Výsledkově je sedmé místo z olympiády neúspěchem. Jak to vidíte herně?
„Herně to neúspěch nebyl. Bohužel jsme nevyužili obrovskou spoustu gólových šancí. První čtyři zápasy jsme měli jasnou převahu, ne vždy jsme ji ale dokázali vyčíslit. Nevím, jak to vidí holky, já byl však moc rád, že jsme si mohli zahrát proti Americe. Viděli jsme, co znamená se s nimi utkat. Holky to nesmírně bavilo, užily si to jako ještě nikdy. Věřím, že vznikne oheň inspirace, že na medaile mají. Snažil jsem se je o tom za dva roky přesvědčit, ovšem úplně se mi to nepovedlo.“

Stačilo porazit Dánky a USA byste třeba vyzvali až v semifinále. Vyčítáte si zpětně něco? Že jste měl tohle a tamto udělat jinak?
„Pořád. Každý den. Asi narážíte na obsazení brankoviště proti Dánsku, spoustu lidí mi říkalo, že to měla celé odchytat Klára Peslarová jako Hašek v Naganu. Je to ale otázka zodpovědnosti. Pokud namažeme Dánce před brankou, mají samostatný nájezd, opustíme první tyčku... to je všechno chyba moje, nebo brankářky Švejdové? Tohle se mi zdá jako pranýřování.“

Není přirozené, že člověk po prohře a neúspěchu hledá chyby?
„Jsme za to zodpovědní všichni.“

V podcastu Přes příkop jste hned po příletu z Pekingu turnaj hodnotil. Zmínil jste chyby u sebe, pak jste se ale pustil do hráček. Že nedržely spolu, že v týmu nebyla dobrá atmosféra a hráčky si dokonce vzájemně nepřály góly. Bylo to od vás správné?
„Řekl jsem pravdu.“

To neznamená, že je to správné. Neměly by určité věci zůstat v kabině? Nedovedu si představit, že by totéž udělal trenér mužského nároďáku Filip Pešán.
„Nikoho jsem nejmenoval. Řekl jsem, že si navzájem nepřejeme.