Poctivá dřina v úvodní sezoně NBA mu nepřinesla vytoužený efekt v zápasových minutách, ale Tomáš Satoranský pořád věří, že co se přiučil za mořem, ukáže zkraje září na mistrovství Evropy. A taky po návratu do Washingtonu. V obsáhlém rozhovoru pro páteční Sport Magazín popisuje basketbalista detaily z tréninků Wizards a vypráví o hvězdách Currym, Durantovi nebo LeBronovi.
Co by vám mohlo nejvíc pomoct ve druhé sezoně NBA?
„Spousta věcí. Vím, co je důležité. I z pozice trenéra, na čem lpí. Třeba v obraně je řada situací a pozic, na které se už nemusím připravovat, přemýšlet nad nimi a myslet na ně v zápase. Mám to zautomatizovaný. Takových situací je tam spousta, myslím si. Taky už vím, jak to chodí, co obnášejí back-to-back zápasy krátce po sobě, jak se cestuje. Když už tyhle záležitosti bere hráč normálně a moc ho nepřekvapují, pomáhá mu to v herním výkonu a v tom, co ho čeká.“
Třeba v arénách soupeřů. Ve většině jste hrál poprvé v životě, byl jste z některých vyjančený?
(úsměv) „Haly jsem znal jenom z televize nebo z dobrých zápasů, které jsme sledovali. Samozřejmě jsem se těšil na Staples Center v Los Angeles, Madison Square Garden v New Yorku, TD Garden v Bostonu. Tam když člověk poprvé přijde, tak kouká kolem… Ale pak vidí na veteránech, že se soustředí jenom na hru. Teď už to nebudu brát jako svátek. Už nebudu tolik… Jak znělo to slovo. Vyjančenej? Bude to normálnější.“ (úsměv)
Navenek jste pořád pozitivní, usměvavý. Musel jste to během sezony i předstírat?
„Je pravda, že působím hodně otevřeně a pozitivně. Ale mám samozřejmě momenty, kdy to dost ztratím a nadávám během tréninku, mám černej moment. To mě občas potkalo. Ale je důležitý pak obstát, protože na to lidi asi koukají. Někdy mi to pomáhá uvolnit se ze stresu. Já takovej jsem. A už se nezměním.“
Pro trenéra je dobré vidět vás někdy naštvaného, ne?
„Já jsem byl naštvanej vnitřně, dost náladovej, když jsem nehrál. Snažil jsem se změnit. A trenéři, se kterými jsem se bavil, byli rádi, že vědí, že mi na tom záleží. Je hodně hráčů, kteří jsou spokojení jen s tím, že v NBA jsou. To určitě není můj případ.“
Na sportovce je dnes všude vidět. Telefony fotí a natáčejí všechno a všude. I náhradníky a jejich grimasy na lavičce. Odezírá se ze rtů. Jak se s tímhle dozorem žije?
„Není to jednoduchý. Člověk o tom ví, ale když už je na té lavičce, nesmí na to myslet. Jestli udělá nějaké gesto a je to vidět, tak to bohužel tak je. Ale já nějaký radikální gesta nedělám. (směje se) Máme v týmu víc specialistů, než jsem já.“
Něco podobného se stalo Petru Čechovi sedícímu vedle Alexise Sáncheze, jehož fotograf zachytil na lavičce, jak se směje při debaklu Arsenalu s Bayernem v Lize mistrů.
„V NBA je takových kamer… Navíc se zaznamenávají kuriozity pro pořad Shaqtin' A Fool, který vychází z toho, že lidé chtějí o hvězdách vědět co nejvíc. Takže v tomhle jsem v klidu, po mně netouží.“
Nevytrácí se pod takovým drobnohledem ta pravá, upřímná show? Není NBA příliš umělá?
„Ne vždycky. U nás v týmu emoce umělé nejsou. Samozřejmě, různé věci, jak se hráči zdraví a podobně, to vnímají, že je show, a vědí, že to chtějí lidem dát. Je to od hráčů takové byznys myšlení. Ale ryzí emoce v zápasech nechybějí. Zvlášť, když je to vyhecovanější, nebo se hraje proti rivalům. Zároveň je to však nastavené tak, aby části show nechyběly a diváci všechno dostali.“
Celý rozhovor s Tomášem Satoranským najdete v páteční příloze deníku Sport!
Z obsahu pátečního Sport Magazínu
Rozhovor: Jakub Holuša
Uniklo z facebooku: Neymar
Můj první gól: Lukáš Vácha
Sportovní televizní program na celý týden
