Gesto do nebe! Děda říkal, že Velkou jednou vyhraju, hlásil Kratochvíl
Jeden favorit ani nenastoupil, druhý se utopil v blátě. Vítězného osmiletého hnědáka No Time To Lose sedlal Jan Kratochvíl, který ve Velké pardubické slavil první vítězství ve slavném překážkovém dostihu. A poslal za něj poděkování do nebe dědečkovi.
Můžete něco říct ke gestu v cíli?
„Můj děda před pěti lety zemřel, byl moje velká opora. Jednou jsem seděli a popíjeli, bavili jsme se o Velké pardubické. On mi říkal, že jednou Velkou pardubickou vyhraju. Chtěl jsem mu poděkovat, že mi tak věřil.“
Máte za sebou životní dostih?
„Určitě. Je to splnění mého jednoho velkého snu. Hrozně si toho vážím, děkuju za podporu od trenéra i od pana majitele a celého vítězného týmu, jsem úplně šťastnej. Doufám, že to není to završení, ještě bych to párkrát chtěl vyhrát. (úsměv) Nic lepšího není. Gran premio bylo úžasné, ale vyhrát v Česku náš největší dostih, je snem každého žokeje.“
V závěrečných fázích dostihu jste musel dohánět velký náskok francouzského Urgent de Gregainea, věřil jste, že to vyjde?
„Ne, když jsem skočil Havlák, tak jsem si říkal: Ty vado, sakra, já budu bojovat o čtvrté, páté peníze... Ale skočili jsme první klasiku na trávě, on si předfouknul, já jsem ho začal strkat. Cítil jsem tu velkou sílu, ale stále jsem nevěřil, že by mohl Francouze doběhnout. Na můj pohled byl strašně moc daleko. Ale za poslední klasikou ukázal neuvěřitelnou sílu a finiš a dokázal ho dotáhnout a předstihnout.“
Jaký by byl dostih s dalším francouzským koněm Virtus d´Estruvalem, který nestartoval po zranění žokeje Faltejska?
„To samozřejmě nevíte. Honza Faltejsek nejel, Virtus neběhal. Běhali další dva Francouzi. Urgent de Gregaine od trenéra Clayeuxe vypadal hodně dobře, je možné, že když se třeba příští rok vrátí, bude to tady mít osahané, budeme mít dost práce, abychom ho porazili.“
Běželo se v dešti a blátě, viděl jste vůbec na cestu?
„Ve tři čtvrti dostihu jsem měl na sobě poslední brejle a musel jsem je sundat. Myslel jsem, že pojedu vepředu, vzal jsem si dvoje. Kdybych tušil, že pojedu dál, asi i pět by bylo málo. Když jsem byl schovaný za koňmi, tak to hodně lítalo. Ale v cílové rovině mi to vůbec nevadilo. Bylo to hodně těžké pro jezdce, pro koně, pro fanoušky, kterých tady zase bylo spousta. Když pršelo, dostihy se jim samozřejmě nesledují moc dobře. Ale věřím, že ta podívaná za to stála, a doufám, že to zase přiláká víc příznivců.“
