Tady kolega měl fantastický zápas,“ ukazoval na vedle stojícího brankáře.
Poprvé v životě si vychutnával ceremoniál předávání medailí. Ten před 18 lety má pořád v živé paměti, ale na olympiádě v Lillehammeru v kanadském dresu přijímal stříbro s velkou bolestí.
Od zlata jej dělily centimetry. Za to včera 40letý Petr Nedvěd cestu do kabiny skoro protančil… „Dupali jsme a zaslouženě vyhráli,“ radoval se.
Obyčejně se vám na krk věší hezké holky. Jaké to je mít tam bronzovou medaili?
(usmívá se) „Je to paráda! Věděli jsme, že náš čeká strašně těžkej zápas s hrozně náročným soupeřem. Společně se Švédy byli Finové největším favoritem mistrovství, minimálně nejlíp bruslícím mančaftem. A co jsem se bavil ráno s klukama, všichni měli po Slovácích problém usnout. Mysleli jsme si, že se probudíme a zjistíme, že to byl špatnej sen, ale bohužel… Byla to realita. Poprat se s tím bylo po psychické stránce hodně složité.“
Ale na ledě to bylo od začátku odvážné. Kdy z vás spadl splín?
„Ještě v autobuse cestou do haly to nebylo ono. Pak jsme ale přišli do kabiny, moc dlouho jsme nemluvili, zato jsme se hodně dobře připravili. Řekli jsme si, že ten bronz má pro nás cenu zlata a podle toho jsme i hráli. Kuba Štěpánek nás podržel a dal nám čas, abychom mohli dát nějaké góly. Vyloženě nám ten bronz vychytal, udělal v zápase potřebný rozdíl.“
Na led jste už šli s čistou hlavou?
„To jo. Jakmile vidíte soupeře, dostanete hned novou motivaci. Jsem fakt hodně rád, že to klaplo. No ale…“
Ale stále nemůžete zapomenout na tu sobotu, že?
„Pořád mě to hryže. Velká škoda, že jsme si nevybojovali šanci hrát o zlato.“
Protože šlo o zbytečně pokaženou šanci, je to tak?
„Přesně. Takových příležitostí za život moc nedostanete a tahle byla přímo obrovská. To není o malém respektu vůči Slovensku, to vůbec ne. Vždyť tu porazili Kanadu, Ameriku, další týmy. Odehráli skvělý turnaj. My jsme si věřili, ale možná až moc… A dopadlo to špatně.“
Zapomínal jste u Ligy mistrů v televizi?
„Mrknul jsem na to. A když to skončilo, připadal jsem si jako Bayern. Hodně mi to připomínalo nás… To je holt sport. Jednou nahoře, příště dole. A to je na tom sportu krásné, i když mi to teď z pusy moc dobře nejde ven.“
Říkává se, že je lepší být šťastný za bronz, než schlíplý ze stříbra. Jak to máte vy?
„No… Úplně tak to nevidím. Stříbro je pořád výš, na druhou stranu je hezký vyhrát poslední zápas sezony. Jet domů s bramborovou medailí by nebylo dobrý. A taky to nás to děsilo. Dupali jsme a zaslouženě vyhráli.“
V roce 1994 jste přebíral smutnou stříbrnou medaili, teď příjemný bronz. Je to velký rozdíl?
„Určitě. Tenkrát v Lillehammeru jsme získali cennější medaili, ale v ten den jsme vyloženě prohráli zlato a to se těžko oslavuje. To je pak lepší dostat od Švédů bůra. Řeknete si, že jste na ně neměli a tím to hasne. Jenže my jsme vedli 2:0 na nájezdy… Musím se přiznat, že na ten konec myslím občas doteď.“
Platí, že helsinský bronz doceníte až později? Třeba proto, že jste zdeptali domácí Švédsko i Finsko…
„Je to tak. Odehráli jsme vynikající turnaj s tím, že jsme absolutně nezvládli jeden z klíčových zápasů. A to nás stálo minimálně stříbro. Bohužel.“
Vystavíte si bronz někde vedle olympijské placky?
„Na to teprve dojde. Až si na baráku něco dodělám, tuhle medaili i s dresem si vystavím někde vedle kanadského dresu a té placky.“
Teď máte zasloužené prázdniny. Co dál?
„Co dál? Jsem v pohodě, můžu hrát hned zítra zase! Nepořádají tady nějaký letní turnaj? (směje se) Jestli ne, budu muset do Letňan… Čeká mě, myslím, zasloužený odpočinek, už toho mám taky plný brejle. Tři týdny si dám pauzu a uvidíme, co bude dál. Do konce příštího týdne bych si rád ujasnil, kde budu hrát. Možné je všechno…“
Končíte v reprezentaci, anebo to přece jen necháte otevřené? Co takhle listopadová Karjala?
„Mám spíš vyhlídky na olympiádu.“ (usmívá se)
Pravda, Soči začne za necelé dva roky…
„Já nemyslím tuhle, až tu příští! Soči vynechávám, musím nabrat síly… (směje se) Počítám, že ještě 10 let vás tu budu otravovat. A za 15 roků si teprve užiju pohled na ty dvě moje medaile. To budou mít úplně jinou váhu než teď.“
