Wiljesová od mládí utíkala z města do přírody, ale k závodům psích spřežení a životu na Aljašce se dostala pořádnou oklikou. Z Prahy nejprve zamířila za tetou do Austrálie, kterou společně skoro celou procestovaly. Bylo tam však na ni příliš horko, proto se s několika českými vodáky vydala do Kanady.
Po stopách zlatokopů a zlaté horečky přešli průsmyk Chilkoot v Pobřežních horách a sjeli řeku Yukon z Whitehorse do Dawsonu. "Příroda mi doslova učarovala, a tak jsem tu byla za rok zase. Tentokrát jsme sjížděli řeku Stikine. Poprvé jsem viděla majestátní ledovec a obří kry, které se z něj odlomily a pluly po jezeře. Prostě nádhera," zavzpomínala Wiljesová.
Aljaška ji okouzlila natolik, že další rok přijela znovu. "Stopovaly jsme s kamarádkou Dadou, která mě přivedla k ježdění se psy. Vyprávěla mi, jak místní musheři hledají pomocníky a já začala přemýšlet, jak bych tady strávila zimu," řekla ČTK devětačtyřicetiletá Wiljesová.
První zimu na Aljašce strávila mimo jiné jako pomocník Charlieho Bouldinga, který patří mezi vítěze jiného tisícimílového závodu Yukon Quest. "Jejich kemp je na řece Tanana a do nejbližší vesnice Manley Hot Springs to mají 35 mil daleko. Je to nádherné místo," uvedla.
V roce 2003 se po svatbě na Aljašku přestěhovala, o šest let později dostala americké občanství a s druhým manželem se usadila ve Willow. "Je to malá vesnice, kde žije víc tažných psů než lidí. Většina půdy je bažina, mokřina a jezero, což je perfektní pro ježdění se psy," popsala. Do Prahy už se nevrací, ale každé léto ji pravidelně navštěvuje maminka.
Wiljesová nejprve začala jezdit s půjčenými psy a prvního 1600 km dlouhého závodu Yukon Quest z Fairbanks do Whitehorse se zúčastnila v roce 2012. "Pomocníci nejsou placeni, ale jsou odměňováni tím, že se můžou účastnit závodů," uvedla Wiljesová, která si po čase založila s manželem vlastní chovnou stanici. "Teď máme 23 aljašských huskounů. Z toho 19 se jich připravuje na Iditarod a jiné závody," dodala.
S vlastním psincem však přišly i vyšší výdaje. "Několik let jsem pracovala pouze v létě na ledovci, kde jsme vozili turisty a já měla možnost vydělat dost peněz na celou zimu a během ní se věnovat jen psům. To jsem ale jezdila s půjčenými psy," zmínila.
"Teď jsou všichni moji a musím se o ně starat celý rok, tak jsem si musela najít stálou práci. Pomocníka žádného nemám, ale můj manžel Gerhard je mou velkou oporou, bez které by to nešlo," uvedla. "Pracuji proto na poště, asi pět, šest hodin v týdnu," dodala. Trénink se psy začíná na přelomu srpna a září zhruba tříkilometrovým okruhem. Postupně se přidává a kolem Vánoc už jde asi o 80 km.
Loni se poprvé zúčastnila Iditarodu a obsadila 54. místo. "Je to velké dobrodružství, když si představíte, že se na těch trasách přepravovalo zlato v dobách zlaté horečky a stejná trasa sloužila pro transport proviantu a pošty," připomněla Wiljesová, že Iditarod se jede jako vzpomínka na mushery, kteří museli v roce 1925 překonat tisíc mil Aljaškou, aby přivezli do městečka Nome vakcínu proti záškrtu.
Dnes mají závodníci situaci samozřejmě mnohem snazší, ale i tak jde pořád o velmi náročnou záležitost. "Hlavně kvůli spánku, protože každý na saních usíná," řekla Wiljesová. "Jede se ve dne, v noci a většina musherů jede pět až šest hodin a stejně dlouho odpočívá," prozradila.
Zdaleka to však neznamená, že by mohli šest hodin spát. "Během zastávky musí každý podestlat psy senem, které je na checkpointech k dispozici. Sundat psům botičky, začít rozehřívat sníh ve vařiči, aby byla voda pro psy. Namazat tlapky krémem, nakrmit psy a dát jim oblečky, pokud jim je zima," dodala. "Když to má hotové, tak si může jít zhruba na tři hodinky lehnout, protože než stanoviště opustí, musí zase všechno zabalit, nakrmit a obout všechny psy, což zabere asi hodinu a půl," dodala.
Část vybavení si můžou závodníci poslat na checkpointy, něco však musí vézt na saních. "Povinná je sekera, vařič na rozvaření alespoň tří litrů vody, spacák, sněžnice, psí žrádlo alespoň na jedno krmení, tři lahvičky benzínu pro vařič a čtvery botičky pro každého psa. To je povinné," poznamenala.
"Chybět ale nesmí také pamlsky pro psy - alespoň tři druhy. Misky pro psy, naběračka, oblečky, náhradní prádlo a boty pro mě a spousta šroubů na opravu saní," dodala.
Na trati jsou závodníci sledováni pomocí GPS a mají k dispozici také tzv. SOS tlačítko. "Ale pomoc můžete očekávat během dvanácti až čtyřiadvaceti hodin. Pokud však tlačítko použijete, je to pro vás konec závodu. Závodník také nesmí využít žádnou pomoc zvenčí," prohlásila.
Sama se zatím nepříjemným zkušenostem vyhnula. Mezi největší nebezpečí patří proboření ledem zamrzlé řeky, vichřice s velkými mrazy nebo útoky losů na psy. "Losi nerozeznají rozdíly mezi psem a vlkem. Většinou se to stává, když je spousta sněhu a losi se drží u ujetých cest a nechce se jim do hlubokého sněhu," popsala Wiljesová.
Před nadcházejícím závodem má jediné přání - dojet do cíle. A do budoucna by si moc chtěla vyzkoušet původní trasu, o které jí každý vypráví. "Jde o cestu přes Aljašské pohoří a nebezpečný Dalzell Gorge. Dalším snem je dojet Yukon Quest. O to se chci pokusit v roce 2019. Snad se mi to povede," prohlásila druhá česká účastnice Iditarodu v historii. Prvním byl v 80. letech emigrant Jan Mašek, který dokonce v roce 1988 obsadil 12. místo.
