Když oranžové ponožky vystřídají zelené fleky
JAN JAROCH - Je dalším znakem výjimečnosti současné éry v mužském tenise, že v posledních třech letech dokázal šampion French Open vládnout dva týdny poté i ve Wimbledonu: Rafael Nadal (2008, 2010), Roger Federer (2009). Tohle je úctyhodný kousek, který před nimi zvládli jen Rod Laver a Björn Borg. Ostatní legendy pohořely.
Není divu. Grandslamový dvojboj Paříž – Londýn je nejtěžším obdobím sezony, antukový a travnatý tenis snad nemohou být odlišnější. Stejně jako dva areály: bílý betonový monolit na Roland Garros a zahradu připomínající All England Club, kde převládá zelená a fialová barva.
Hráči sice nemají za kanálem La Manche ponožky oranžové od antuky, zato na jejich povinně bílých dresech se často skví zelené skvrny, pozůstatky po pádech. Na trávě se padá nejvíc, občas i úmyslně. To když si do měkkého skočíte rybičku, na jiném povrchu takřka věc nemyslitelnou.
Na antuce se kloužete, hrajete s velkými rotacemi a snažíte se proti soupeři prosadit svou vůli ve vyčerpávajících rally od základní čáry. Z trávy vás bolí záda, jak běháte s těžištěm posazeným nízko a skláníte se k tenisákům vyskakujícím do malé výšky. Zvlášť když vás soupeř zásobuje klouzavými čopy.
Také se dost navztekáte, nepravidelný odskok v důležitý moment udělá na chvíli i ze slušňáka „psycho“. Na cestě mezi Paříží a Londýnem se také musíte přezout. Obouvají se takzvané travařky, boty s desítkami malých špuntů.
Scenérie dvou evropských grandslamů jsou zkrátka diametrálně odlišné, šampion však byl poslední tři roky stejný. Je řada na Rafaelu Nadalovi, aby šňůru prodloužil a i letos zvládl vítězně největší výzvu v tenisovém roce.
