Eliáš-Voláková: Za Patrikem jedině s malou Sophií

Sledovat zápasy s pětiměsíčním miminkem asi není jednoduché...
„Pro Sophinku je televize jako magnet. Ale je ještě malá, takže má od maminky povoleno jen občas nakouknout. Když vidí na obrazovce tatínka, hned kope nohama a nespustí z televize oči. I kvůli ní jsem pořádně sledovala jen večerní zápasy, kdy už spinkala. Ale možná je to tak lepší. Aspoň se tolik nenervuju.“

Ani na čtvrtfinále a semifinále jste neudělala výjimku?
„Po očku jsem koukala, ale pak jsme s malou v kočárku radši vyrazily ven. Ani jsem neviděla, jak Patrika tvrdě srazil jeden z Američanů, což bylo pro moje duševní zdraví určitě lepší. Volala mi to až sestra z Itálie a pak mamka. Když jsem to pak poprvé viděla ze záznamu, už jsem od Patrika věděla, že bude v pořádku.“

A o vývoji skóre jste přehled měla?
„To víte, že jo. Babičky volaly, měla jsem to hezky on-line. I proto, že jsme se procházely vymetenými ulicemi, a když dali naši gól, slyšely jsme to z oken všech sousedů. Samozřejmě vnitřně tu radost prožívám stejně jako všichni kamarádi a vůbec celý národ.“

Neláká vás vyrazit na Slovensko?
„Z pověrčivosti jsme to s Patrikem zatím neplánovali. Dohodli jsme se, že až budeme hrát o medaile, tak to rozsekneme. Všichni se mi nabízejí, že malou pohlídají, ale když vyrazím na Slovensko, tak i s ní. Bez ní bych si to neužila. A Patrikovi se po ní samozřejmě stýská.“

Loni Patrikovi šampionát a zlatá medaile unikly. Bylo vám ho líto?
„Když jsme se dívali na záběry ze Staromáku, tak mi ho bylo trochu líto. Ale nechci se rouhat. Prioritou tehdy bylo, aby se nám narodilo zdravé dítě, a když teď máme Sophinku, oba s Patrikem víme, že to stálo za to. O to větší radost mám, že si to letos vynahrazuje. Snad to dotáhnou až k té medaili.“