Strýcová otevřeně: o myšlenkách na dítě i aroganci u soupeřek
Je nejmenší (164 cm) a nejstarší (31 let) členkou současného fedcupového výběru. A aby toho nebylo málo, hraje Barbora Strýcová také nejpracnější tenis, který skutečně bolí. Předvádí ho na profesionální úrovni už od svých šestnácti let, kdy ve Fed Cupu debutovala. Za tu dobu odehrála včetně deblu přes 1500 utkání! A tohle lidské dynamo z Plzně jede stále dál. „Vždy si řeknu: Ještě jednu sezonu dám. Dál nekoukám,“ vypráví v otevřeném rozhovoru pro deník Sport. Zmiňuje také své úvahy nad mateřstvím, změnách na tenisovém okruhu i to, jak její sport s přibývajícím věkem víc a víc bolí.
Kariéra Barbory Strýcové jde ve vlnách. Na hodně vysoké se vezla coby nejlepší juniorka světa, dvojnásobná šampionka mezi mladými tenistkami na Australian Open. I na stará kolena posouvá svoje limity. Už skoro dva roky se drží v top 30 žebříčku WTA a odráží nápor hladového (a často nevycválaného) mládí. Co všechno ji to stojí, jaký je život v tomhle kanibalském prostředí?
Vzpomenete si, kolikátá je to vaše profesionální sezona?
„Jedu od roku 2003, letos jsem byla pošestnácté v Austrálii. Už je toho hodně.“ (smích)
Takže oslovení veteránka vám nevadí?
„Vůbec.“
Cítíte se už tak?
„Docela jo. Ale v tom smyslu, že mě tenis stojí čím dál víc sil. Tělo bolí po každém zápase, ale musím brát bolest pozitivně. Když mě sport bolí, je to správné. Večer ulehám a bolí mě úplně všechno, ale to je pro mě motivace zase ráno vstát a jít na trénink. Bolest mě prostě pořád baví. A tenis ještě víc, což nejdůležitější.“
Stále držíte vysokou lajnu výkonů, už skoro dva roky figurujete nepřetržitě v elitní třicítce žebříčku. Překvapujete sama sebe?
„Snažím se překvapovat, je hrozně dobré vidět, že na to mám a můžu se tenisově zlepšovat. To je přeci skvělý.“ (smích)
Co je skvělého na tenisovém životě?
„Soutěživost a adrenalin na kurtu. Jsem pánem situace, jsem tam sama a můžu si to sama uhrát. Pocit po vítězství je nejvíc.“
Co dalšího vás baví?
„Že si tenisem docela dobře vydělám. A taky objevování zemí, kde hrajeme. I když z nich moc nevidíme, tak potkáváme zajímavé lidi. Každý rok, jak jsem starší, vidím věci jinak a objevuju něco jiného. Ale soutěživost je nejvíc. Bojím se, že v životě po tenise tohle mít nebudu.“
Máte nalinkované, jak dlouho ještě vydržíte?
„Vždycky když skončí sezona, řeknu si pro sebe: Ještě tu další dám. Dál nekoukám.“
Co vás na tenise naopak už nebaví?
„Cestování. Letadla a letiště, to je utrpení. Naštěstí mám výhodu, že usnu všude, jinak nevím, co bych dělala. A druhá věc jsou neustálé aklimatizace, boje s jet lagem.“
