V Pardubicích musí přijít víc než jen nová jména: Směr, kudy dál
Ne, tady nejde použít klasickou frázi, že se začíná od nuly. Nový majitel, nové vedení, noví trenéři. Nad hokejovými Pardubicemi převzalo vládu město a startuje s velkým handicapem. Chce běžet sprint na 100 metrů, ale mezi Jamajčany vybíhá v s baťohem na zádech a v bagančatech na nohou. Je poslední. A jenom nová jména tuhle situaci nespraví. Musí přijít víc.
Široká fanouškovská obec si asi oddechne, předseda představenstva, generální manažer a trenér Pavel Rohlík je pryč, půjde to samo.
Nepůjde.
On nebyl satan. Spíš jen tím, kdo se na celém sešupu Pardubic z těch nejvyšší met až na úplné dno podílel až v poslední fázi.
Zhruba 60 % viny na sobě má dnes už bývalý majitel Roman Šmidberský, že svými špatnými rozhodnutími danou situaci vůbec dopustil. O jeho pohledu dost vypovídá oficiální prohlášení, které nechal vyvěsit na klubový web. V kostce tam stojí, že on byl ten, kdo zachránil Pardubice od krachu, s ním na kapitánském můstku se vyhrály dva tituly a přidal jeden extraligový bronz.
Víc nic.
Ve své stati jaksi pozapomněl poznamenat, že i za jeho vlády klub zahučel do tak hluboké sportovní díry, že drápat se z ní bude několik let. Ne rok, ne dva, možná ani tři nebudou stačit. Jakýkoliv náznak sebemenšího pokání u něj chybí. A to byl celou dobu ten hlavní problém. On všechno přeci dělal dobře a nikdo nemá právo mi oponovat, ba dokonce nesouhlasit. Nedokázal si připustit špatné rozhodnutí a nedovede to ani teď.
Přitom kdyby prohlásil: „Pardon, je mi to líto,“ mělo by to svoji váhu. Ale on ne.
Další viníci?
Dva generální manažeři.
Ondřeji Šebkovi náleží 15 % podílu na současné situaci, protože za jeho slabé vlády všechny ty maléry a pády začaly, Pavlu Rohlíkovi přisuzuji dalších 15 %, byť momentálně je vidět nejvíc. Jasně, česká povaha je taková. Je poslední, logicky je původcem veškerého zla.
Jeho chybou bylo, že si často počínal jako nosorožec mezi baletkami. Co šlo řešit elegantně, on řešil na sílu. Je jeho boj, že ho veřejnost nenávidí a fans ostatních týmů se mu pošklebují. Tuhle pózu zvolil sám a nevyšla. Ale už tak úplně nemůže za to, že dostal do rukou rozštelovanou organizaci, kde chvíli našeptává jeden, pak druhý, nakonec se toho dost řídí podle toho, jak píská agent... Problémů musel řešit hodně. Některé zvládl, jiné se ještě zhoršily.
Za zbytek mohou hráči. Současný tým je třeba přestárlý, má dost mínusů. Ale rozhodně podle jmen není tak mizerný, aby nad sebou viděl všech 13 extraligových klubů. Pánové, co se pohybují na ledě, v tom jedou taky.
Dušan Salfický teď přichází s městem v zádech jako spasitel, člověk, pod jehož vládou zavládne pořádek. A všechno bude šlapat.
Začal dobře, když zkusí skomírající tým oživit lidmi, kteří v klubu vůbec nefigurovali a absolutně je nezajímá, co bylo. Klub má rozpočet i kádr na to, aby extraligu udržel. Jenže pak pro něj přijde možná ještě těžší úkol: Zastavit propad.
Jeho předchůdci na to šli vždycky cestou, že je potřeba pomalu a trpělivě budovat nový tým, vědí to moc dobře, načež přišlo léto, něco se přepnulo a začali najímat další a další hráče na jednoleté kontrakty. I kvůli tomu teď Pardubice nemají střední generaci, která by měla tým táhnout. Teď je Salfický krizový manažer, veřejnost by mu odpustila i případnou baráž, hlavně, když se Dynamo zachrání. Ale pak musí ukázat nějaký směr, vizi, kam s klubme dál. Do teď to šlo vždycky jednou cestou. Dolů.
