Berdych ve Wimbledonu v roli kouče: Klidně nosím i rakety. Co vzpomínky?

„Do pr…,“ zakřičí z plna hrdla vytáhlý hubeňour na síti, zatímco druhý tenista se rozesměje. Tak končil páteční trénink Jiřího Lehečky, autora úspěšného prohozu, jímž vyškolil svého učitele Tomáše Berdycha . Dobře naložená legenda z Valašského Meziříčí a člen Lehečkova týmu se pak ochotně a bez nostalgie rozpovídala o svém druhém tenisovém životě.

Na konci tréninku jste v legraci láteřil. Co se přihodilo?
„Řešíme, kde by Jirka měl stát při returnu. Hodně mladých zacouvá až někam k plachtě, hlavně na betonu a antuce. Já pořád bojuju s tím, co si o tom mám myslet. Chápu, proč to dělají. Napodobují Rafu Nadala , ale vesměs mají úplně jiný styl. I proto v tom nevidím nějakou extrémní výhodu.“

Ano, takže vy jste podával...
„Jo, Jirka věděl, jaký servis na něj poletí. Povedl se mi neskutečně. Takových jsem moc netrefil ani v průběhu kariéry. Jenže on mi ho vrátil naprosto neuvěřitelně. Právě z té velké dálky. Takže se to sešlo, jak má. Hodně jsme se nasmáli.“

Jak vám míče na trávě létají?
„Z místa je to příjemné. Ale musím uznat, že neskutečně záleží na pohybu. Celou kariéru jsem poslouchal, jak trenéři řeší nohy: Běhej, hejbej se! Já na ně koukal: Dobrý, ježišmarjá! Vždyť se hejbu. Co řešíte?“

Už jste zmoudřel?
„Když jsem z toho vypadl, uvědomil jsem si, jak důležitý pohyb je. Bez něj vůbec nejde tenis hrát. Vůbec! Jinak mě hraní na trávě baví. Když nemusím nějak extra běhat, je to nejpříjemnější povrch.“

Jak se vám líbí zpátky ve Wimbledonu?