Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno, déšť 14°C

Takhle bolí Dakar v 10 minutách! Strach, řev a modlitby redaktorů Blesku

Autor: ps

Posádky z celého světa dobrovolně riskují životy a na Dakaru se vydávají tisíce kilometrů do neznámého terénu přežít. My jsme si to tréninkově vyzkoušeli deset minut, usedli jsme do Tatrovky Buggyra teamu, za jejímž volantem seděl pro nás navždy šílenec Martin Kolomý.

Bylo chladné blátivé úterý, počasí s tím na Dakaru toho moc společného nemělo. V Argentině, Chile či Peru je to podobné snad jen v noci, kdy jdou teploty k nulovým hodnotám. Přesto se ve mně od rána drželo divné horko.

S kolegyní fotografkou Maruškou jsme dorazili do vojenského prostoru v Milovicích, kde v dáli hučel motor známé Tatrovky – dakarského speciálu, co má ve světě obrovské jméno! Jedna ladně »baletila« v bahnitém terénu, druhá spokojeně odpočívala pod rukama mechaniků.

Rána a strom byl dole

Z ničeho nic se ozvala rána. „Ježiš, Martin se zase baví,“ pronesl ironicky jeden ze členů Buggyra týmu a kroutil očima. Já se otočil a na horizontu viděl, jak plechový obr, jehož jedno kolo váží 150 kilo, zrovna »pokácel« asi třímetrový stromek.

Ztěžka jsem si polknul, měl jsem důvod. Kolomý se zrovna vrátil z terénu a místo stěračů mu u čelního skla čouhaly větve. „Já věděl, že ho trefím,“ smál se na celé kolo. Jeho manévry odnesl i nárazník a v mé hlavě šrotovalo, co asi předvede, až si sednu vedle něho jako spolujezdec.

Testování dakarského speciálu Tatra v Milovicích.
Video se připravuje ...

Hecovačka ve špatnou chvíli

Začalo jít do tuhého. Ochotný tým mi daroval černou kuklu, abych chvilku vypadal jako terorista, na ni jsem nasadil helmu. Srdce mi bušilo. „Tahle hezká slečna pojede taky, ne?“ zaznělo z úst manažera Buggyry Honzy Kalivody. „Ne!“ ohradila se fotografka Blesku, jenže se nenadála a seděla se mnou v kokpitu!

 „Martine, pěkně nás svez, bude z toho repka,“ mrknul jsem na zkušeného pilota, jenž má za sebou už 7 startů na Dakaru. To jsem neměl dělat! Jeho malý lstivý úsměv mluvil za všechno. Vytočil motor, několikatunovou čtyřkolku odpíchl, lidé venku uskočili a já věděl, že má úplně jinou motivaci, než v předchozích jízdách, které jsme z týmového zázemí sledovali.

Horská dráha je ráj

Vlevo ruce ovládající volant, před námi rozbitý terén, vpravo Maruška dělající divné pohyby.  Rukama se neustále snažila chytat padající helmu, oči měla vytřeštěné a její hlasivky dávaly najevo, že si připadá jako na horské dráze. Nebyla sama!

Šel jsem do kabiny s určitou představou, ale ta byla vzdálena asi jako Praha od Buenos Aires, kde Dakar startuje. Hluboké díry, bahno i vodu Tatrovka přelétávala, jenže pokaždé, jak dopadla na zem, jsme v kabině vypadali jako hadroví panáčci.

To, co dakarský speciál vydrží, se logicky moc nedá pochopit.
To, co dakarský speciál vydrží, se logicky moc nedá pochopit.

Na cestu nešlo z důvodu rozmazaného vidění dohlédnout, ale Kolomý neubíral. Pedál měl stále sešlápnutý až na zem! „Všechno se to musí jet pod plynem,“ zaslechl jsem ho ve sluchátkách intercomu. Nechápal jsem, jak takové rány může auto vydržet. Po deseti minutách byly naše »šunky« naklepané jako nikdy předtím.

Profesionální blázni

Kamion konečně zastavil. Marušky modré oči překryl skleněný povlak, Kolomý se smál a já se ptal: „Tak rychle Dakar jedete?“ Odpověď přišla hned, byla šokující: „To jedeme daleko rychleji!“

Musel jsem se na chvilku projít, abych popřemýšlel a zklidnil třesoucí se kolena. Doteď si nedokážu představit, že v takových podmínkách jedu 800 kilometrů denně (2 týdny v kuse). Mé namožené krční svaly hořely několik dní, nohy, které jsem měl na vyvýšené podložce, zdobily modřiny. Jenže my jsme nejeli naplno! Testování trvalo jen několik minut a kolem nás nebylo kolem 50 stupňů, jako v jižní Americe!

Po této zkušenosti vím, že bych se na Dakar jako pilot ani spolujezdec nikdy nevydal. Tito lidé (ne)mají hranice, pud sebezáchovy z nich jaksi vyprchal, což z nich dělá (pro mě) naprosté blázny. Jsou to ale velcí profesionálové. Klobouk dolů, co umí!