Co přinesla bitva s mistry: Hra je lepší než beton
PAVEL HARTMAN - Bylo pár minut po páteční půlnoci. Stadion v Granadě vstřebával dojmy z dramatického kvalifikačního utkání. Češi v něm od 29. do 69. minuty vedli nad Španěly, úřadujícími mistry světa a Evropy 1:0, ale nakonec prohráli 1:2.
Co tahle konfrontace s absolutní mezinárodní špičkou české reprezentaci, respektive celému tuzemskému fotbalu přinesla?
1. Slušný výsledek. Kdekdo čekal, že hosté dostanou „čtyřku“ nebo „pětku“, jenže domů si vezli pouze těsnou porážku.
2. Uznání za poctivou a disciplinovanou defenzivu českého národního týmu. V obranné fázi šlo o nejlepší výkon týmu za dobu trenéra Michala Bílka.
3. Zjištění, že v mužstvu je bojovný duch. Od Čecha v bráně až po střídajícího Hlouška dřeli všichni na hřišti na doraz.
To jsou základní pozitiva „španělské prověrky“. Kdyby však český fotbal zůstal jen u tohoto rozboru a lebedil si teď v úlevě z úniku před „nakládačkou“, svoji účast na EURO 2012 by svěřil do rukou paní Štěstěny.
Ke každému úspěchu samozřejmě potřebujete i kousek štěstí, ale kdo mu nejde naproti, má většinou smůlu.
Češi mu v Granadě naproti moc nešli. Kouč Michal Bílek bezprostředně po pátečním zápase konstatoval: „Proti silnému protivníkovi jsme sehráli dobré utkání. O to víc mrzí, že nemáme nic.“
Dobrá, ale proč by měli mít Češi z utkání ve Španělsku víc? Kvůli jedné střele na bránu za celý zápas? Kvůli tomu, že se jim podařilo držet míč v jednom kuse na svých kopačkách zhruba tři vteřiny a pak jim ho zase soupeř dlouho nepůjčil.
Ve všech důležitých statistikách, které deník Sport pečlivě zhotovil, dostal český výběr od Iniesty a spol. neskutečný nářez.
Ano, můžeme se s troškou černého humoru utěšovat: Arsenal dopadl nedávno na trávníku Barcelony ještě hůř, vždyť jeho hráči nevystřelili za celé utkání na bránu protivníka ani jednou. Nebo se můžeme chlácholit tím, že Barcelona a Španělé dávají na frak všem a nejen nám.
Ale to pak znamená, že o sobě nechceme na hřišti rozhodovat sami, ale že dobrovolně podepisujeme smlouvu s nějakou vyšší mocí. V Granadě se tak stalo. Češi mohli na hřišti vydolovat bod, případně i tři, jen kdyby při nich stáli všichni svatí.
Nechali se inspirovat švýcarským vítězstvím nad Španěly na mistrovství světa. Zakopali se stejně jako oni tehdy v Jihoafrické republice před vlastní bránu a čekali, jestli se náhodou ubrání a jestli se náhodou urodí něco i směrem dopředu. Se vstřeleným gólem ani předem ve svých strategických plánech nepočítali.
Jenže právě Švýcaři také doložili, jak sázka na tuhle shodu šťastných náhod, v delším horizontu končí. Prohráli s Chile, remizovali s Hondurasem a pakovali se domů ze šampionátu. Jinými slovy: když si vybrali štěstí, které jim přihrálo senzační triumf nad Španělskem, jejich kouzlo rázem vyprchalo.
A Španělé? Ty už po tomhle úvodním „přešlapu“ na mistrovství nikdo nezastavil a po titulu mistra Evropy slavili i titul mistra světa. Proč?
Na to odpověděl trenér Vicente del Bosque vlastně hned po kolapsu se Švýcarskem. Přiletěl na něj dotaz: Co po tomhle krachu změníte? On se stoickým klidem odvětil: „Nic, musíme dál pokračovat v našem fotbale, který umíme.“
Nyní tenhle fotbal Španělům vynesl obrat i v zápase s Čechy. Ti by si tedy měli po páteční osobní zkušenosti říct: nechme se radši inspirovat Xavim a Iniestou než švýcarským betonem. Pak lze totiž konkurovat i mistrům. Na základě vlastní konkurenceschopné hry a bez ohledu na štěstí.
Kdo tomu nevěří, ať se podívá na Dortmund. Ten se v dobrém smyslu vzhlédl ve fotbalu Barcelony a teď, v porovnání s kádrem Bayernu Mnichov, s bezejmennými fotbalisty vede bundesligu o parník.
