Za celý rok prohrál jediný zápas, přesto je judista Lukáš Krpálek před sobotním závodem na mistrovství světa v Riu de Janeiro v citlivé situaci. Ve své kategorii do 100 kilogramů totiž hned v prvním kole zřejmě narazí na Kazacha Maxima Rakova, který ho vyřadil na minulém šampionátu v Paříži.
Jaké jsou vaše ambice před závodem?
„Kdo trochu zná judo, tak ví, že prohrát může i ten nejlepší. Stačí vteřina nepozornosti a je konec. Snad to tedy nebude můj případ, ale los mi moc nepřál. Jdu hned na Rakova, pokud tedy postoupí. Mezi nenasazené klesl jen proto, že se dlouho nepral a chystal se právě sem. Schytal jsem ho na začátek hned já, což mě mrzí. Ale také mu mám co oplácet za předloňské mistrovství světa. Snad se to otočí a vrátím mu to. Potom by tam ale čekal nebezpečný Uzbek, který přede mnou byl světovou jedničkou, i s nímž jsem už prohrál. Nebude to sranda…“
Jak se na Rakova nachystáte?
„Podívám se na video, jak jsem se s ním pral v Paříži. Ale od té doby se dost změnilo. On je jiný, já také. Každý děláme nové chvaty. Nerad bych s ním prohrál znovu, kór, když se mi letos tak daří. To by mě hodně mrzelo. Ani nevím, jestli bych si pak po mistrovství užil dovolenou s rodinou. Tam chci odjet s dobrými vzpomínkami.“
Nesvazuje vás, že jste za celý rok prohrál jen jednou?
„Snažím se to nevnímat. Je krásné, že to takhle vyšlo, ale teď to už nikoho nezajímá. S odstupem si myslím, že mě letos hodně nakopl právě první Grand Slam v Paříži, kde byla celá špička a já tam snad všechno házel na ipon. Povedl se i první vrchol na mistrovství Evropy, pak jsme už všechno ladili na Rio. Myslím, že se příprava povedla, ale to uvidíme až v sobotu.“
Na posledním přípravném turnaji jste si ale zranil loket, v jakém je stavu?
„Ještě to ideální není, ale i s fyzioterapeutkou na tom hodně pracujeme. Snad to bude dobré. Teď to je daleko lepší než před těmi pěti dny. Mám to ještě trochu oteklé, přinejhorším dáme obstřik, abych to v sobotu necítil. Ale stejně, ten zápasový adrenalin udělá svoje a ani si na to nevzpomenu.“
Byl byste zklamaný, kdybyste v Riu nezískal medaili?
„Mrzelo by mě to, ale co bych mohl dělat? Přijel jsem sem s tím, že medaili chci. A když se povedl celý rok, hodilo by se udělat i nějakou pěknou tečku. Hlavně, ať neudělám nějakou blbost. Ta se mi naposledy stala na olympiádě. Hloupě jsem prohrál s Chajbulajevem a dlouho mě to žralo. A mrzí mě to doteď, jak jsem se zbytečně hnal na zem a on mě tam dostal. Ať se hlavně neopakuje něco podobného.“
Na minulém šampionátu jste nakonec i po čtvrtfinálové porážce s Rakovem získal bronz, jak jste se od té doby změnil?
„Dospěl jsem, zápasy už nemám vydřené jako dřív, zlepšil jsem se technicky. Dřív jsem zápasy otáčel ve chvíli, kdy soupeři začínali tuhnout. Teď jim už nechci dávat šanci, aby mě muchlali od začátku, a naopak se do nich tlačím já. Výsledkově to je možná vidět. Bylo by dobré na medaili z Paříže navázat, ale i kdybych tady neuspěl, tak se nic nemění na tom, že letošek byl mým nejlepším rokem. Sedlo mi to neskutečně. Teď to jenom potvrdit.“
Nezdálo se vám už o tom, že v Riu slyšíte po sobotě českou hymnu?
„Třeba na Evropě jsem to prožíval neskutečně, když mi ji hráli. Přijela tam spousta lidí z Čech, mě to dostalo. V přípravě si třeba říkám, že mám sto chutí se vším švihnout, když se tak huntujeme. Ale pak slyšíte tu hymnu a zase si řeknete, že ta dřina má smysl. A stojí za to si všechno odtrpět. Ale o hymně v Riu se mi teda nezdálo, abych neutekl z otázky… (smích)“
