Krev uniká z aorty do těla a já o tom nemám ani páru. Jezdím v té době docela dost na kole a připravuji se na velmi těžký bikový závod Salzkammergut, o víkendu popíjím s přáteli, bavím se. Vše je normální, nic nebolí. Blíží se mi čtyřicítka a užívám si to. O tom, co se mi děje uvnitř, nemám ale tušení. Být tak blízko smrti a nevědět o tom je opravdu zvláštní pocit.
Potrhaná je v délce několika centimetrů a k jejímu protržení při vyšší námaze může dojít vlastně kdykoliv. Nástup do IKEMu byl náhodný a strašně rychlý. Kamarádi z řad lékařů mě přesvědčili ať si zajdu v té mé přípravě na kardiologické vyšetření. Pro klid duše. Sice mě nic netrápilo, ale po dlouhé přemlouvání jsme je poslechl. A pak to šlo kvapíkem.
Když víte, že nemáte jinou možnost, tak se s operací prostě smíříte a odevzdáte se do rukou lékařů. Nemáte na výběr. Byl jsme úplně klidný, smířený s tím, že vůbec nevím, jak to dopadne. Stát se s potrhanou aortou mohlo cokoliv.
Ležím, nemůžu se pohnout, nemám ponětí, kde jsme a zda to není ona cesta na druhou stranu. Po chvíli mi bleskne hlavou, že to nemůže být ono, protože je to velmi nepohodlné a z krku mi čouhá trubice. Asi jsme to dal. Chtěl bych se zeptat, jak to dopadlo, ale logicky to nejde. A tak upadám do spánku, probírám se, spánek a tak dál pořád dokola. Netuším, kolik času uběhlo, nevím jestli je noc nebo den. Nevím vůbec nic.
|
V těchto dnech je to devět let, kdy mi profesor Jan Pirk sdělil, že vše dopadlo dobře, ale že to bylo po dvanácté a měl jsme neskutečnou kliku. Mám nový kus aorty a umělou chlopeň. Můj život se od základu od té chvíle změnil.
Sportovat můžu velmi opatrně, což pro moji soutěživou povahu hlavně ze začátku bylo něco. Doživotně léky na tlak a ředění krve. Zvyknout si na klapání chlopně asi nikdy nezvládnu.
Ideální by asi možná bylo, abych nedělal lautr nic, ale vlastně se v tomhle lékaři neshodují. A tak opatrně sportuji, nechci jen sedět na gauči (byť to mám taky popravdě rád). Jsem klikař, který byť s omezením, se ale může hýbat. Snažím se všechen sport dělat na nízké tepové frekvenci, ideálně do 140 tepů za minutu.
Nejde to vždy a tak při běhu přecházím do chůze, do pedálu šlapu pomaleji s lehčím převodem. Učím se pořád trpělivosti s tím, že postupovat drobnými krůčky je sice ubíjející, ale věřím, že tím stavím pevné základy sebe sama. Sport mě vlastně zachránil a dodává sílu jít dál.
